Joshua Tree

V jedné z knih Starého Zákona, je popsáno, jak Jošua neohroženě vedl svůj lid do země zaslíbené. Když před sto padesáti lety přišli do Kalifornie mormoni a hledali místo pro svoje nová sídla, spatřili na své cestě nehostinnou pouštní krajinou podivné stromy. Tvar větví stromu jim připomínal sepnuté ruce modlícího se člověka, a tak jej pojmenovali podle svého biblického hrdiny Joshua Tree.
Tento strom neroste nikde jinde na světě a je podle něho pojmenován národní park, ležící uprostřed pouště, spalované téměř po celý rok horkým sluncem. Národní park Joshua Tree se nachází asi dvě stě kilometrů východně od Los Angeles. Samotný park měří sto deset kilometrů od západu na východ a padesát z jihu na sever. Do nitra národního parku se lze dostat pouze třemi vstupy, ze západu, severu a jihu.
Plně naložený minibus naší výpravy, která sem míří z Národního parku Sequoia, přijíždí od severu. Silnice vede fádní pouštní krajinou. Vyprahlé pláně i svahy okolních kopců jsou řídce porostlé nízkými suchými keříky a pokryty černými kameny. V městě Yucca Valley zastavujeme. Venku je vedro, které nemá daleko ke čtyřicítce. Na počátek října je to nezvykle teplé počasí. Po nakoupení zásob směřujeme do Twenty Nine Palms. Okolí silnice je na poušť poměrně hustě zastavěno. V návštěvnickém centru poblíž vstupu do parku se dozvídáme, že osidlování okolní pouště začalo po roce 1930. Velkou část osadníků tvořili váleční veteráni všech válek, které od té doby Amerika vedla. Lákala je sem nízká cena pozemků, možnost zaměstnání v nedalekých vojenských základnách a v neposlední řadě také čistý vzduch a drsná krása pouště.
Podle informací rangerů není v části parku, kam máme namířeno, žádná voda. Pro přežití je doporučován jeden galon vody na osobu a den. Pokud se někdo chystá na túry, jako my, měla by být dávka tekutin dvojnásobná. Už víme, že americký galon má skoro čtyři litry, a tak začínáme shromažďovat kanystry a láhve. Nechceme skončit jako jistý Matt Riley, který bral rady rangerů na lehkou váhu a zahynul zde žízní. Jeho smutný osud na nás zapůsobil tak, že jsme v návštěvnickém centru prohlédli všechny odpadkové koše a vybrali z nich všechny plastové láhve. Vodu si prý můžeme natočit vedle parkoviště. Nemůžeme však najít kohoutek s nápisem drinking water, ale rangeři nás upozorňují, že potable water v místních krajích znamená zcela totéž. Naše auto, těžší o půl hektolitru vody, opouští poslední výspu civilizace a zvolna stoupá do nitra parku.
Území Národního parku Joshua Tree je tvořeno dvěmi navzájem se lišícími oblastmi. Východní část, která se rozkládá převážně v nízkých nadmořských výškách, patří ke Coloradské poušti. Tato sušší a teplejší oblast je řídce porostlá suchomilnou vegetací, mezi níž dominuje Cholla cactus (čola), mezi domorodci známý jako skákající kaktus. Tento půvabně vyhlížející kaktus, porostlý jemným chmýřím, odstřeluje svoje jednotlivé části, které unáší vítr. Když se ho dotkne neopatrný člověk, mění se chmýří na zákeřnou zbraň. Ostré bodliny se zapíchnou do kůže a zpětnými háčky dobře zajistí. Odstranění bodlinek je bolestivou a krvavou záležitostí.
Ve východní části se nachází také Lost Palms Oasis, největší oáza z celkových pěti, ležících na území parku. Pohromadě tady roste sto deset palem vějířových. Tato rostlina, jejíž výška dosahuje třiadvaceti metrů a váha tří tun, je největším zástupcem palem na severoamerickém kontinentě. Kdo chce Ztracenou Palmovou Oázu spatřit, musí pěšky urazit šest velmi horkých a žíznivých kilometrů. A potom dalších šest, aby se dostal zpátky ke svému autu, které pro pěšího poutníka znamená opravdovou spásu. Teploty v této oblasti přesahují v letních měsících čtyřicet stupňů. Za celý rok tady spadne pouze sto milimetrů deště, ale i tato almužna od svatého Petra dokáže na jaře změnit poušť v kvetoucí zahradu. Zem se pokryje pestrým kobercem květů a vůbec nepřipomíná obraz sluncem sežehlé krajiny, který je návštěvníkům předkládán po většinu roku.
Západní oblast, do které právě směřujeme, je součástí Mojavské pouště. Je tvořena náhorní plošinou, ležící v nadmořské výšce okolo třinácti set metrů. Z plošiny vyrůstá několik horských hřebenů, z nichž některé přesahují sedmnáct set metrů. Díky vyšší poloze je tady o pár stupňů chladněji a srážek je o trochu víc. Teplota v zimě může klesnout až k nule a občas se objeví i slabá sněhová pokrývka. Roste tady strom Joshua Tree, česky juka krátkolistá. Na náhorní plošině Mojavské pouště se prostírají celé lesy juky. Ale není to les takový, jaký ho známe z našich zeměpisných šířek. Stromy jsou vysoké kolem pěti metrů a vzdálenost mezi nimi je deset i více metrů. Na naše poměry působí místní les dosti prořídle.
Stromy Joshua Tree však nejsou jedinou velkou zajímavostí parku. Mnoho lidí sem váží cestu za ojedinělými skalními útvary. Jedni obdivují jejich tvary, druzí na ně lezou. Ti první jsou obvykle vyzbrojeni fotoaparáty a stativy. Prolézají skalní bludiště a loví ty nejfantastičtější záběry balvanů a skal. Příroda si tu opravdu vyhrála. Na gigantických kamenných stolech leží zapomenuté obří biliárové koule, další sedí zaklíněny ve skalních rozsedlinách. Jinde zase zkamenělí sloni zdvihají své choboty, nebo se od návštěvníků odvracejí a ukazují své mohutné zadky. Nejhezčí fotky lze získat těsně po východu a před západem slunce, kdy se žluté skály zbarví do oranžova a stíny vykreslují jejich tvary.
Původ skal spadá do doby před sto milióny let, kdy roztavená hornina vystoupila těsně pod povrch země. Tam ztuhla, protože dál už ji nepustila svrchní rulová vrstva. Ochlazováním se masa horniny smršťovala a vznikaly trhliny, které byly zaplněny zbytkem taveniny. V místech, kde povrchová eroze odnesla vrchní rulovou vrstvu, se objevil okrově zbarvený monzonit, druh žuly. Dalším erozivním působením se vytvořily věže a kvádry. Postupné zaoblování hran kvádrů pak dalo vzniknout typickým kulovitým útvarům.
Druhá skupina milovníků skal má na zádech kletry a v nich lezečky, lana a expresky s karabinami. Na zdejší skály vede velké množství horolezeckých cest, od nejlehčích až po ty nejtěžší a zároveň nejznámější, za nimiž sem míří nejlepší skalní lezci z celého světa.
V pozdním odpoledni přijíždíme k první velké skupině skal. Zastavujeme a vydáváme se po stezce Skull Rock Trail. Pár metrů od silnice stojí skalisko, podle něhož je stezka pojmenovaná. Skull je česky lebka a ta před námi je osm metrů vysoká. Stezku brzy ztrácíme a ocitáme se v opravdovém skalním bludišti. Nedaří se nám najít správnou cestu. Většina chodeb a průchodů je slepá. Nakonec vylézáme nahoru na skalní bloky a pokračujeme po nich. Přeskakujeme ze skály na skálu a slézáme kamenné plotny. Zapomínáme na obavy z chřestýšů, škorpiónů a tarantulí a dovádíme jako malé děti. Vydrželi bychom tu déle, ale musíme do kempu postavit stany.
Kemp Jumbo Rock leží v těsném sousedství Skull Rock Trail a je bezesporu nejkrásnějším tábořištěm v národním parku. Mezi skalami je schováno neuvěřitelných sto dvacet pět míst pro stanování, čili kempsajtů. Jsou tak umně zasazeny do okolí, že nepůsobí vůbec rušivě. Z jednoho místa jsou vidět tak dva tři sousední, víc ne. Ke každému patří stůl s lavicemi a nadzemní rošt na oheň. Pomalu projíždíme kempem a vybíráme si to nejhezčí místo. Několikrát vystupujeme a přeme se, které je lepší. Naše nerozhodnost způsobuje, že to, které se zdálo nejhezčí, už zabírá jiné auto. Nakonec se na nás usmívá štěstí a stany stavíme na pěkném pískovém plácku, lemovaném z jedné strany několik metrů vysokou skalní hradbou. Na tábor dopadají paprsky zapadajícího slunce, nedaleko roste rozložitý Joshua Tree a po dobré večeři naše blaženost dosahuje vrcholu.
Ráno vstáváme ještě za šera. Nedělá nám to žádné problémy. Jsme v Americe teprve čtvrtý den a náš organismus, jedoucí stále podle středoevropského času, má dvě hodiny odpoledne. Slunce ještě nevyšlo a kolem je ticho jako pod hladinou klidného jezera. Náhle se ozývá vysoký táhlý zvuk. Je to kojot. Vzápětí se přidávají další a další kojoti. Ranním vzduchem se nese opravdový koncert divočiny, který trvá dobrých deset minut.
Po snídani vyndáváme z auta naše bejky a vyrážíme na cyklistický výlet. Každý má sebou dva litry vody. Předpokládáme, že by to mohlo stačit, neboť při snídani jsme se napili do zásoby. Cesta vede zpočátku po asfaltu. Skaliska kolem kempu necháváme za sebou a kolem se prostírá les Joshua Tree. Mezi stromy vyrážejí z písku řídké trsy trávy a občas i nějaký keř. Je to fantaskní podívaná. Jedeme podivným lesem, ve kterém není žádný stín a mezi stromy je vidět na kilometr dopředu. Porost se táhne do daleka. Vidíme jej i na svazích vzdálených horských hřebenů. Na tu dálku už vypadá přeci jenom hustěji.
Po několika kilometrech jízdy po rovině přijíždíme na křižovatku. Tady odbočujeme doprava na prašnou cestu. Pohodová jízda se mění na boj se záludným pískem. Kde není hluboký písek, tam jízdu znepříjemňuje roleta. Za necelou hodinu jízdy údolím Queen Valley se po pravé ruce začínají objevovat další žluté monzonitové skály. Děláme k nim krátkou odbočku a ve stínu kalifornského jalovce svačíme. Odtud vede dvoukilometrový pěší okruh, Baker Dam Trail. Přestože teplota už překročila třicet stupňů, nejsme ještě teplem zmožení a vydáváme se pěší naučnou stezkou mezi skaliska. Okolo roste několik druhů kaktusů. Nejhezčí z nich je červenobodlinatý meloun. Správný botanický název to asi nebude, ale má červené bodliny a je veliký jako meloun.
V polovině okruhu se nachází Baker Dam, umělá nádrž, určená na zadržování dešťové vody. Byla postavená po roce 1900 jistým Bakerem jako zásobárna vody pro jeho dobytek. Divíme se, jak tu mohly krávy v tom vedru vydržet, ale pravdou je, že chov dobytka se tu provozoval až do třicátých let. V nádrži je zákaz koupání, ale nám to výjimečně nevadí. Bude to asi tím, že je úplně vyschlá. Jenom dole pod betonovou hrázkou nádrže je v tůni trochu kalné vody. Stezka se točí zpátky a na vrcholcích skal spatřujeme dva exempláře divoké horské ovce, Bighorn Sheep.
Tato plachá zvířata, podobná našim muflonům, přežívají v malých počtech na odlehlých místech amerického jihozápadu. Do jejich teritorií je z důvodu ochrany povolen vstup pouze ve dne. K přežití v poušti potřebují nezbytně vodu. A právě v okolí napajedel je lze spatřit, i když jenom jako siluety na vrcholcích skal. Jinak jsou neviditelná. Jejich barva totiž dokonale splývá s okolím. Ke konci okruhu zastavujeme u skály, na které zanechávali svoje značky Indiáni. Byly to jakési skalní noviny, ve kterých se předávaly zprávy ostatním Indiánům, kteří kolem tohoto místa procházeli. Původní Američané, jak jsou nyní oficiálně Indiáni nazýváni, navštěvovali zdejší oblast při sběru plodů a semen. Jejich pobyt v poušti mohl být možný pouze za předpokladu dokonalé znalosti míst, kde se vyskytovala voda.
Zmořeni vedrem nasedáme na kola a cestou, pokrytou jemným pískem přijíždíme do kempu Hidden Valley. Před lety poblíž stával stejnojmenný ranč, útočiště zlodějů dobytka. Ukradená stáda byla přeznačkována a prodána na dobytčím trhu. Dnes je tady útulný kemp plný horolezců. Přes velké teplo jich na okolních skalních stěnách vidíme poměrně dost.
Z Hidden Valley už zase jedeme po asfaltové silnici. Na křižovatce nedaleko oblíbené horolezecké skály Cap Rock zvažujeme, zdali se už máme obrátit k táboru nebo si ještě přidáme výjezd na vyhlídku Keys View. Zásoby vody se už sice povážlivě ztenčily, ale vítězí touha po objevování neznámého. Vyrážíme směrem na Keys View. Mírně stoupáme jukovým lesem. Napravo od nás se rozkládá velké spáleniště. Ohořelé stromy Johua Tree tady stojí jako připomínka velkého požáru, který tady řádil před čtyřmi měsíci.
Ve čtvrtek 27. května 1999 krátce po poledni způsobily zásahy blesků zapálení celkem čtyřech požárů v severozápadní části parku. Vlivem silného větru se oheň rozšířil na velké plochy. První požár řádil poblíž západního vstupu a do soboty, kdy byl zdolán, strávil rozsáhlé porosty jalovce. Jeho plameny byly delší než dvacet metrů a hravě přeskakovaly na druhou stranu pět metrů širokých prašných cest. Další tři požáry běsnily západně od Hidden Valley a poslední z nich se podařilo zdolat až po šesti dnech. S požáry zápasilo na devět set lidí, dvacet šest hasičských stříkaček a šest helikoptér. Přesto jim padlo za oběť 5 623 hektarů porostu.
V táhlém stoupání asi dvacet metrů před námi se objevuje na silnici kojot. Běží stejným směrem, jakým jedeme. Pokračujeme zvolna za ním. Kojot o naší přítomnosti samozřejmě ví a občasným otočením hlavy kontroluje, jak jsme od něj daleko. Když se po chvíli přiblížíme přespříliš, odběhne stranou mezi keře. Na okamžik se zastaví, pozoruje nás a pak zmizí v buši.
Kojot je psovitá šelma, která žije na obrovských územích amerického západu. Najdeme ho na prérii, v lesích i poušti. Aby přežil v této nehostinné pustině, živí se prakticky vším. Loví králíky, ptáky, malé želvy, ještěrky, hady i hmyz. Jako potrava mu poslouží i tráva, oříšky, různé plody nebo i tenisky.
Vyhlídka Keys View leží ve výšce 1581 metrů a některé úseky nám daly v odpoledním vedru zabrat. Nahoře svačíme a hledíme do údolí, ležícím patnáct set metrů pod námi.
Původně vyprahlá poušť byla díky úsilí osadníků a za podpory vlády přeměněna na úrodnou zahradu. Údolím vede pět set padesát kilometrů dlouhý zavlažovací kanál, který přivádí vodu z řeky Colorado River až do Los Angeles. Údolí však skrývá hrozbu. Prochází jím totiž zlom San Andreas, místo kde se střetávají pacifická a severoamerická zemská deska. Problém je v tom, že pacifická kra směřuje na sever, kdežto severoamerická chce na jih. Když vzájemné pnutí přeroste určitou mez, desky se pohnou a oblast postihne ničivé zemětřesení. Padesát kilometrů na jih vidíme hladinu jezera Salton Sea. Vzniklo teprve počátkem dvacátého století, když se protrhly ochranné hráze zavodňovacího kanálu a voda zaplavila solnou proláklinu na místě kdysi dávno vyschlého jezera.
Sjezd z vyhlídky je pro nás odměnou. Vracíme se zprvu stejnou cestou, kterou jsme přijeli a u skály Cap Rock zabočujeme směrem k našemu kempu. Cestou potkáváme několik kojotů, kteří nejsou tak plaší a celkem ochotně pózují před našimi fotoaparáty.
Stoupání na Sheep Pass nás ještě trochu potrápí, ani ne tak kvůli prudkému sklonu, jako spíš proto, že už nemáme co pít. Do kempu to však není daleko a navíc jedeme po asfaltu.
Po setmění sedíme před stany a bilancujeme uplynulý den. Zažili jsme něco úplně nového a mimořádně silného. Objevili jsme krásu zpočátku nevlídně vyhlížející pouště a zamilovali jsme si ji. Nad hlavami nám září hvězdy a kolem je opět ticho, přerušované jen slabými zvuky noci.

Radovan Kunc