Sám v laponské divočině

Cestu dál přetíná volně tekoucí voda, která obloukem zasahuje až sráznému boku údolí. Průchod strání těsně nad říčkou znemožňuje skupinka pokroucených břízek s větvemi uvězněnými ve ztuhlém firnu. Vypřahám pulku, sundávám lyže a okamžitě se zabořuji po stehna do sněhu. Po kolenou, abych se moc nepropadal, sunu celý náklad svahem vzhůru. Je to jenom deset metrů, ale už nemám sílu, abych to vytlačil bez zastavení. Zajišťuji pulku, aby nesjela zpátky a padám na všechny čtyři. S hlavou skloněnou těsně nad sněhem se snažím dodat sípajícím plicím chybějící vzduch.
Je dávno po západu slunce a na cestě jsem více než půlden. Krátce předtím, než prudké svahy sevřely říčku Tuiskujoki do úzkého údolí, spatřil jsem na sněhu ležící krvavou ohlodanou sobí nohu. Obavy z útočící hladové vlčí smečky jsem v tu chvíli zaplašil, ale nyní na pokraji vyčerpání můj pohled stále častěji sklouzává k horní hraně údolí, neuvidím-li někde mihnout se hbitý tmavý stín.
Traverzuji strání ještě dobrých padesát metrů, než si mohu pulku opět zapřáhnout a pokračovat v cestě. Už nebruslím, ačkoliv tvrdý povrch k tomu přímo vybízí. Sunu se těžkým krokem a každých sto metrů odpočívám zavěšený do hůlek. Při jedné takové zastávce si začínám myslet, že už asi nedojdu. Když však zvednu svůj zrak zapíchnutý do sněhu, vidím kousek před sebou nízké sroubené stavení se střechou pokrytou těžkou bílou duchnou. Unavený ale šťastný hledím na srub Tuiskukuru, jehož jméno jako podivné zaklínadlo jsem v uplynulých hodinách v duchu tolikrát vyslovil.
O stěnu srubu se opírají čtyři páry lyží. Budu mít tedy spolunocležníky, podle výzbroje to jsou Finové. Vcházím dovnitř, usedám na lavici a dlouhou dobu jenom dýchám, jako bych právě doběhl maratón zakončený kilometrovým spurtem. Ve srubu je sotva vidět a když si chci dát vařit vodu, z přítmí se někdo ozve, že v hrnci na kamnech už teplá voda je, ať si jenom přeliji do svého kastrolu. Během krátkého rozhovoru se dozvídám, že potraviny mám uschovat dovnitř, nebo se do nich pustí myši a koupelna je u potoka, ale ať dám pozor a nespadnu do vody. Venku už je řádně pod nulou a voda ledová. Nedá se však nic dělat, takhle zpocený bych asi neusnul. 
Stejně jsem do půlnoci vzhůru. Srdce mi buší jako zběsilé a nechce se uklidnit. Takhle jsem si tedy už dlouho nešáh. Neustálým převalováním na dřevěné palandě a vzpomínkami na všechno, co mojí cestě za polární kruh předcházelo, končí můj první den v divočině.
Návštěvu národního parku Urho Kekkonen na severu Finska jsem plánoval od chvíle, když jsem vyslechl vyprávění a spatřil fotky členů výpravy, která se právě před rokem odtud vrátila. Na sever se nás tentokrát vydalo devět, ale problémy s motorem způsobily, že kamarádi vyrazili do divočiny beze mě a já se věnoval autu. Vycházím s pětidenní ztrátou a s ostatními, kteří v tuto dobu nocují někde ve východní části parku, bych se měl setkat za tři nebo čtyři dny.
Finové vstávají brzo. Zatímco zatápí v kamnech a vaří si snídani, mám příležitost z tepla spacáku si prohlédnout vybavení srubu. Je skromné, ale účelné. Stůl s dvěmi lavicemi, kamna, kolem pár věšáků na sušení, malý stolek s plynovým vařičem, pod ním velká plynová bomba, dva velké hrnce, naběračka, kýbl s vodou a dvě palandy nad sebou, z nichž na každou se vejde v pohodě šest lidí. Srovnané u kamen se suší dříví, připravené na zátop. Pár menších polínek je nožem částečně rozštípáno do tenkých třísek tak, že tvoří jakési dřevěné vějíře. Stačí je zapálit a hned se mohou přikládat větší polena. 
Přes svoji odlehlost jsou všechny sruby v národním parku dobře zásobeny a strážci je pravidelně objíždějí na sněžných skútrech a kontrolují, jestli je všude dost paliva. U každého srubu stojí připraveno několik velkých plynových lahví a kůlny jsou stále plné borových polen. Stačí jen nařezat na kratší kusy, naštípat na polínka a nanosit ke kamnům. 
Mladá finská dvojice s batohy na zádech opouští srub jako první. Další dva, tentokráte starší manželský pár, se obléká do červených větrovek s kožíškem u krku a plátěných kalhot stejné barvy. Na nohy si nazouvají filcové holínky. Jejich deset centimetrů široké lyže měří přes dva a půl metru a hole jsou opatřeny velikými kroužky. Nejvhodnější výbava do hlubokého sněhu. 
Ještě před svým odjezdem testuji kadibudku, stojící opodál. Je rovněž sroubená z klád a má dvě místnůstky, označené miehet a niehet. Usedám do té první a jestli jsem správně vůbec neřeším. Uvnitř mě překvapuje geniálně jednoduché zařízení, totiž pytel s pilinami, které slouží k zasypávání. 
Srub Tuiskukuru stojí na jihovýchodním konci stejnojmenného údolí. Nachází se ve střední části národního parku a od nejbližší civilizace sem poutník dojde za dva dny. Stejně jako většina srubů byl i tento postaven na konci šedesátých let, drsné přírodní podmínky mu však daly patinu téměř stoletou. Srub je rozdělen na dvě stejné poloviny. Jedna je volně přístupná každému a druhá je zamčená. Za nocleh v této části se platí a to při vyzvedávání klíče. 
Balím se a všechno ukládám do svého vlečného člunu, na zádech neponesu nic. Přestože mám s pulkou pouze včerejší pětatřicetikilometrovou zkušenost, je mi jasné, že putování s ní je ve srovnání s nesením batohu mnohem méně namáhavé. Místem zrodu pulky je daleký sever, ta moje však pochází z Čech. Při loňské výpravě do zdejších končin kamarádi okoukli finský originál a doma postupně vyrobili sedm kusů. Jeden z nich mám sebou já a zbylých šest v tuto dobu táhnou kamarádi tundrou někde poblíž rusko finských hranic.
Po půl desáté opouštím Tuiskukuru a vydávám se na další cestu. Kráčím stopou po skútru, přibližně sledující stezku, po které se tady chodí v létě. Překonávám jeden větší a jeden menší hřeben a po osmi kilometrech dorážím k jezeru Luirojärvi, na jehož břehu stojí tři sruby a sauna. Po krátkém odpočinku jedu dál. Stopa vede zprvu po jezeře a pak se otáčí na východ. Nade mnou se vypíná Sokosti, která je se svými 718 metry nejvyšším kopcem v okolí. Po překonání mělkého sedla se těším na nějaký sjezd, ale čeká mě placka, v měknoucím sněhu dosti nepříjemná. Stopa se chvíli motá borovém lese, než najede na jakýsi průsek, který mě dovádí ke srubu Hamaskuru. Jsou už tři odpoledne a zprvu jsem rozhodnutý tady přenocovat. Po jídle a delším odpočinku se však rozhoduji pokračovat dál. 
Kousek nad srubem přechází rozbředlý sníh v prašan a hned se jede lépe. Přejíždím sedlo a sjíždím údolím s řídkým porostem pokroucených břízek. Mým cílem je asi 10 kilometrů vzdálená Anterinmukka, nejhezčí srub v oblasti. Alespoň to tvrdí většina z těch, co jej navštívila.
Náhle mě však napadá, že bych mohl dojet na Muorravaarakanruoktu, i když to znamená přelézt ještě jedno sedlo. Srub nevyslovitelného jména mě láká tím, že nikdo ze známých na něm ještě nebyl. Je rozhodnuto a v pravý čas chytám stopu odbočující doleva. Do kopce se sunu už zvolna, ale boj o život jako včera to ještě není. Na hřebeni přede mnou hledá skupinka sobů pod sněhem něco k snědku a vedle cesty cupitají dvě sněžné slepice. Kdyby se nepohybovaly, tak si jich ani nevšimnu. Jejich peří je snad bělejší než sníh, jenom černé oči je prozrazují.
Za sedlem ignoruji mírně stoupající stopu a spouštím se malou kotlinkou s takovou bezstarostností, až málem spadnu do třicetimetrové skalnaté rokle. Vracím se na stopu a teprve podél ní sjíždím do údolí. Prudkou stráň se snažím traverzovat, ale pokus končí několikanásobným převrácením pulky a následným zamotáním táhel. Uvědomuji si, že takový svah se dá s pulkou sjíždět pouze kolmo dolů. Moje sjezdařská technika se lepší, jenom projíždění prohlubní ještě úplně nezvládám. Pulka prostřednictvím pevných táhel jezdce z prohlubně vystřelí, protože sama právě sjíždí dolů. V díře se však zastaví a na fleku zabržděný tahoun se setrvačností okamžitě zaryje rukama a hlavou do sněhu. 
Po zábavném sjezdu bruslím rovinatým lesem po tuhnoucím firnu a po sedmé přijíždím ke srubu. Venku stojí skupinka místních a se zájmem mě pozoruje. Když zastavuji, jeden z nich se ptá, odkud přijíždím. Odpovídám, že z Tuiskukuru. Zatváří se jako učitel nad nechápajícím žáčkem a otázku upřesňuje: „Dobře, ale kde jste strávil poslední noc?“ Stejná odpověď jej trochu usazuje, ale přesto uznale kývne hlavou, že někdo může urazit s pulkou téměř čtyřicet kilometrů za den. 
Večer si ve srubu sdělujeme svoje plány na další den. Zjišťuji, že čtyři spolunocležníci mají stejný úmysl jako já a to dojet na srub Sarvioja. Já to chci vzít dolů údolím na sever a pak odbočit bočním údolím zpátky na jihozápad, kdežto čtveřice Finů plánuje kratší cestu přes horský hřbet, který chtějí překročit průrvou nazvanou Pirunportti. Vím kudy to je. Při sjíždění z posledního sedla jsem si všimnul nepřehlédnutelné jizvy, která kolmo přetíná holý hřeben a vypadá, jako by ji někdo vyříznul obrovským ostrým nožem. Finové dodávají, že Pirunportti v překladu znamená Ďáblova brána.
Čtveřice odjíždí ráno o půl osmé směrem na Pirunportti. Já ještě stále trvám na svém původním plánu, ale když mne jeden mladý Fin chápavě ubezpečuje, že údolím to bude určitě bezpečnější, rozhoduji se také vyrazit do Ďáblovy brány.
Cítím se ve formě a po chvíli předjíždím finskou čtyřku. Sníh je po ránu tvrdý, ale i tak je výstup dosti namáhavý. Hledám si cestu mezi stromy a každou chvíli se do cesty postaví prudká mez. Vyjíždím na planinu mezi malé břízky. Asi dvě stě metrů před sebou rozeznávám sobí stádečko, které si na vyfoukaných místech vyhrabává lišejník a keříky brusinek. Jakmile mě zpozorují, ukrývají se za plochou vyvýšeninu. Odpřahám pulku a skloněný jako pradávný lovec se plížím k sobům. Vyjíždím na kopeček a mačkám spoušť foťáku. Stádo odbíhá do bezpečné vzdálenosti.
Se vzácným úlovkem v brašně se vracím pro pulku a pokračuji ve výstupu. Kličkuji mezi kameny a holými místy. Vjíždím do Ďáblovy brány. Pravá stěna průrvy je vyfoukaná na kamení, zato levá hrozí velkou převějí. Překonávám nejvyšší bod a spouštím se na druhou stranu. V horních partiích je difúzní mlha, takže není vidět žádná díra ani mulda. Po chvíli však z mlhy vyjíždím a mohu si vychutnat nádherný sjezd. V údolí ještě stačím po tvrdém sněhu dobruslit ke srubu, kam dorážím v deset dopoledne.
Uvnitř je chladno. Jak zjišťuji v deníku, nikdo tady poslední dvě noci nespal. Zatápím v kamnech a v krbu a vařím si oběd. Na další cestu se už nechystám, protože podle plánu by právě sem měli dneska dorazit kamarádi. Ti také večer po šesté přicházejí a líčení zážitků nebere konce. Ještě dva dny spolu putujeme severskou divočinou, než nás opět pohltí civilizace.