„Každý potřebuje krásu stejně jako chléb, místa, kde si může hrát a modlit se, kde příroda může léčit a těšit a dávat sílu jak tělu, tak duši“. Tato slova pronesl John Muir, napůl přírodovědec a napůl vizionář, když hájil svoji myšlenku, aby pohádkově krásné údolí Yosemite bylo prohlášeno národním parkem. Tento muž, původem Skot, přicestoval do Kalifornie v roce 1868. Hledal pravou divočinu a byl poslán do hor Sierry Nevady. Když spatřil Yosemitské údolí, cítil, jako by se znovu narodil a toto místo mu bylo předurčeno osudem. V tu dobu bylo již údolí chráněno výnosem vlády, ale horám kolem Yosemitu to velkou úlevu nepřineslo. Stále se tady těžilo dřevo a stáda ovcí ničila horské louky. Postavil se do čela hnutí za uznání Yosemitu národním parkem a v roce 1890 bylo jeho úsilí korunováno úspěchem.
Národní park Yosemite se rozkládá ve střední části pohoří Sierra Nevada na ploše více než tři tisíce čtverečních kilometrů. Převážná část parku je tvořena divokou skalní krajinou, vymodelovanou erozivním působením ledovců. Na území parku se nacházejí tři malé sekvojové háje. Les tady roste i v polohách nad tři tisíce metrů. Dno samotného Yosemitského údolí leží 1200 metrů nad mořem, ale nejvyšší hory dosahují téměř čtyřtisícové výšky. Štítu Mount Lyell, nejvyššímu na území parku, chybí k této hranici pouhé tři metry.
Celá ta nádhera, kterou dneska můžeme obdivovat, začala vznikat asi před dvěma sty milióny let. V tu dobu pacifická zemská deska narazila na severoamerickou, vklouzla pod ní a působením velkého tlaku se začala tavit. Tekuté magma vystupovalo těsně pod povrch a tuhlo do obrovských žulových bloků. Před padesáti milióny let bylo Yosemite zalesněnou vysočinou, kterou líně protékala řeka Merced River. Pohoří Sierra Nevada však působením kolize zemských ker neustále rostlo. Řeky se zařezávali hlouběji a mělká údolí se měnila v kaňony. Před třemi milióny let eroze úplně odkryla žulové podloží. V tu dobu bylo Yosemite Valley úzkým a klikatým kaňonem, po jehož stranách vyrůstaly rozeklané stěny a samostatné skalní věže. Z visutých bočních údolí se řítily mohutné a vysoké vodopády. Pak přišla dlouhá zima. Ledovec zaplnil celé údolí, pouze kupole Half Domu, která v té době bývala ještě celá, vyčnívala nad okolí. Dlouhé doby ledové byly střídány krátkými otepleními. Ledovec, který se střídavě tenčil a zase mohutněl, neúnavně obrušoval a vyhlazoval boky údolí. Před deseti tisíci lety nastalo jaro. Ledovec roztál. Na dně údolí po sobě zanechal mělké jezero, z něhož vyrůstaly tisícimetrové, hladce vyleštěné stěny z bílé žuly. Nad tím vším čněl Half Dome, jemuž ledovec ukrojil celou severozápadní část.
Od doby ústupu ledovců do příchodu bílých lidí se v údolí změnilo jen málo. Pouze původní jezero bylo postupně zanášené štěrkem a kamením, které říčka Merced River připlavovala z hor. Dno údolí pokryl les a louky, kde se pásla vysoká. Původní obyvatelé měli na údolí pramalý vliv. Žili v souladu s přírodou a běh života jim určovala roční období. Lidé z kmene Miwoků, posledních Indiánů, kteří údolí obývali, viděli svůj domov jako obrovská ústa, lemovaná dokola čnějícími zuby skalních stěn. Proto jej nazvali Ahwahnee, což v jejich řeči znamenalo Zející ústa. Sami sobě říkali Ahwahneechee, Lidé ze zejících úst. Věřili v Ducha, který byl součástí všeho, co je obklopovalo. Pro svoji obživu lovili zvěř, chytali ryby a sbírali žaludy černého dubu. Neměli žádné nepřátele.
Tento ráj na zemi však nemohl trvat věčně. V roce 1848 byly v odtokové strouze pily na řece American River objeveny blyštivé žluté valouny. Propukla zlatá horečka. Do hor přišlo tisíce zlatokopů a dalších dobrodruhů. Někteří z nich se dostali až k velikému údolí uprostřed nebetyčných skal. Byli to první bílí lidé, kteří spatřili Yosemite Valley. Krásu toho, co se před nimi náhle objevilo, však vůbec nevnímali. Hledali zlato a byli připraveni ho vyrvat ze země všemi prostředky. V jejich stopách následovali dřevorubci a farmáři se stády ovcí. Indiáni, kteří hory obývali, se stali překážkou, kterou bylo nutno odstranit. V roce 1851 se batalion vojáků vypravil do Yosemitského údolí za účelem vyhnat z něho rudochy a přesídlit je do rezervace pod horami. Bylo zabito několik Indiánů, ale části kmene se podařilo schovat v horní části údolí. Bílým mužům se nikdy nepodařilo Indiány z údolí úplně vytlačit a ti zde žili až do roku 1931, kdy se přestěhovali do nové indiánské vesnice.
Yosemitské údolí se začalo rychle měnit. Už v roce 1855 se tady objevili první návštěvníci. Mezi nimi byl i malíř Thomas Eyers, který pořídil první kresby údolí. Jeho obrázky sem přilákaly další lidi a podnítily snahu o zachování tohoto nádherného místa. A v roce 1864 prezident Abraham Lincoln zvláštním výnosem vzal Yosemite pod ochranu vlády Spojených Států.
Cesta do údolí znamenala dříve vysilující pouť dostavníkem po hrbolatých cestách. Vynález automobilu přinesl změnu. Byla postavena silnice do Yosemite Valley a údolí bylo náhle zcela na dosah. Počet návštěvníků začal vzrůstat. Stavěly se hotely, zřizovaly nové kempy a otevíraly obchody. Dnes navštíví Yosemite přes čtyři milióny turistů. Naprostá většina z nich přijede vlastními auty. Údolí se plní výfukovými plyny. V plné sezóně jsou silnice ucpané, parkoviště beznadějně přeplněná a kempy na dlouhou dobu dopředu obsazeny. Všude se pohybují davy lidí. Ráj se mění v peklo. Tohoto stavu je si vědoma i správa parku a zamýšlí vrátit údolí jeho původní podobu. Znamenalo by to zbourat celé městečko, které tady za těch sto let vyrostlo, a zamezit přístup aut. Zda se jim to podaří, se můžeme jen dohadovat. Pro budoucnost údolí je to však jediná možná cesta.
Je slunečný a na pokročilou podzimní dobu i nezvykle teplý den. Právě jsme opustili nížinu kolem jezera Mono Lake a stoupáme po silnici číslo 120, která je jedinou příjezdovou cestou do Yosemite od východu. Po dvě stě padesáti kilometrech směrem od jihu je to zároveň první silnice, která se odváží překročit hřeben Sierry Nevady.
Asi v polovině cesty míjíme cyklistu, který zdolává dvoukilometrové převýšení na kole, ověšeném mnoha brašnami. Vzpomínám na řadu cestopisů a článků, ve kterých čeští nebo moravští bohatýři zdolávali nekonečné dálavy ve všech koutech Zeměkoule. No, takoví pašáci tedy nejsme. Auto nás pohodlně vyváží na 3031 metrů vysoké sedlo Tioga Pass, které leží přímo na východní hranici parku. Po pár mílích zastavujeme na Tuolumne Meadows. Ve výšce 2 600 metrů se tu rozkládají nádherné alpínské louky. Kvůli pokročilé roční době je tato oblast už vylidněná. Kemp a návštěvnické centrum jsou zavřeny, nikde ani noha. Ostatně v některých letech je tento úsek silnice už v říjnu kvůli sněhu uzavřen a provoz na něm začíná až zase v květnu.
Dneska však žádný sníh nehrozí. Obloha má nejmodřejší barvu, jakou vůbec může mít, a proto pěšky vyrážíme na ohlazený žulový kopec Lembert Dome, který svým tvarem připomíná přilbu. Seshora je prvotřídní rozhled. Pod námi se rozkládají Tuolumne Meadows, pokryté nazlátlou trávou, a z okolních lesů vyrůstá řada žulových kopců, podobných tomu, na kterém právě stojíme. Jižní a severní obzor přehrazují ostré štíty hor.
Vracíme se k autu a pokračujeme směrem k Yosemitskému údolí, od kterého nás dělí ještě sto kilometrů. Spěcháme. Máme obavy, aby se na nás ještě dostalo místo v kempu. Krásu okolí proto vnímáme jenom skrz sklo oken naší fordky. Přesto však musíme na dvou místech zastavit. Prvním je Tenaya Lake, jezero uprostřed skalních stěn, jakoby vystřižené z té nejkýčovitější indiánky. A pak Olmsted Point. Obři tady kdysi hrávali biliár. Alespoň tomu nasvědčují velké kamenné plotny, poseté kulatými balvany. Na jih odtud se z hlubokého Tenaya Canyonu zdvihají hladké žulové svahy Clouds Rest, což v překladu příznačně znamená Odpočinek mraků. V jeho sousedství vidíme Half Dome, který se tyčí nad východním koncem Yosemite Valley.
Náš dnešní cíl se už zdá být blízko, ale autem se musí ještě hodný kus objet. Cestou opět předjíždíme toho samého cyklistu, kterého jsme míjeli ve stoupání na Tioga Pass. U cesty zrovna stojí nějací turisté a tleskají mu. My se v duchu přidáváme.
Snad každý návštěvník, přijíždějící do Yosemite Valley, zastaví na jedné ze dvou vyhlídek, ze kterých se otvírá nejznámější pohled na údolí. My přijíždíme severnější cestou a je nám přisouzena vyhlídka Valley View. Okouzleni hledíme do údolí, o kterém se říká, že je nejkrásnějším na světě. Zleva se jako obrovská kazatelna vypíná jedenáct set metrů vysoký El Capitan a naproti němu, doslova jako nevěstin závoj, padá kolmou stěnou vodopád Bridaveil Fall. Pravou stranu údolí lemují kolmé stěny Cathedral Rocks a celé panorama uzavírá monumentální Half Dome.
Místo v kempu získáváme bez problémů, hlavní nápor turistů už zřejmě polevil. Všude visí letáčky, které upozorňují na přítomnost medvědů. Nikdo z výpravy to nebere vážně. V Sequoia parku taky strašili příhodami s medvědy a nic se nedělo. Jenom já si myslím svoje a v duchu jim přeji, aby se s nějakým bručounem setkali. Po večeři nasedáme do auta a jedeme se vysprchovat. Jediný, kdo s námi nejede, je Jochen. Ani se nedivíme. Za ty tři týdny už jsme si na jeho návyky zvykli. Je to Němec a ti se přeci myjí až ráno. Je už tma a kemp osvětlují jen sporé ohníčky nebo přenosné lampy. Když už téměř vyjíždíme na silnici, ve světle reflektorů vidíme, jak u jednoho auta stojí velikánský chundelatý pes a předními tlapami něco přebírá. Kdo asi tady nechává svého psa tak volně pobíhat? Tu nám však dochází, že to není pes ale medvěd. Právě někde sebral pytlík s odpadky a hledá uvnitř něco k snědku. Parádní podívaná. Po chvilce mu však začíná světlo auta vadit a kolébavým během mizí ve tmě mezi stromy. Ale setkání s medvědy ještě nemá končit. Kousek od sprch se Pepovi přímo pod nohy připletou dva mývalové a jak se vracíme zpátky, potkáváme na parkovišti dalšího medvěda, majícího zálusk na nějaké auto se schovanými dobrotami.
Celý večer se hovor točí kolem medvědů. Vyprávíme Jochenovi svoje čerstvé zážitky, ale on má na naše povídačky vlastní názor a nevěří nám. Myslí si, že mu chceme schválně něco namluvit za to, že se nejel s námi sprchovat. Když žádný další huňáč na návštěvu nepřichází, jdeme spát. Po chvíli spánku nás však budí neobvyklý rámus. Nočním kempem se nesou šťavnaté nadávky v polštině a k tomu funění a zvuky, jako když se někdo pere. Za chvíli je jasné, odkud to přichází. To Jochen ve stanu zápasí s mývalem. Ráno nám to všechno pěkně popsal. Bylo už po půlnoci a celý kemp včetně něho tvrdě spal. Náhle jej probudily podezřelé zvuky, jako když se někdo dobývá k němu do stanu. Pln očekávání vykouknul z ložnice ven, ale namísto krásné víly spatřil mývala, kterak mu krade batoh. Po delším zápase svůj majetek uhájil, ale proč nadával polsky, to nám Jochen, německý občan a navíc mluvící obstojně česky, nebyl schopen vysvětlit.
Máme před sebou poslední volný den v Americe a dilema, co podnikneme, už je vyřešeno. Vzhledem k cykloturistickému zaměření výpravy se nabízela okružní cesta údolím. Dokola vedoucí jednosměrka je na několika místech propojena a v kombinaci s třinácti kilometry cyklostezek, oddělených od automobilového provozu, by to vydalo na pěkný výlet. Na kole bychom mohli projet celé údolí a zblízka obdivovat všechny skalní stěny a vodopády. Bylo by to sice hezké, ale ve srovnání s našimi cyklistickými zážitky v Canyonlands nebo poblíž Bryce Canyonu by to asi nemělo tu správnou šťávu. A navíc bude všude plno lidí. A velkému davu jsme během pobytu v národních parcích nějak odvykli. A tak se většina z nás rozhoduje, že se vydá na pěší túru ven z údolí a to rovnou na Half Dome.
Samotná cesta kolem dvou vodopádů a hlavně pak výstup po třistametrové hladké skále o sklonu šedesáti stupňů za pomoci ukotvených ocelových lan by vydaly na celý další článek. Ale to by už asi s cyklistikou mělo pramálo společného.
Sedíme na vrcholu Half Dome a pod námi se rozkládá Yosemitské údolí. Vidíme ho téměř tak krásné, jako jej před více než sto lety vnímal John Muir. Civilizaci v údolí připomíná jen úzká stužka silnice, která přetíná neveliké louky, prostírající se na jeho dně. Všechny stavby, parkoviště a kempy jsou milosrdně skryty pod zelenými korunami stromů.
Vzpomínáme na uplynulé dny, strávené na americkém jihozápadě. Před očima nám defilují obří sekvoje a podivné Jozuovy stromy. Opět slyšíme výt kojoty, hledíme užasle do propastí a obdivujeme bizardní věže, odvážně klenuté oblouky a stolové hory. V duchu sedíme na kole a probíjíme se prachem obtížně sjízdných cest. Za ty krátké tři týdny jsme viděli a zažili víc než jindy za celý rok a někdo možná za celý život. Cítíme, že kromě pár fotek, nám z toho zůstane i něco navíc.