Nebe může počkat

Vší silou zabírám oběma rukama za okraje pětadvacet centimetrů široké spáry, jako bych ji chtěl rozevřít. Odlehčuji zaklíněnou nohu a posouvám ji výš. Jakmile se však na ní chci zdvihnout, sunu se širočinou dolů. Už poněkolikáté. Vůbec nemám zdání, jestli jsem nějaké centimetry vybojoval nebo se pořád plácám na tom samém místě. Kradmo se podívám na Felipe del Sura, který visí na nepohodlném štandu a sleduje moji úpornou ale zatím marnou snahu překonat patnáctimetrovou hladkou spáru v žulové stěně Prestenu.

b_150_200_16777215_00_images_phocagallery_lofoty-lezecky-raj-za-polarnim-kruhem_021.JPGNa Lofoty jsme dorazili včera dopoledne, po dvou dnech a jedné noci jízdy. Přídomek noční jízda ale pro poslední stovky kilometrů není na místě, protože celou noc nám přímo do očí pralo slunce, vlečoucí se nízko nad severním obrorem. Odpoledne pak po krátkém odpočinku jsme otestovali formu na Tromsø expressu, jedné z nejhezčích linek ve stometrové stěně Gandalfu. Norská šestka nám nekladla moc velký odpor, a tak jsme se směle rozhodli, že hned na druhý den vyrazíme na lezecký grál ostrovů, žulový monolit Presten. Jelikož u Vestpillaru, nejoblíbenější cesty na Presten, mám z minulých let zapsané už tři čárky, logicky dozrál čas na další metu, na Himmelen kan vente.

Ta cesta mně přitahovala od chvíle, kdy jsem poprvé zalistoval průvodcem Lofoten Rock. Více jak třistametrová linie je rozdělená na devět délek, z nichž pět je oklasifikováno 6+ norských, což odpovídá 7 UIAA. Poprvé ji vylezli Thorbjørn Enevold s Patrikem Franssonem před čtrnácti lety a to přesně v den, kdy Thorbjornøva matka podstoupila úspěšnou operaci karcinomu. Proto také cesta dostala jméno Nebe může počkat.

Po zuřivém boji je patnáctimetrová širočina konečně za mnou. Jsem však naprosto grogy a to se nacházím teprve v druhé délce. Z kotníků mi teče krev a pálí mně sedřená levá polovina těla. V tuto chvíli si vůbec neumím představit, co budu dělat v tenké spáře, která mně má dovést na štand. Trčím na místě dobrých deset minut, abych načerpal nějaké síly. S pocitem, že nemám žádnou další volbu, než pokračovat nahoru, se pouštím do spáry. Ta se ke mně chová naštěstí přátelsky a sem tam mi nabídne tutovou žábu. Ekvilibristicky překonávám obávaný převis, zakládám štand a uvědomuji si, že z těžších délek to byla teprve první.

Filip dolézá ke mně a kupodivu není tak odřený ani sedřený jako já. Jde dopředu a tahá lehčí třicetimetrovou délku. Pak zase měkčí konec lana vychází na mě. Rozvážně, abych ušetřil síly, se pouštím vzhůru spárou. Ta přechází do kouta a v něm se postupně zužuje v sotva viditelnou trhlinu. Převislý sokolík za nehty nepřichází v úvahu, rozpor v převislém koutě také nejde udělat, takže tady popis v průvodci asi trochu kecá. Naštěstí vpravo za rohem nacházím lezitelný kout a po šikmých lavicích se dostávám na štand pod obloukovitým zářezem ve tvaru D.

b_200_150_16777215_00_http___vikingline.cz_images_phocagallery_lofoty-lezecky-raj-za-polarnim-kruhem_022.JPGKrásná délka na rozpor vychází na Filipa a ten si ji viditelně užívá. Není divu, nad námi zdvihá šedobílá stěna orámovaná modrým nebem a hluboko dole se vlní tyrkysové moře obklopené zubatými štíty hor. Další štand se nachází na začátku šikmého, doprava otevřeného zářezu. Na vrchol to máme ještě čtyři délky, všechny bez výjimky za 6+. Tušíme, že tady teprve začíná mazec.

b_150_200_16777215_00_http___vikingline.cz_images_phocagallery_lofoty-lezecky-raj-za-polarnim-kruhem_023.JPGSokolíky za poslední články prstů se vydávám vzhůru. Asi šest metrů nad štandem mi dochází magi a prsty se otevírají. Kupodivu však nikam neletím, protože se mně na poslední chvíli podařilo přesáhnout do hlubší spáry. Tvrdě se sokolíky probíjím dál. V zápalu lezení jsem si cvaknul druhé lano do expresky obráceně a všímám si toho, až když ho nemůžu utáhnout. Následující pokus o návrat zakončuje kontrolovaný pád. Po přecvaknutí lana mně kout už celkem snadno pouští a v posledních deseti metrech délky si už můžu vychutnávat snadnou stěnu, po níž se dostávám na pohodlné stanoviště na polici. Tady naše cesta kříží Vestpillar, který pokračuje známým čtyřicetimetrovým zářezem Slanting Corner přímo nad štandem. Tuto vyhlášenou lezeckou lahůdku si však dneska budeme muset upřít, na nás totiž čeká hladká plotna vlevo.

Zatímco dobírám Filipa, zleva přilézá pestrá mezinárodní trojka: Francouz, Holanďan a Nor. Lezou cestu Klokkeren, který se dolézá stejně jako Vestpilaren. Ke zmatku na štandu přispívám slaňováním k frendu, který se při mém pádu zakousnul a Filipovi nešel vyndat. Pár přesných ťuknutí kamenem do šťouradla a dvojka frend je venku. Ještě jej dneska párkrát založíme.

Pak už se Filip vydává do plotny. Úkroky doleva dolézá ke spárce, jíž pokračuje vzhůru. Opravdu delikátním traverzem vlevo se dostává do mělkého zářezu, který ho dovádí nad převísek. Následuje opět jemný rajbasový traverz doleva za hranu. Po celou dobu napjatě pozoruji jeho balet a to, že pod ním vypadává jeden vklíněnec za druhým, mu raději ani nehlásím. Za hranou to už vypadá, že Filip má odpracováno, protože systémem spár celkem snadno dolézá na stanoviště pod výrazným zářezem.

Jako druhý bych si už rajbasy mohl vychutnávat, ale není tomu tak. V hladké plotně sotva stojím a třemi prsty se snažím stisknout sotva půlcentimetrový krystal, abych mohl udělat krok. Klobouk dolů Filipe.

Předposlední délka vychází na mně. Doleva vzhůru se dostávám na začátek třicetimetrového sokolíka. Spárka je sice jemná, ale nohy v ukloněné plotně dobře drží. Ve dvou třetinách spáry následuje nejtěžší místo, kde se musí vystoupat za polovinu posledních článků prstů. Na chviličku se ocitám na hraně levitace, ale následující dobré chyty mně opět vrací ke skále. Dolézám pod velký převis a důkladně zajišťuji visící štand.

Před námi je poslední délka, která začíná traverzem šikmo vlevo pod střechou převisu. Filipovi v mělké spáře pod převisem prsty moc nedrží, ale pro nohy naštěstí občas nachází jemné důlky. Na konci zářezu se sokolíkem vyhupuje na hranu a vydává se po ní vzhůru. Kvůli střeše už na Filipa nevidím, ale zdá se, že obtíže jsou za námi. Po chvíli se mi ale lano začíná vracet a slyším, ať prý dávám bacha.  Filip se vrací z lišejníkem zarostlé hrany bez ztráty kytičky a zkouší to za hranu do kouta, kde mi zase mizí z očí. Lano má asi pekelné tření. Stále totiž ke mně doléhají pokyny, abych povolil, přestože lano vedoucí ode mě má dostatečný průvěs. Filip hlásí, že dolezl pod převis, něco zakládá a prý mám dávat bacha. Pak už se ozývá jenom letím! a lano vzápětí cukne. Na závěr si tedy ještě užijeme.

Jedno z lan se bohužel zakouslo do spáry a Filip se z něho musí odvázat. Druhý pokus o překonání převisu už je úspěšný po pár minutách ke mně doléhá spásné zruš! Nastupuji do poslední délky. Po dvou hodinách visu na b_200_150_16777215_00_http___vikingline.cz_images_phocagallery_lofoty-lezecky-raj-za-polarnim-kruhem_024.JPGštandu jsem celý ochromený a s obtížemi traverzuji pod střechou. Na hraně ještě musím vyprostit zacuklé lano ze spáry a dolézám pod převis. Loajálně k Filipovi tady také vypadávám. Pak se batohem na zádech opřu o levou stranu koutu a převis zdolávám. S hekáním překonávám poslední skalní stupně a úplně vyždímaný dolézám k Filipovi. Objímáme se a oba jsme opravdu šťastní.

Je půlnoc a oranžové slunce visí na severním nebi.

 

Text: Radovan Kunc

Foto: Filip Zahradník a Radovan Kunc