Na nejsevernější výspě Vesterálského souostroví se z vln severního Atlantiku zdvihá pozoruhodný ostrov Andøya. Rozsáhlé plochy jeho území pokrývají vřesoviště a slatiny, zatímco o kousek dál vyrůstají příkré a  rozeklané hory. Svým protáhlým tvarem připomíná obrovského mořského ještěra slídícího po kořisti. Z jihu na  sever měří šedesát kilometrů, zatímco jeho šířka se pohybuje pouze mezi pěti a patnácti kilometry. Ze všech stran je obklopen širým mořem, jenom na jihovýchodě jej od sousedního ostrova odděluje úzký pruh moře.

Vesterálské souostroví se rozkládá kolem šedesáté deváté rovnoběžky a je tvořeno šesti velkými a řadou menších ostrovů, rozesetých na ploše veliké asi jako čtvrtina Čech. Kromě Andoyi patří mezi velké ostrovy ještě Langøya, která leží na západě a je známá svými půvabnými rybářskými vesničkami a hnízdišti mořských ptáků, Hadseløya na jihozápadě, jež slouží jako vstupní brána Vesterál pro ty, kteří přijíždějí z Lofot, dále téměř neosídlená hornatá Tjeldøya na jihovýchodě a Grytøya na severovýchodě, jediný z větších ostrovů, který není s ostatními spojen mostem. Šestici velkých ostrovů vévodí Hinnøya, která je nejen největším ostrovem na Vesterálech, ale i v celém Norsku. Na jejím východním pobřeží leží Harstad, jenž je se svými dvaadvaceti tisíci obyvateli největším městem ostrovů. Na ostrov Hinnøya vede z pevniny most, který je jedinou suchou cestou na Vesterály. Většina turistů však při cestě na souostroví používá trajekty, jež jim zkrátí cestu o stovky kilometrů.

Zdejší krajina je různorodá, od rovinatých pobřežních oblastí, nezřídka zemědělsky využívaných, až po vysokohorský terén alpského typu. Nejvyšší hory dosahují tisícimetrové výšky a jejich úbočí pokrývá několik menších ledovců. Hlavním přírodním živlem tady je však voda v tekutém skupenství, ať je to okolní oceán, mořské úžiny, jezera a fjordy, zakusující se hluboko do pevniny.

Úpatí hor pokrývají na některých místech březové lesíky. Borovice zde byly podobně jako na Lofotech vykáceny Vikingy. Místní lidé se však snaží o nové zalesnění a vysazují odolné druhy smrků. Na ostrovech se setkává teplomilná vegetace z jižnějších oblastí s arktickou flórou. Není nic zvláštního, když tady vedle sebe rostou rostliny typické pro mořské pobřeží spolu s horskými květinami.

Klima na ostrovech je příznivě ovlivněno Golfským proudem. Ačkoliv Vesterály leží na stejném zeměpisném stupni jako severní pobřeží Aljašky, činí průměrná červencová teplota 12 až 14 stupňů, přičemž místní rekord je 31°C. A co návštěvník přicházející z jihu velmi ocení, je nekončící polární den, když mezi 23. květnem a 23. červencem slunce neklesá pod obzor.

Ke své cestě na Vesterály jsme zvolili trasu přes Narvik kolem Ofotfjordu. Je druhá polovina srpna a místní turistická sezóna se chýlí k závěru. Ani ve vrcholném létě sem kvůli značné odlehlosti nesměřují žádné velké davy turistů a v tuto dobu je tady už téměř prázdno. Projíždíme autobusem ostrovem Hinnøya. Silnice vede téměř výhradně po pobřeží. Kvůli horským srázům, vyrůstajícím mnohdy přímo z moře, jinudy silnici vést ani nelze. Slunečné počasí zůstalo kdesi nad Narvikem a oblohu pokrývají těžké mraky. Občas sprchne, ale nic to neubírá na výjimečnosti okolní ubíhající krajiny. Na jedné straně šedivé moře, na druhé fialová vřesoviště a nad nimi zelené travnaté stráně ukončené černými skalami. Silnice se točí kolem každé zátoky a jenom bedlivým sledováním mapy lze určit, jestli země, vyrůstající na druhé straně z vody, patří našemu nebo už sousednímu ostrovu.

Ještě než nadobro opustíme ostrov Hinnøya, zastavujeme na parkovišti a začínáme vykládat kola a připravovat se na cestu. Kolem se táhne placatá pobřežní slatina řídce porostlá břízkami. Stačí jediný krok a noha se zaboří do měkkého polštáře mechů a ostatních vlhkomilných rostlin a bezprostřední okolí se lehounce rozhoupe.

Po skupinkách vyrážíme na cestu. Je odliv a obnažené mělčiny pokrývají do oranžova zbarvené chaluhy. Před námi jako nahrbený veleještěr vyrůstá z plochého pobřeží most přes mořskou úžinu, která nás dělí od ostrova Andøya. V roce 1922 byl průliv prohlouben, aby jím mohly proplouvat větší lodě. Stoupáme na nejvyšší bod mostu a ani netušíme, že to je snad největší kopec, který nás dneska čeká.

Na opačné straně mostu leží malinké městečko Risøyhamn, v jehož přístavu jako na jediném místě ostrova zastavují výletní lodě nejslavnější norské trajektové přepravy Hurtigruta. Tato lodní linka sloužila dříve k zásobování odlehlých severních oblastí Norska. Hurtigruta znamená v překladu Rychlá cesta a v dobách minulých to byla doslovná pravda. Neexistovalo totiž rychlejší spojení s přístavy na severu. S postupující výstavbou silnic sice ztratila linka na svém významu pro přepravu zboží, ale současně vzrostl zájem o její využití ze strany turistů. V současnosti se každý den v obou směrech mezi Bergenem a Kirkenesem, ležícím téměř na hranicích s Ruskem, plaví jedna loď Hurtigruta. Třítýdenní cesta, během níž se zakotví ve třiceti přístavech, není sice nijak levná, ale přesto je to velmi oblíbený způsob poznávání drsného a zároveň divukrásného norského pobřeží.

O pár kilometrů dál přijíždíme do vesničky Bjørnskinn, uprostřed níž stojí pěkný, bíle natřený dřevěný kostelík z roku 1885. Podle brožurek má kostel stát přesně na šedesátém devátém stupni severní šířky. Bílá stavba je viditelná zdaleka a kontrastuje s okolními zelenými pastvinami. Louky nad vesnicí jsou tak prudké, že se na nich mohou udržet pouze ovce, které mají kratší buďto obě levé nebo pravé nohy, podle toho, kterým bokem jsou obráceny ke svahu.

Přijíždíme do jakéhosi mělkého sedla mezi horami, odkud se otvírá pěkný výhled na oceán. K němu se však jen tak nedostaneme, neboť po krátkém sjezdu odbočujeme k jihu s plánem objet celý jižní cíp ostrova. Silnice není tak rovinatá, jak by se od pobřežní cesty mohlo očekávat. Projíždíme osadami, které na mapě vypadají větší, než ve skutečnosti jsou. Vedle silnice stojí pár nových dřevěných baráčků a my můžeme vidět, jak tady asi probíhají terénní úpravy kolem stavby. Krátce řečeno, moc se s tím nepářou. Nejdříve na podmáčeném terénu vykácejí všechny překážející břízky, pak vykopou odvodňovací strouhy, které svedou do příkopu vedle silnice a nakonec vysypou příjezdovou cestu štěrkem. Když je domek hotov, terén okolo připomíná povrchový důl na rašelinu těsně před zahájením těžby. V tuto chvíli terénní úpravy končí a nikdo už dál nic nedělá. Jenom se čeká, až příroda sama pokryje rozrytou zeminu.

Po dvanácti kilometrech jízdy vcelku fádní krajinou typu nalevo mořský průliv, napravo horská stráň přijíždíme na jižní cíp ostrova. Za slunečného počasí tady musí být kouzelně. Malinké pláže s bílým pískem pokrývají černé balvany a naproti z moře vyrůstají zubaté horské hřebeny.

Točíme se kolem ostrova a u posledního domku úzká asfaltka přechází v šotolinovou cestu. Míjíme opuštěné stavení a přemýšlíme o tom, jaký život daleko od všeho tady lidé asi vedou a jak jim je během dva měsíce trvající polární noci. Krajina kolem je strohá a dramatická zároveň. Oceán, úzký pruh lesa, skalnatý svah a nad vším olověná obloha.

Vynořujeme se z březového háje a ocitáme se ve vesnici Åknes, tvořené řadou zemědělských farem kolem cesty. O kus dál zelené pastviny končí a přecházejí do vřesovišť a rašelinišť porostlých širokou škálou severských rostlin. Pár desítek metrů od moře tady rostou borůvky, brusinky, vlochyně a morušky v dokonalé symbióze s pobřežními travinami. U nás by to byla nejpřísnější rezervace, tady jsou toho celé pláně.

Napojujeme se na hlavní silnici a chvíli zase projíždíme kultivovanou krajinou. Jak se blížíme k osadě Nøss,  silnice se začíná opět kroutit po úzkém pruhu pobřeží sevřeném mořem a horami. Asi dva kilometry za Nøssem na odpočívadle nás čeká autobus Žluťásek a dnešní téměř šedesátikilometrová túra končí. Nad mořskou zátokou stavíme stany, umýváme se v ledově studené tůni sladké vody a s monotónní ukolébavkou mořských vln usínáme.

Na druhý den si hned po ránu dvěma tempy v chladné mořské vodě vylepšuji osobní rekord, jak daleko na severu jsem se koupal v moři. Po snídani se autobusem přesouváme pobřežní silnicí na nejsevernější cípek ostrova do Andenesu, odkud nás má odvézt loď na ostrov Senja. Asi patnáct kilometrů před přístavem se silnice zdvihá a přejíždí divoce vyhlížející horské pásmo. Po hřebenech vysoko nad mořem vedou krásné pěší túry. Z hor sjíždíme opět k moři, na jehož břehu stojí malebná stará rybářská vesnice Bleik. Odtud vyjíždějí loďky s turisty k nedalekému ostrůvku Bleiksøya, skalnaté pyramidě poseté desetitisíci hnízd pestře zbarvených a komicky vypadajících papuchalků.

Ano, vesnička Bleik a její okolí je pádným důvodem, proč se sem alespoň ještě jednou vrátím.