Monument Valley

Nad vyprahlou krajinou se snáší večer. Slunce se kloní k západu a jeho zář dopadá na červeno hnědé skalní stěny, lemující veliké stolové hory. Z rozložitých kuželovitých podstavců, pokrytých sutí a kameny, trčí do nebe obrovské skalní suky s plochými temeny. Jejich hladké stěny, seříznuté ostrými noži gigantických přírodních sil, jim dávají vzezření nedobytných pevností. V kontrastu k těmto mohutným kamenným stavbám vyrůstají v jejich těsném sousedství vysoké a štíhlé věže, popírající zákony gravitace. To je Údolí Monumentů, místo, které nezůstává nic dlužné svému jménu.
Stojíme na vyhlídce nad údolím a shlížíme na legendární scenérii Divokého Západu. Dole mezi skalními útvary se vine písčitá cesta. V klasických westernech po ní hrčely dostavníky, v současnosti se po ní vydávají automobily s návštěvníky na vyhlídkový okruh. Zítra se po ní chceme vypravit na kolech.
Monument Valley, v domorodém jazyce Ya At Eeh, se nachází na hranicích Arizony a Utahu a je součástí rozsáhlé indiánské rezervace Navajo Indian Reservation. Ta se rozprostírá se na jih od řeky Colorado a kromě již zmíněné Arizony a Utahu zasahuje ještě do státu Nové Mexiko. Svojí rozlohou 66 tisíc čtverečních kilometrů se velikostí blíží České republice. Na tomto území žije většina z populace Navajů, která čítá 300 000 obyvatel. Navajové mají vlastní parlament, vládu a policii. Platí tady rovněž místní zákony.
Přestože osídlení Monument Valley bylo vždy omezeno zdejším horkým a suchým podnebím, žili tady lidé již před mnoha staletími. Archeologové zde zaznamenali více než sto míst, kde po sobě zanechal stopy indiánský kmen Anasazi. Jak zde vůbec tito lidé mohli žít? Odpověď na tuto otázku nám dávají Indiáni z kmene Hopi, nazývaní též Indiáni z puebel, kteří v podobných podmínkách žijí dodnes. Na roztroušených políčkách, které zavlažují vodou, nashromážděnou z přívalových dešťů, pěstují svoje plodiny. Znají dobře zákonitosti života v poušti a v případě potřeby dokáží najít vodu i pod pískovými dunami.
Anasaziové odsud zmizeli před sedmi sty lety, neznámo kam. Po nich zdejší krajinu osídlili lidé kmene Hopi a v patnáctém století sem z jižní Kanady přišli Navajové. Indiáni Hopi začali říkat novým usedlíkům „zloději z polí“, protože jim kradli úrodu. Časem Navajové přijali usedlejší způsob života, ale zamědělci se nestali. Místo toho začali krást Španělům ovce a stali se pastevci.
O pustou a vyprahlou krajinu nejevili zájem žádní bílí muži, a tak zde Indiáni žili v relativním klidu, ale zároveň i veliké bídě. Změna v životě chudého kmene nastala těsně před druhou světovou válkou, kdy se v Monument Valley objevili první filmaři a za svoje filmové projekty začali utrácet veliké sumy.
Za druhé světové války sloužili Navajové v americké armádě výhradně jako radisté. Na radiových vlnách se dorozumívali ve své mateřštině a Němci se domnívali, že jde o složitou šifru, a po celou dobu se ji marně snažili rozluštit.
Peníze, které tady utratili filmaři, nebyly jediným příjmem místních indiánů. Daleko větší zisky přinesla v šedesátých letech těžba uhlí a nafty na území Navajů. Peníze byly investovány do rozvoje rezervace. Životní podmínky v rezervaci se sice zlepšily, ale přesto je zdejší životní úroveň ve srovnání s ostatními oblastmi Spojených Států velice nízká. Mimo města jsou typickým příbytkem Indiánů přívěsy nebo maringotky. V rezervaci je velká nezaměstnanost a problémem je také alkoholismus. Nikde jinde se podél silnic neválí tolik střepů z rozbitých láhví, jako právě v indiánské rezervaci Navajů.
V Monument Valley se nachází jediný kemp. Leží v těsném sousedství návštěvnického centra, od kterého také začíná okružní cesta údolím. Dlouho váháme, na kterém plácku si postavíme stany. Zprvu vybíráme mezi hrbolatým a kamenitým, ale nakonec se rozhodujeme se pro písečně bodlinatý. Po nezbytné úpravě terénu stojí po chvíli na okraji pouštní planiny naše čtyři stany.
Nastává slunečné říjnové ráno. Na parkovišti, obklopeném dřevěnými budkami s honosnými nápisy, jako například Frank‘s Travel Agency, se objevují stroje, vyvolávající zkoumavé pohledy u postávajících naháněčů domorodých cestovních kanceláří. Pět horských Rock Mašin, jeden trekingový Author a jejich čeští pasažéři jsou připraveni zdolat dvacet sedm kilometrů dlouhou okružní cestu, vedoucí Monument Valley. Ne, že by se necítili na větší porci, ale individuálním návštěvníkům je pohyb v parku omezen pouze na určenou trasu. Pokud někdo chce vidět více, musí si koupit vstupenku a nasednout do jednoho z vozidel Indiánů. Domorodý řidič potom k povolenému okruhu přidá dvě smyčky, kam bez průvodce není přístup povolen. Údolím projíždějí i skupinky na koních. Ty už nejsou omezeny na prašné cesty, ale mohou cválat, kudy se indiánskému průvodci zachce.
Žádný z naháněčů domorodých cestovních kanceláří nám svoje služby nenabízí, a tak opravdu nezbývá nic jiného, než se do údolí vydat na bicyklech. Počáteční sjezd ubíhá rychle, neboť vede po tvrdé cestě. Dole na rovině to však začíná být horší. Naše pneumatiky se boří do jemného písku a jízda se zpomaluje. Do údolí jsme vyrazili jako první a nějakou chvíli trvá, než nás dostihne první auto a zahalí oblakem červeného prachu.
Na prašné cestě v Monument Valley lze potkat tři druhy vozidel. Nejčastěji to jsou běžné automobily, které si na výmolech ničí pérování a zvířeným prachem zanášejí vzduchové filtry. Špatná kvalita vozovky naopak nevadí terénním vozům, které svoji převahu nad nástrahami „trati“ dávají najevo rychlou jízdou. Poslední skupinu tvoří vyhlídková vozidla. Za tímto označením se skrývají nejroztodivnější vehikly, ve kterých Indiáni za dvacet dolarů celé dopoledne natřásají svoje zákazníky, dychtící po nezapomenutelných zážitcích. Jsou to různě upravené náklaďáčky s lavicemi na korbě, valníky, opatřené sedadly a řazené za sebou jako vlak, nebo jakési malé autobusy s odříznutými bočními stěnami a střechou. Pokud fouká vítr a víří jemný písek, překryje se prostor pro pasažéry igelitovou plachtou.
Pomalu se posunujeme dál a naši první zastávku děláme pod štíhlými kamennými Třemi Sestrami. Toto místo se nazývá John Ford‘s Point. Nese jméno po slavném americkém režisérovi, tvůrci mnoha westernů, který právě odtud nejraději snímal svoje záběry. Stačí jeden krok dopředu a člověk vystoupí ze světa skutečnosti. Ocitne se uprostřed kulis Divokého Západu, tak jak jej vytvořila fantazie filmových tvůrců.
John Ford natočil v Monument Valley sedm filmů, z nichž nejvýznamnějším se stal Dostavník z roku 1939. Během natáčení Dostavníku utratil v údolí dvě stě tisíc dolarů. Navajové mu z vděčnosti dali jméno Natani Nez, Velký voják, a udělali z něj čestného náčelníka svého kmene.
Dnes tady stojí primitivní obchůdek, pobitý překližkou, v němž mladá navažská dvojice prodává indiánskou bižuterii a jiné upomínkové předměty. Mezi „pravými“ indiánskými výrobky ze skleněných jabloneckých perliček leží na velikých pultech i několik náramků a náhrdelníků z leštěných nebo vyřezávaných barevných kamenů, které budí dojem většího podílu ruční práce. K radosti Indiánů zde utrácíme pár dolarů.
Po chvilce jízdy se dostáváme k Hoře boha deště. Kousek od cesty stojí otlučený obytný přívěs a vedle něho se krčí kruhová, necelé dva metry vysoká chýše, zvaná hogan. Toto původní indiánské obydlí z větví a hlíny dnes slouží už jenom jako stylové místo pro přespání turistů. Na celém území parku žije pouze několik rodin Indiánů. Přes svoji krásu je to tvrdé místo pro život. V údolí, které leží šestnáct set metrů nad mořem, se první sníh objevuje už v listopadu a teploty v zimě klesají na deset stupňů pod nulou. Naopak letní teploty nezřídka dosahují čtyřiceti stupňů. Po většinu roku tady panuje sucho, jenom v srpnu a září skrápí zdejší vyprahlou krajinu bouřkové lijáky.
Naši bejci se dál statečně brodí pískem a dojíždíme k vyhlídce na Totem Pole. Asi čtvrt míle od nás se vypíná štíhlá stometrová skalní jehla s průměrem pouhých osm metrů. Pokračujeme k dalším vyhlídkám, které nesou jména Artist‘s Point a North Window a odkud se nám otvírají nové a nové pohledy skalní monumenty.
Před sto šedesáti miliony let tady všude okolo bylo moře. Řeky na jeho dno naplavovaly jemný písek, který se posléze pod obrovskými tlaky stmelil v pískovec. Po vysušení moře byla potom celá oblast vyzdvižena a pískovcové vrstvy vlivem geologických sil popraskaly. Vše ostatní už dokonaly voda, vítr, mráz a především čas.
Cesta se v kruhu stáčí zpět pod Three Sisters, odkud se vracíme stejnou cestou, po které jsme přijeli. Na závěr zdoláváme jediné dnešní stoupání, které nás přivádí zpátky k návštěvnickému centru. Pokryti červeným prachem zastavujeme před naším autem. Budíme veselý smích u domorodců, kteří nemohou pochopit, že se někdo dobrovolně vydá do údolí na kole, když tam přeci může jet klidně autem.
Dnes to byl neobyčejný výlet se spoustou nádherných scenérií. Přesto však v nás toto místo zanechalo divný dojem. Necítili jsme se tady volní a svobodní, jako v jiných národních parcích. Náš pohyb byl omezen pouze na povolený okruh. I když jsme byli kolikrát u vytržení nad divy přírody, všude kolem byla přítomná komercializace. Snaha vytáhnout z návštěvníka dolary byla až příliš zjevná. Navíc je zdejší příroda představována jako westernová krajina a návštěvník pak skutečnou krásu ani nevnímá. Je mu podsouvána jenom fikce, viděná skrz smyšlené filmové příběhy.

Text Radovan Kunc