Vítáme Vás na stránkách cestovní kanceláře Viking Line

Naše cestovní kancelář podniká zájezdy do Norska, Švédska a Finska již více než dvacet let. Během našich výprav jsme poznali množství cest, oblastí a národních parků patřících k těm nejkrásnějším a nejzajímavějším v těchto severských zemích. Ať už pojedete na kole, půjdete pěšky nebo Vás povede lyžařská stopa, krása a majestátnost této krajiny si vás navždycky podmaní.

„Nic nemůže předčit podivuhodnou krásu Zionu, jež v ušlechtilosti tvarů nemá žádné srovnání. Výmluvnost jeho forem s jedinečnou silou povzbuzuje představivost a podněcuje vzrušenou odezvu mysli.“ Když v roce 1880 geolog Clarence E. Dutton napsal tato slova, byl jižní Utah divokou krajinou, plnou neprozkoumaných kaňonů a náhorních plošin. O podivuhodném údolí kdesi na Jihozápadě věděla jen hrstka Indiánů a bílých osadníků a pár odvážných mužů, kteří zdejší divoké a nepřehledné končiny prozkoumávali. Avšak díky vědeckým pracím a reportážím v časopisech se o něm začala pomalu dozvídat i širší veřejnost. Mnoho lidí zprvu odmítalo věřit, že nějaké takové místo může vůbec existovat. Ale mnohobarevné útesy, lemující hluboké kaňony byly skutečné. Již v roce 1909 získalo zdejší území statut národního památníku a o deset let později vznikl Zion National Park. b_300_300_16777215_00_http___vikingline.cz_images_stories_clanky_Zion.jpgVznik přírodních krás, které ročně obdivuje dva a půl miliónu lidí, má na svědomí nepříliš vodnatá říčka Virgin River. Během dlouhých věků své činnosti se prokousala náhorní pískovcovou plošinou tisíc dvě stě metrů hluboko a vytvořila tak Zionský kaňon. Tomuto přírodnímu skvostu směle konkuruje místo, které se nachází třicet kilometrů na severozápad. Řetěz horských hřebenů svírá několik kaňonů, kde se ukrývá jeden z nejmonumentálnějších oblouků v Utahu, Kolob Arch. Celá tato oblast, nazývaná Kolob Canyons, byla připojena k Zionu v roce 1937 a rozloha národního parku tak dosáhla téměř šesti set čtverečních kilometrů.
Co se týče geologické stavby, průvodci s oblibou tvrdí, že Zion začíná tam, kde končí Grand Canyon a končí tam, kde začíná Bryce Canyon. Ve skutečnosti to znamená, že zdejší pískovcové vrstvy, které vznikaly usazováním písku a bahna na dně jezer a moří, jsou staré 150 až 250 miliónů let.
Zion a jeho okolí obývají lidé už dva tisíce let. Nejdříve tu žili Anasaziové. Po jejich náhlém odchodu kolem roku 1200 kraj osídlili Indiáni kmene Paiute. Ti opředli kaňon pověrami a odmítali zůstávat v jeho nitru po setmění. Pro mormonské pionýry, kteří sem přišli po roce 1860, to byl malý biblický Sion, připomínka posvátného pahorku v Jeruzalémě. Po něm také dostal Zion své jméno. Mormoni byli krásou přírodních skalních chrámů tak uchváceni, že jim dali náboženská jména. Od těch dob z modré oblohy do údolí shlížejí Tři patriarchové, Zástup věřících, Západní a Východní chrám, Panenské věže, Obětní oltář, Velký bílý trůn, Přistání andělů a další hory se jmény, majících svůj původ v bibli. Současní lidé zde hledají oddech a inspiraci. Zda se jim to podaří, záleží jen na nich a na tom, kolik kroků se vzdálí od svého auta, jestli si hodí na záda batoh a vydají se stezkami, stoupajícími strmými svahy a vytesanými do pancířů pískovcových stěn.
Nejpůsobivější vstup do Zionu je od východu. A tudy také v jednom pozdním říjnovém odpoledni přijíždí i naše malá výprava. Silnice zvolna klesá a noří se mezi krémově bílé pískovcové hřebeny a kopce. Jak se dostáváme níž a níž, převlékají se okolní stráně do tmavších odstínů. Začíná převládat červená a hnědá a původně dominující bílá zůstává jen v nejvyšších partiích. Na hranici parku střídá barvu i silnice, jejíž šedý povrch se v souladu s okolím mění na hnědočervený. Po chvíli nás očekává první velký zážitek. Přímo nad silnicí se zdvihá kuželovitá hora, jejíž úbočí v barvě smetany je pokryto nepředstavitelně hustou pravoúhlou sítí vodorovných rýh a svislých žlábků. Tento div nese příznačné jméno Checkerboard Mesa, což v češtině doslova znamená Šachovnicová stolová hora.
Úzké údolí, nyní už spíše kaňon, kterým sjíždíme, končí vysokým prahem, padajícím kolmo dolů. Silnice řeší tuto přírodní překážku tak, že se zavrtává do tunelu, který po téměř dvou kilometrech ústí v příkré skalnaté stráni ještě pár set metrů nade dnem Zionského kaňonu. Serpentinami klesáme dolů a nestačíme ani pořádně obdivovat nově otevřenou scenérii. Naproti nám, s hlavami vztyčenými tisíc metrů nad údolím, nás vítá Zástup věřících a další obrovité hory v jeho sousedství. Strmý kaňon, do kterého nás vyplivl uzoučký tunel, je na horním konci přehrazen stěnou, do níž je s geometrickou přesností vyříznuta široká klenba Great Arch, Velkého oblouku. Jeho rozpětí přesahuje určitě sto metrů.
Naše první kroky vedou do návštěvnického centra, kde se informujeme na možnosti cyklistických túr na území národního parku. Mladý ranger nám odpovídá, že dnem údolí vede 13 km dlouhá asfaltová silnice. Pokud bychom se nechtěli motat mezi auty, tak je tu nově otevřená cyklistická a pěší stezka o délce celých tří kilometrů. A padesát mil za hranicemi parku jsou další možnosti. Za dané situace se rozhodujeme, že kola tentokrát necháme odpočívat a zítra vyrazíme na pěší túru.
Stanujeme pod košatými osikami v kempu South Campground. Noc je teplá a příjemná. Jak by ne, když se nacházíme ve výšce 1 200 metrů, tedy o více než kilometr níže než včera v mrazivém kempu v Bryce Canyonu.
Ráno vyjíždíme na vyhlídkovou Scenic Drive, silnici vedoucí Zionským kaňonem. Údolí je lemováno červenými stěnami, nad nimiž jako bílí obři vyrůstají pískovcové hory, jejichž výška směle konkuruje nejvyšším tatranským vrcholkům. V místě, kde stěny kaňonu se k sobě přibližují na vzdálenost sto metrů, silnice končí. Dále už vede jenom stezka s hladkým betonovým povrchem. V tomto případě se nejedná o žádné podbízení změkčilým návštěvníkům, ale o krok vstříc vozíčkářům, kterým je takto umožněno dostat se trochu dál od auta. b_300_300_16777215_00_http___vikingline.cz_images_stories_clanky_Zion2.jpg
Po kilometru a půl, kdy se kaňon zužuje na nějakých dvacet metrů, chodník končí. Dál do nitra kaňonu vede už jenom koryto říčky Virgin River. Většina lidí se na tomto místě obrací na zpáteční cestu. Najdou se však i odvážlivci, které voda nezastaví a pokračují dál. Jejich cílem je místo zvané The Narrows. V této soutěsce se tři sta metrů vysoké stěny kaňonu k sobě přiblíží na pouhých šest metrů a nebe se scvrkne na úzký proužek vysoko nad hlavou. Dostat se až sem vyžaduje tvrdou náturu. Voda většinou sahá do výše stehen, ale jsou i úseky, která člověk brodí ponořený po prsa nebo dokonce je musí přeplavat. Řeka je dosti studená a na občasných suchých vyvýšeninách se nikdo moc neohřeje, protože na dno kaňonu se sluneční paprsky dostanou jen zřídkakdy. Více než kde jinde tady hrozí nebezpečí přívalové vody.
Pokud někdo hodlá projít celým kaňonem, trvá to dva dny. V tomto případě se obvykle chodí po proudu řeky. Východiskem túry je vzdálený Chamberlain Ranch, kam trekaře dopraví kyvadlový autobus. Každá výprava si musí koupit permit, který stojí pět dolarů na osobu a noc, a po zdolání trasy se nahlásit strážcům parku, aby byla jistota, že uvnitř nikdo nezůstal.
Výprava do studeného kaňonu nás však moc neláká a raději zůstáváme na slunci. Vracíme se autem asi napůl cesty nazpátek a vedle silnice zastavujeme. Na protější straně údolí se téměř půl kilometru vysoko zdvihá Angels Landing. Vrchol této obrovské kazatelny je naším dnešním cílem. Abychom si i my trochu užili chladné vody, nehledáme můstek a brodíme řeku. Na druhém břehu se napojujeme na stezku, která v serpentinách stoupá strání, porostlou keři. Po chvíli přicházíme pod stěnu z červeného pískovce. Jsme zvědavi, jak si stezka s touto překážkou poradí. Stavitelé však problém vyřešili docela lehce a vytesali chodník jako ochoz přímo do skály.
Slunce začíná připalovat, a tak vítáme, že se můžeme ponořit do stínu v Ledničkovém kaňonu. Zanedlouho jej však musíme opustit a vlásenkovitou stezkou se vylézáme přímo na úzkou šíji. Ocitáme se na podlouhlé plošině, která je ukončena ostrou hranou, za níž zeje pár set metrů prázdnoty. Na vrchol, který se už zdá být na dosah ruky, vede úzký hřeben. Obzvlášť exponovaná místa stezky jsou zajištěná řetězy a jak potkáváme lidi, vracející se z vrcholu, vznikají malé zácpy. Nikdo však není netrpělivý, všichni se navzájem zdraví a povzbuzují. Čekáme, až se stezka uvolní a zanedlouho se i my ocitáme se na vrcholu. Je tu dosti místa, takže si můžeme v pohodě sednout a oddechnout. Sotva vytahujeme svačinu, už se kolem nás rojí tlupa čipmanků, malých pruhovaných veverek. Nabízíme jim kousky chleba a obdivujeme obratnost s jakou se pohybují po skalách. Každou chvíli zmizí za hranou v kolmé stěně, ale za okamžik se vrací. Zřejmě ani stovky metrů nad zemí netrpí závratí. Hbitých zvířátek neustále přibývá, jako by vyrůstali přímo ze skály. Nakonec nám lezou do batohů a kradou jídlo přímo z krabice.
Z místa, kde přistávají andělé, je kouzelný rozhled na všechny strany. Údolí zůstalo hluboko pod námi, ale nejvyšším vrcholkům to neubralo nic na jejich vznešenosti. Stále ještě zakrývají téměř půlku oblohy. Dole se po uzounké stužce silnice plouží malé barevné krabičky automobilů a v protější hladké stěně svítí malinké blešky. Jsou to horolezci, kteří se hektary vertikálního pískovce pomalu probíjejí k vrcholu.
Jsme deset tisíc kilometrů od domova a dnes odpoledne definitivně opustíme Utah, zemi kaňonů a kamenných divů. Většina z nás se sem už nikdy nevrátí, ale touha spatřit to všechno ještě jednou zůstane v našem nitru napořád.