V roce 1849 se několik rodin Mormonů rozhodlo opustit své dočasné domovy v Utahu a vyrazit dále na západ. Měli namířeno do Kalifornie, kde v tu dobu právě vrcholila zlatá horečka. Od vytouženého cíle je dělilo tisíc kilometrů vyprahlou a nehostinnou krajinou. V pouštích Nevady se kolona jejich vozů rozdělila na dvě části. Skupina, která postupovala severnější trasou, narazila na horský hřeben. Když jej překonala a sestoupila do údolí, zaútočilo na ně pekelné vedro. Žár byl tak úporný, že byli nuceni postupovat pouze v noci, kdy teploty byly snesitelnější. Přes den odpočívali ve stínu vozů. Když lidem a zvířatům začala docházet voda, vydali se tři muži hledat nějaký pramen. Po pár dnech neúspěšného hledání se dva nich ve velmi zuboženém stavu vrátili. Třetí zahynul žízní a vyčerpáním. Všichni věděli, že na dně údolí by je čekala jenom smrt, a proto se vydali na další pouť. Zachránily je vysoké hory na druhé straně údolí, kde už byly teploty nižší. Když překračovali hřeben, naposledy se ohlédli a jedna z žen pravila: „Sbohem, údolí smrti.“ Tak dostalo Death Valley svoje jméno.
Netrvalo dlouho a objevili se zde geologové. A v jejich patách následovaly bezohledné těžební společnosti, připraveny dobýt ze země vše, co se dá. V Údolí smrti se začal těžit borax. Tato sklářská surovina byla k nejbližší železnici dopravována ve velkých vozech, které tahalo spřežení dvaceti mul. Časem se těžba začala prodražovat, až byla nakonec zcela zastavena. V Údolí smrti se opět rozhostil klid.
Ve dvacátých letech si řada lidí začala uvědomovat jedinečnost tohoto místa na pomezí Nevady a Kalifornie. Snahy o zachování jeho původního rázu byly završeny v roce 1933 vyhlášením národního památníku a posléze i národního parku.
Death Valley vlastně není údolím v pravém slova smyslu, ale propadlinou v zemské kůře. Táhne se od jihu na sever v délce 230 kilometrů a její šířka se pohybuje od pěti do dvaceti kilometrů. Z obou stran je údolí sevřeno vysokými horskými hřebeny. Místo zvané Badwater, které se nalézá 86 metrů pod hladinou moře, je nejhlubší proláklinou na celé západní polokouli. S ním ostře kontrastuje 3 386 metrů vysoký Telescope Peak, vypínající se pouhých pětadvacet kilometrů na západ.
Dno Údolí smrti bylo asi před 10 000 lety zaplaveno mělkým jezerem, po kterém dnes zůstaly solné pánve, na kterých leží i půlmetrové hroudy soli. Pouze v zimních měsících se tady zaleskne vodní hladina, živená tajícím sněhem z okolních hor. Ve střední části údolí se jako veliké žluté vlny vzdouvají písečné přesypy, připomínající saharskou poušť. Svahy okolních hor jsou rozbrázděny nespočetem hřbetů a hřbítků. Na určitých místech vystupují na povrch horniny, pestře zbarvené vysokým obsahem různých minerálů. Jedno takové se nalézá pár kilometrů na jih od návštěvnického centra a nese příhodný název Artists Palette, Malířská paleta. Úplnou záhadou jsou několikatunové balvany, které se samy pohybují po bahnitém podkladu vyschlého jezera Racetrack. Vědci se domnívají, že skály posouvá po kluzkém jílu vítr a prudké deště. Teorie je to sice důvěryhodná, ale nikdo to zatím neviděl ani nezdokumentoval na filmový pás. Jediné co lze spatřit, jsou mělké rýhy, stopy po putujících kamenech.
Snad neznámější skutečností, která učinila Údolí smrti tak věhlasným, jsou vysoké teploty. V létě tady rtuť teploměru vyšplhá až k padesátce. Absolutním místním rekordem je 57 stupňů. Samozřejmě, že je to měřeno ve stínu. Na přímém slunci můžou kovové předměty dosáhnout teploty téměř sta stupňů.
Pekelné prostředí se odrazilo i v názvech mnoha míst. V Národním parku Death Valley najdeme Ďáblovo golfové hřiště, Pohřební hory, Rakvový štít, Sedlo mrtvého muže, Topeniště nebo Dantovu vyhlídku.
Údolí však není vůbec mrtvé, jak by mohlo jméno napovídat. Tvrdým životním podmínkám se tady přizpůsobilo mnoho rostlin a živočichů. Specifické prostředí způsobilo, že dvacet čtyři rostlinných druhů roste výhradně v Údolí smrti. Aby přežily v extrémním vedru a nedostatku vody, sahají jejich kořeny až dvacet metrů hluboko.
Místní fauna je neméně zajímavá. Až neuvěřitelně zní informace, že zde žije na dvě stě druhů ptáků. Kromě typických pouštních živočichů, jako jsou kojot, ovce tlustorohá a liška, kteří obývají nepřístupné horské svahy, tu najdeme řadu rarit. Mezi ně patří klokaní krysa, která se pohybuje jenom skoky. Tento pouštní hlodavec nepotřebuje vůbec pít. Veškerou vodu, potřebnou k životu si dokáže vytvořit ze škrobu a tuku, obsaženém v semenech, a také ze vzdušné vlhkosti, k jejíž zachycování užívá speciálních membrán, umístěných ve svém nose. Dalším typickým druhem pro zdejší faunu je zvláštní druh malého chřestýše. Ani on nepotřebuje pít vodu. Tekutiny potřebné k životu získává z tělesných šťáv svých obětí.
Bezesporu nejzajímavějším zástupcem živočišné říše je ryba, anglicky nazývaná desert pupfish. Žije ve vodách sezónního potoka Salt Creek. V létě dosahuje teplota vody ve vysychajících tůních 45 stupňů Celsia a koncentrace soli vzrůstá na mnohonásobek ve srovnání s mořskou vodou. V této teplé a slané polévce si ryba zvykla tak dokonale, že v zimě, kdy potokem proudí voda z tajícího sněhu, si musí vyhloubit v bahně malou noru, ve které přečkává toto chladné období.
Naše auto uhání fádní pouští v jižní části Nevady. Ráno jsme opustili Las Vegas, hlavní město hazardu. Jako by to byla poslední stanice před Peklem, ke kterému právě spějeme. Napravo od nás se k vzdáleným kopcům táhnou písečné a kamenité pláně. Jejich bezútěšnost podtrhují cedulky s nápisem Military Area. Je jasné, že právě projíždíme kolem americké nukleární střelnice. Nálada posádky je na stejně nízké úrovni, jako malebnost okolní krajiny. Rychlost našeho auta se stále pohybuje za povoleným limitem. Je nám to nějak jedno, pouze se chceme odtud rychle dostat.
Odbočujeme na západ, přejíždíme táhlý horský hřeben a začínáme klesat do Údolí smrti. Klimatizace v autě funguje bezvadně. O to větší šok nás čeká, když vystupujeme ven. Jako bychom vstoupili do opravdové pece. Ihned se schováváme do informačního centra. Dneska opět necháme kola odpočívat. Naskakujeme zpátky do auta a vyrážíme na další cestu. Nakrátko zastavujeme a fotíme písečné duny, ale po chvíli nás vedro zahání zpět do auta. Schováni uvnitř opouštíme toto pekelné místo.
Nepobyli jsme v parku dlouho, ale uvědomujeme si, že navzdory krajně nepříznivému prostředí je Údolí smrti plné života. Zejména vědci a ochránci přírody vidí tuto krajinu jinak, než je všeobecně vžitá představa. Přírodovědec Joseph Wood to vyjádřil takto: „Útrapy jsou půvabné, strádání přichází právě vhod a mrtvá strnulost krajiny je nečekaně krásná“.