V západní části masivu Dovrefjell, kde rozložité a oblé hory přecházejí v zašpičatělé štíty, tolik typické pro sousední Romsdal, mě dlouho lákala cesta, která začíná na severní straně hor u hladiny Sunndalsfjordu a stoupá údolím Litledalen vzhůru na bezlesou náhorní plošinu. Tady v centrální části hor se rozkládá největší jezero v Dovrefjellu, pětadvacet kilometrů dlouhý Aursjøen, odkud k západu míří cesta Aursjøveien. Po ní se dá sjet až k jezeru Eikesdalsvatnet, ležícímu v nadmořské výšce pouhých 22 metrů. Cestu Aursjøveien už před lety projel Ondra Vodrážka a jeho skupina při svém třídenním dobrodružství. Ten se ale k jezeru Aursjøen dostal od jihu cestou Dalsideveien.

Směr cesty byl jasný hned, jenom realizace nechala na sebe chvíli čekat. Sunndalsfjord jako východisko túry se totiž nachází stranou obvyklých turistických tras. Přesto však ta pravá chvíle přišla.

Zastavujeme v městečku Sunndalsøra, vykládáme kola z vleku a pozorujeme oblohu. Před hodinou projel náš autobus solidním slejvákem a o něco podobného, až budeme sedět na kole, vůbec nestojíme. Po důkladných přípravách a v očekávání dnešních bezmála osmdesáti kilometrů se vydáváme vzhůru údolím Litledalen.

Šotolinová cesta vede zpočátku mírně vzhůru kolem několika farem. Napravo se táhne prudká stráň, která vypadá, že nikde nekončí, a vlevo se vypíná kilometr a půl vysoká skalní stěna. Cesta se na chvíli prudce zdvihá, ale podél jezera Dalavatnet se opět uklidňuje. Za jezerem stoupání pokračuje nanovo. Zrovna, když řadíme na nejlehčí stupně, míjíme vodní elektrárnu. Šlape se nám opravdu ztuha, naštěstí se obloha alespoň vytrhává. Z vyhlídek je krásně vidět do údolí a na vodopád vedle cesty, což nám poskytuje vítanou záminku k fotografickým přestávkám.

Nejprudší stoupání končí u betonové hráze, která zadržuje vody pohánějící elektrárnu v údolí. O padesát metrů výš se rozlévá další jezero sloužící k témuž účelu. Podél jezera, které je alespoň deset kilometrů dlouhé, stojí pěkná řádka chat a srubů. Na většině z nich jsou nainstalovány panely se slunečními bateriemi živícími akumulátory uvnitř chaty.

Cesta se stále vlní nahoru a dolů a neskýtá příliš míst k odpočinku. Je nejvyšší čas něco pojíst. Nemůžeme odolat, abychom se neusadili v závětří na verandě jednoho domečku. Že v něm dneska nikdo není, se pozná lehce. Před domkem nestojí žádné auto. Divoká krajina, která nás provázela stoupáním na náhorní plošinu, je minulostí. Kolem se prostírá mírně zvlněná tundra. Vítr si pohrává s keříky zakrslých bříz a trávou rostoucí mezi kameny. Barevnou paletu doplňuje žlutý lišejník a modř nespočetných jezírek.

Projíždíme kolem jednoho srubu zrovna ve chvíli, kdy se vrací majitelé, se slušnou řádkou ulovených pstruhů navlečených na klacku. Děti radostně poskakují kolem, bude skvělá večeře.

Informační tabule vedle cesty říká, že v okolí lze najít kamenné skrýše, v nichž se schovávali lovci, když čekali na migrující stáda sobů. Čekání se leckdy protáhlo na mnoho dní a trávit je ve studené díře nebylo jistě nijak pohodlné.

Míjíme kemp u silnice. Vzhledem k opravdu minimálnímu provozu na naší cestě je překvapivě plný. Sjíždíme k jezeru Aursjøen. Marně očima hledám stezku, po které Ondra Vodrážka vedl svoji skupinu na dobrodružné cestě Dalsideveien.

Chata Aursjøhytta, stojící na začátku hráze, je opravdu pěkná, ale ceny občerstvení uvnitř se nám už tak pěkné nezdají. Cesta podél říčky, která vytéká zpod hráze, by podle všech zvyklostí měla vést z kopce. Avšak pohled vpřed nás ujišťuje o pravém opaku. Ondru a jeho lidi to tehdy nemile překvapilo. Já sice o tomto místním paradoxu už vím, ale to neznamená, že kopec před námi nebudeme muset vyšlapat. A profil cesty nás vůbec nešetří. Za každý sebemenší sjezdík jsme vzápětí potrestáni nemilosrdným stoupáním. Konečně se ocitáme na místě, odkud cesta už jenom klesá. Patník v nejvyšším bodě říká, že nejsme ani v tisíci metrech, ale cyklocomputer s výškoměrem hlásí, že jsme celkově nastoupali kilometr a půl.

Za první zatáčkou klesání mně dochází, proč cesta podél říčky nemohla vést z kopce. Údolí totiž přehrazuje strmý skalní práh, který by žádnou cestou překonat nešlo. Následující sjezd je opravdu parádní a navíc se otevírají stále lepší výhledy na údolí Eikesdalen pod námi.

Přijíždíme k tunelu. Dvě světla na naši početnou skupinku není moc, ale nakonec projíždíme tunelem v pohodě. Při výjezdu je však většina lidí trochu zmatená. Diví se, proč sráz dolů byl nejdříve napravo a teď je na druhé straně. Vysvětlení je prosté, tunel má tvar smyčky.

Sjíždíme na dno údolí, ve kterém se střídá les s pastvinami kolem farem. Cesta tady už tolik prudce neklesá a máme trochu času na vystřízlivění z divokého sjezdu. V osadě Eikesdal, cíli dnešní túry, odbočujeme ještě k výletní restauraci pod dvoustupňovým vodopádem Mardalsfossen. Tady necháváme kola a k šest set metrů vysokému přírodnímu skvostu tohoto odlehlého údolí a zároveň i celého Norska se vydáváme pěšky.