Vítáme Vás na stránkách cestovní kanceláře Viking Line

Naše cestovní kancelář podniká zájezdy do Norska, Švédska a Finska již více než dvacet let. Během našich výprav jsme poznali množství cest, oblastí a národních parků patřících k těm nejkrásnějším a nejzajímavějším v těchto severských zemích. Ať už pojedete na kole, půjdete pěšky nebo Vás povede lyžařská stopa, krása a majestátnost této krajiny si vás navždycky podmaní.

„Pekelné místo pro toho, kdo tady zkusí pást krávy“. Tato slova pronesl Ebenezer Bryce, původem Skot, který se v roce 1875 spolu se svojí ženou a deseti dětmi usadil v kaňonu pod skalami, aby tady choval dobytek a kácel stromy. Po pěti letech, během nichž strávil spoustu času hledáním zatoulaných kravek v nepřehledném bludišti skal, se s rodinou odstěhoval do Arizony. Kromě opuštěného srubu a prašné silnice, kterou zbudoval, zůstalo po něm pojmenování Bryce Canyon.
První turisté začali zdejší oblast navštěvovat krátce po roce 1900. Na plošině nad skalami vyrůstaly malé hotely a počet návštěvníků vzrůstal. Úsilí o zachování zdejších přírodních divů vyústilo v roce 1923 vyhlášením národního památníku, jehož status byl hned další rok povýšen na národní park.
Území národního parku zaujímá rozlohu 145 čtverečních kilometrů a leží ve výšce mezi 2000 a 2800 metry. Díky této nadmořské výšce tady v létě panuje ve srovnání s okolními vyprahlými oblastmi poměrně příznivé klima. Nejvyšší letní teploty zřídkakdy překročí pětatřicet stupňů a čtyři pět dní do měsíce i trochu zaprší. Typické je, že denní a noční teploty se od sebe velmi liší. Přes den se člověk klidně prochází v kraťasech a tričku s krátkým rukávem a v noci klepe kosu v péřovém spacáku. Zajímavostí je velký počet bouřek v červenci a srpnu, ale většina z nich se vybouří prakticky bez deště. V zimě je zdejší počasí o poznání drsnější. Území parku pokrývá až metr a půl vysoká pokrývka sněhu a teploměr ukazuje nezřídka mínus třicet. b_300_300_16777215_00_http___vikingline.cz_images_stories_clanky_Bryce_Canyon.jpg
Přístup do parku je možný jedině ze severu po úzké asfaltové silnici, která vede po temeni borovicemi porostlé náhorní plošiny, jež je na východě ukončena římsou, dlouhou asi čtyřicet kilometrů. Pod jejím okrajem se rozkládají amfiteátry a kaňony poseté bizardními skalními útvary, jež září všemi odstíny barev od bílé přes béžovou, žlutou, oranžovou až po růžovou a červenou. Kromě štíhlých věží tu najdeme rozeklané stěny, zubaté hradby, okna a přírodní skalní mosty. Věže, nazývané hoodoos, jsou na sebe tak namačkány, že připomínají šiky bojovníků, řadící se k boji. Podle legendy indiánského kmene Paiute to jsou dávní lidé, kteří byli za svoji bezbožnost a neposlušnost zakleti duchem Velkého Kojota.
Jak se tu vzaly tak nádherné útvary? Před šedesáti miliony let se na zdejším území rozkládala veliká jezera, která byla během času zanášena písečnými naplaveninami a bahnem. Tlakem dalších nánosů se spodní vrstvy proměnily v kámen. Před patnácti miliony let rozlámaly mohutné zemské síly jižní část Coloradské plošiny na několik desek a vyzdvihly je nad povrch. Vznikly tak obrovské schody, známé dnes pod názvem Grand Staircase. Erozí jedné z desek se obnažily růžové útesy a vznikl tak Bryce Canyon.
Do parku přijíždíme odpoledne a naše první kroky směřují jako vždycky do návštěvnického centra. Je však krásné počasí, a tak se tu dlouho nezdržujeme. Rychle stavíme stany v kempu North Campgroud, který se nachází pár desítek metrů od okraje skalního amfiteátru, a vyrážíme na výpravu. Pěšinou, která vede po samém okraji římsy, přicházíme na vyhlídku Sunrise Point. Slunce vykouzluje na skalních věžích pod námi takové barvy, že bychom byli ochotni odpřísáhnout, že jsou průsvitné.
Sestupujeme dolů do kaňonu. Není to kaňon v pravém slova smyslu, takový jaké jsme poznali v předcházejících národních parcích, ale spíše obrovský amfiteátr o průměru dobrých tří kilometrů. Můžeme pozorovat všechna stadia vzniku a zániku rozmanitých skalních útvarů. Ze svahu nad námi vystupují útesy, zárodky budoucích skalních formací. Opodál už stojí vysoké štíhlé věže, které budí dojem věčnosti a nezničitelnosti. Směrem dolů jsou věže menší a menší a pod nimi se rozkládají už jen oblé hromady kamení. Vznik a zánik hoodoos tady probíhá tak rychle, že je můžeme doslova vidět i slyšet. Nahoře na okraji římsy, kde se kamenitý svah zakusuje do náhorní plošiny, jako pokřivené chůdy trčí do vzduchu obnažené kořeny borovic, které před desítkami let rostly ukryté v zemi. A počátkem jara za slunečných rán, která přicházejí po mrazivých nocích, lze slyšet nepřetržitý zvuk, způsobený padajícími uvolněnými kameny.
Tvrdá cestička, po které scházíme dolů, je tak akorát široká, aby se na ní v pohodě vyhnuli dva jezdci na kolech. Ale kromě asfaltek nahoře na plošině cyklistika v parku vůbec nepřichází v úvahu. Podle regulí sem mohou jenom pěšáci nebo muly s nákladem obtloustlých turistů. Přitom ze sto padesáti kilometrů stezek na území parku využívají návštěvníci sotva jednu desetinu, ležící poblíž parkovišť. Na ostatních odlehlejších trasách lze potkat přinejlepším pár lidí za den.
Procházíme kolem skupiny skal, nazvané Queen‘s Garden, jimž vévodí kamenně nehybná Královna Alžběta. Dalším zajímavým útvarem je Thor‘s Hammer, Thorovo Kladivo, které se jednou zcela jistě oddělí od topůrka a zřítí se. Nahoru na římsu se vracíme zrovna, když zapadající slunce začíná měnit skály v pohádková zjevení, oděná do červených a rudých plášťů.
V noci je zima a ráno se navíc zdvihá vítr. Ale ani osmistupňový mráz nám nemůže zabránit v tom, abychom spolu s dalšími lovci okamžiků nestáli při východu slunce na Inspiration Pointu a nepokoušeli se zachytit ty nejlepší snímky dne.
Balíme a opouštíme kemp. Ruby‘s Inn je pár obchůdků a restaurací, stojících na louce kousek za hranicí parku. V jedné malé restauraci se schováváme před zimou. Venku za sklem svítí slunce a žlutá vyschlá tráva se vlní ve větru. Okolo se zdvihá hradba zelených borovic na nad vším se klene čisté tmavě modré nebe. Uvnitř bistra je teplo, z rádia se line country a na stole před námi stojí sladký koláč a půllitr horké kávy. Této chvíli už opravdu nic nechybí.
Dvacet kilometrů na severozápad se nachází Red Canyon. Tam míří naše výprava ihned po snídani. Vedle silnice se tyčí červené skály, téměř navlas podobné těm z Bryce Canyonu. A to nejlepší se rozkládá za nimi. Neposkvrněná divočina, do které za chvíli vyrazíme na kolech.
b_300_300_16777215_00_http___vikingline.cz_images_stories_clanky_Bryce_Canyon2.jpgZastavujeme na parkovišti vedle malé budovy informačního centra. Teple se oblékáme, protože je jenom pár stupňů nad nulou. Podle mapy vypadá náš okruh jednoznačně. Dva kilometry západním směrem po silnici, potom odbočit na sever po prašné cestě až k ústí Casto Canyonu, jím vzhůru na cestu Berry Spring Creek Road a po ní na jih na asfaltku, kterou se dostaneme opět k autu.
Začátek jde přesně podle plánu. Z asfaltky odbočujeme na kamenitou cestu, která se vine mezi vyprahlými pastvinami a lesíky na úpatí kopců, zdvihajících se po pravé ruce. Míjíme Losee Canyon. V jeho ústí se rozkládá primitivní tábořiště. Podle stop v písku, dřevěných ohrad a trámků, sloužících k uvazování koní, je toto místo využíváno nejspíše kovboji.
K našemu Casto Canyonu jedeme ještě asi dva kilometry. Vstup do sevřeného údolí je po obou stranách lemován vysokými červenooranžovými skalami. Tady opouštíme širokou cestu. Kaňonem se vine už jenom úzká písčitá pěšina. Jede se po ní poměrně dobře. Jenom když přejíždíme vyschlé řečiště plné kamenů, musíme trochu zabrat. Náhle potkáváme menší stádo krav, které je z naší přítomnosti zjevně vyvedeno z míry a obloukem ve stráni se nám vyhýbá. Avšak další stádo, na které narážíme, je už početnější a o poznání tvrdohlavější. Nechce opustit pěšinu. Nakonec v souboji inteligence s hrubou silou vyhráváme, krávy uhýbají a my na svých bejcích pokračujeme vzhůru kaňonem.
V korytě řeky se začínají objevovat malé louže vody, pokryté ještě ledem. Míjíme pár zákoutí se svěží zelenou trávou, rostoucí na paloucích mezi borovicemi. Lemované scenérií skal a písečných strání vypadají tyto malinké oázy, jakoby je sem někdo přenesl přímo z podhorských luk Skalistých hor. Ze sevřeného kaňonu vyjíždíme do širšího údolí. Po chvilce šlapání přijíždíme na místo, kde se cesty větví. Na ceduli je napsáno Casto Canyon Spring. To by mělo znamenat, že jsme někde na horním konci kaňonu. A blízko bychom už měli narazit na prašnou cestu Berry Spring Creek Road, která nás dovede zpátky. Údolí a zároveň i stezka se tady větví. Vybíráme si širší pěšinu. Očekávaná prašná cesta stále nikde. Počáteční jistota, kudy právě jedeme, je ta tam. Orientovat se musíme podle slunce. Na severu se vypíná kopec, lemovaný pásem šedohnědých skal. Jediné, co v tuto chvíli víme, je to, že musíme někam na opačnou stranu.
Jsme na cestě už více než dvě hodiny a podle plánu bychom už měli vracet k autu. Další odbočka, tentokrát bez ukazatele a další dilema. Jedna stezka vede na sever a druhá na východ. V mapě nic takového není. Nakonec ale na pěšině směrem na východ objevujeme stopy jízdních kol a vydáváme se po ní. Vytouženou prašnou cestu čekáme za každou zatáčkou. Když už to trvá nějak podezřele dlouho, začne se stezka točit na jih. Otvírá se nám výhled na všechny strany a nikde nepoznáváme nic, podle čeho bychom se mohli orientovat. Dojíždíme k ceduli, na níž je napsáno Mexican Hat. Kousek napravo na kopečku stojí pěkná skála ve tvaru mexického klobouku, ale mapa o tomto místě opět taktně mlčí.
Okolní terén je velmi zajímavý. Četná návrší, řídce porostlá borovicemi, jsou od sebe navzájem oddělena nehlubokými údolíčky. Technická obtížnost jízdy se náhle zvyšuje. Stezka vede z jednoho kopečku na druhý, traverzy plné zatáček se střídají s prudkými sjezdy a výjezdy. Nejhorší jsou příčné přejezdy hlubokých koryt, ve kterých stezka mění směr. Kolikrát si říkám, proč stezka nevede pohodlně mezi návršími a záměrně si vybírá ta nejnemožnější místa. Dvě příslušnice něžného pohlaví v našem týmu, které zřejmě příliš neholdují technické jízdě s možností každou chvíli udělat salto, už dávno sesedly a kola tlačí. Když už se v tom plácáme delší čas, pomalu klíčící podezření se mění v jistotu. Nejenom že jsme zabloudili, ale navíc jsme narazili na speciální bikový trail, stavěný na obtížnost, takový jakých se ve Státech najde spoustu.
S tímto vědomím nám nezbývá nic jiného, než pokračovat a vychutnat si při tom nenadálou situaci. Snažím se překonat nástrahy trati, nespadnout. Některé pěkné úseky se mi daří, ale na těch nejtěžších končím vždy stejně a to pádem přes přední kolo nebo přinejlepším na bok, samozřejmě s nohami pevně zaklesnutými v nášlapných pedálech.
Stavitel stezky si dal opravdu záležet. Nevynechal žádnou možnost, aby své následovníky mohl potrápit. Pokud je někde na dohled vidět padlý strom, stezka si přes něj namíří. Na kmenech jsou zřetelné stopy po zubech převodníků, jako doklad, že tu občas někdo projede. Stezka se motá a nezřídka se vrací i zpátky, aby žádný pěkný terénní útvar nebyl vynechán.
Kolem nás se rozprostírá naprostá divočina, jejíž krásu máme možnost obdivovat díky občasnému čekání na naše děvčata. Jak stezka přejíždí kopce a hřbety, otvírají se nám nové a nové výhledy. Připadá nám, že to nikdy neskončí. Po třech hodinách však stezka sjíždí do údolí, kde narážíme na ceduli, na níž stojí překvapivý nápis Losee Canyon. To že se stočíme takhle zpátky, nikdo z nás nečekal. Ale důvod je nám nyní jasný. V Casto Canyonu jsme se pohybovali mnohem pomaleji, než se nám zdálo. Díky tomu jsme mysleli, že jsme mnohem dál a to bylo vedle nesedící mapy příčinou toho, proč jsme odbočili o kus dříve.
Ke kovbojskému kempu v ústí kaňonu, kde jsme se nacházeli před pěti hodinami, to má být podle ukazatele už jenom tři míle. Opět projíždíme mezi červenými skalami, vyrůstajícími přímo ze dna vyschlého řečiště. Po právě absolvovaném bikovému trailu máme pocit, že pohodovou písečnou pěšinu, vedoucí po dně kaňonu, bychom projeli i se zavřenýma očima.
Vyjíždíme z kaňonu do otevřené krajiny. Kolem nás se táhnou známé vyprahlé pastviny. Divoká pustina, vyschlá koryta řek na dně kaňonů, stáda krav, ztracená mezi skalami a zvířená oblaka prachu, to všechno mizí za námi. Ale pocit, že tohle byl pravý a nefalšovaný Divoký Západ, ten nám zůstane.

Text Radovan Kunc