Vítáme Vás na stránkách cestovní kanceláře Viking Line

Naše cestovní kancelář podniká zájezdy do Norska, Švédska a Finska již více než dvacet let. Během našich výprav jsme poznali množství cest, oblastí a národních parků patřících k těm nejkrásnějším a nejzajímavějším v těchto severských zemích. Ať už pojedete na kole, půjdete pěšky nebo Vás povede lyžařská stopa, krása a majestátnost této krajiny si vás navždycky podmaní.

 „Bohatství divočiny neleží ve dnech dávno minulých, dokonce ani v přítomnosti, ale právě v její budoucnosti.“
- Aldo Leopold –

Divočina pokrývala kdysi celou Severní Ameriku. Přešla staletí a dnes už z ní můžeme spatřit pouze malou část. Ale právě v tomto zbytku nalezneme to nejcennější, co americká příroda nabízí. Na území Spojených států byly vyhlášeny desítky národních parků a chráněných oblastí a systém ochrany přírody se stal vzorem pro ostatní země. 
Ne však vždycky tomu tak bylo. Ještě před sto padesáti lety zdejší země úpěla pod koly vozů nových osadníků. Všude kolem bylo to, co hledali. Půda, kterou stačilo jen brát. Lidé byli odhodláni zkrotit Ameriku a cítili se k tomu předurčeni osudem. Zůstávala však po nich poničená zem. V horách se těžilo zlato, z prérií mizela stáda bizonů a v tichých sekvojových hájích duněly sekery chtivých dřevorubců. Přírodní divy byly ohroženy. Náhle se však zrodilo hnutí, vedené ideou, jak přírodní skvosty zachovat. Žádná těžba, ale ochrana. Nápad to byl zdánlivě neuskutečnitelný, ale právě takové mívají naději na úspěch. Odvážná myšlenka padla na úrodnou půdu a volání jednotlivců bylo vyslyšeno. V roce 1872 vznikl na obrovské ploše wyomingské divočiny první národní park, Yellowstone. A po něm následovaly Sequoia a Yosemite v Kalifornii, Grand Canyon v Arizoně a další. Dnes po celých Spojených státech existuje systém národních parků, kde můžou všichni pozorovat a vnímat přírodu stejně, jako jejich předci před více než jedním stoletím.
Vydejte se s námi na americký západ. Vystoupíme na tři horské vrcholy a spolu s nimi poznáme i tři národní parky. Hoďte si na záda pomyslný bágl a staňte se svědky objevování krás divočiny. Všechny tři národní parky najdeme v horách Sierry Nevady. V jižní části se nachází dvojice parků Sequoia a Kings Canyon, které spolu bezprostředně sousedí. Na jejich území je chráněna nejen vysokohorská příroda, ale především obrovské sekvojovce, největší živé organismy na světě. Ve střední části pohoří leží Yosemitský národní park, uprostřed něhož se nachází bez nadsázky nejkrásnější údolí na světě, lemované tisícimetrovými srázy kolmých žulových stěn.
Sierra Nevada je rozeklané, šest set kilometrů dlouhé horské pásmo se zubatými vrcholky, vypínajícími se proti obloze. Jeho jméno mu dali před více než dvěmi sty lety španělští vojáci, kteří jako první Evropané uviděli vysokou hradbu hor, pokrytou bělostnou sněhovou pokrývkou. Svému veliteli hlásili, že spatřili Una gran sierra nevada, Velké sněžné pohoří, a toto jméno již horám zůstalo. b_350_240_16777215_00_http___vikingline.cz_images_stories_clanky_mw1.jpg
Korunou Sierry Nevady je Mount Whitney, 4 418 metrů vysoký štít, ležící na východní straně hor. Od roku 1864, kdy byla změřena jeho výška, nese jméno po kalifornském geologovi Josiah Dwight Whitneyovi. Tehdy to byla nejvyšší hora Spojených Států. Po připojení Aljašky sice ztratila svůj primát, ale nic nepozbyla na své kráse a přitažlivosti. Dnes je nazývaná nejvyšší horou vnitřních Spojených Států a výstup na její vrchol je snem té části Američanů, které ještě zcela nepohltila automobilová civilizace. 
Nejkrásnější pohledy na Mount Whitney se otevírají od městečka Lone Pine, ležícím v údolí Owens Valley pod východními svahy Sierry. Hřeben s nejvyšší horou tvoří hranici mezi Národním parkem Sequoia, který se rozprostírá k západu a chráněnou oblastí Inyo National Forest na východě. Na vrchol vede sedmnáct a půl kilometru dlouhá stezka Mt. Whitney Trail, na níž, pokud ovšem není pokryta sněhem nebo ledem, se nevyskytují žádné nebezpečné úseky. Výstup začíná ve výšce 2 450 metrů v místě zvaném Whitney Portal. Právě tady končí silnice, vedoucí z deset kilometrů vzdáleného Lone Pine. 
Je osmnáctého října odpoledne a naše auto Ford Vagon z půjčovny zastavuje na parkovišti na Whitney Portal. Modrou oblohu nepokrývá ani jediný mráček a na slunci je příjemně. Chladný stín pod stromy nám však připomíná že jsme téměř ve dvou a půl tisících. Máme v plánu vystoupit na Mount Whitney ve dvou dnech. Ještě dnes hodláme dojít do Outpost Campu ve výšce 2 950 metrů a tam přenocovat. Druhý den chceme nalehko vystoupit na vrchol, vrátit se ke stanům, sbalit je a sestoupit zpátky k autu. Většina lidí, kteří stoupají na Whitney, absolvuje výstup za dva, ale spíše za tři dny. Ve výšce 3 600 metrů je totiž druhý kemp zvaný Trail Camp. Tam většina dorazí během prvního dne a přespí tam, druhý den mají na dosažení vrcholu a návrat do kempu a třetí den na sestup. Počet lidí vystupujících na Mount Whitney je regulován. Dole v Lone Pine je rangerská stanice, kde každý musí zažádat o permit. Na stezce na Mt. Whitney se může pohybovat maximálně sto padesát osob, přičemž povolení k výstupu na vrchol má pouze padesát denně. To přesně odpovídá předpokladu, že na výstup se má počítat s třemi dny.
Je nás celkem šest. O okrasu našeho družstva se starají Blanka a Tosca. Obě dvě mají hlavní zásluhu na tom, že po třech týdnech, strávených cestováním po národních parcích amerického jihozápadu, mužská část výpravy příliš nezvlčela. Z chlapů je nejostřílenější Pepa, zvaný Joe. Pár let žil v Anglii a svoje dovolené trávil v sedle kola. Má projeto kupříkladu celé Norsko. Skupinu dobře doplňuje Pavel řečený Dědeček, který má vždycky v zásobě připravenou nějakou podařenou historku. Exotickým členem je Jochen. Je to Němec, který umí slušně česky a je proslulý tím, že se myje až ráno a má stále hlad. A pak jsem tu já, který má celou akci na starosti a taky na svědomí. 
Na cestu si balíme jen to nejnutnější. Dva malé stany, spacáky, karimatky, termoprádlo, čepice, rukavice, pár smyček, vařič, jídlo a galon vody. Auto zabezpečujeme proti medvědům. Ono vlastně moc zabezpečit nejde, protože když si huňáč usmyslí dostat se do auta, tak mu v tom nikdo nezabrání. Vtip je ale ve způsobu, jak ho přesvědčit, že právě to vaše auto není nejhodnějším místem, kde by mohl najít něco k snědku. Jídlo je totiž jediný důvod, proč medvědi otevírají auta a z našeho pohledu si při tom nepočínají právě nejšetrněji. 
Už dole v Lone Pine nám rangeři vnutili útlou brožurku, kde je psáno jak se chovat v divočině. Nemalá část textu je věnována medvědům. V ohromných prostorách Sierry žije početná populace medvědů černých. Grizzly byl tady vyhuben nebo vytlačen do jiných teritorií a dneska žije pouze na severozápadě Spojených Států, v Kanadě a na Aljašce. V Kalifornii člověk proniká hluboko na území, kde žijí medvědi a narušuje tak jejich přirozená loviště. Jakmile medvěd ochutná lidskou stravu, začne se jí domáhat. Tak dochází k útokům na auta, stany a batohy turistů. A když medvěd někomu sundává batoh ze zad, zpravidla to neodnese pouze roztrhaná košile. Rangeři obvykle takového výtržníka polapí a odvezou na nějaké daleké místo a tam ho vypustí zpátky do volné přírody. Když se medvěd vrátí k normálnímu způsobu získávání potravy, je všechno v pořádku. Pokud se však vrátí mezi lidi a začne opět škodit, čeká ho rozsudek smrti. Rangeři proto apelují na turisty, aby dodržovali pravidla úschovy potravin v divočině a chránili tím medvědy před následným utracením.
Dbalí rad rangerů a všemožných doporučení se chystáme přemístit všechno jídlo a pití, které si nebereme sebou, do železných beden na kraji parkoviště. Takové nebo podobné bedny lze najít v Sierře v každém kempu a na každém parkovišti, kde lidé nechávají auta, když jdou na vícedenní túru. Bedny jsou vyrobeny z tlustých železných plátů a zavírání je opatřeno složitou zástrčkou, kterou medvěd neumí otevřít. Ne že by se podceňovala medvědí inteligence, ti jsou mazaní až moc, ale na otevření bedny jsou potřeba prsty a ty medvěd příliš šikovné nemá. Bedny nemají žádný zámek. Jednak proto, že huňáč by si stejně s většinou zámků poradil a potom jsme v místech, kam se mnoho zlodějů stejně nedostane.
Všechny bedny na parkovišti jsou už obsazené, ale jedna z nich je naštěstí zaplněná jen z poloviny. Stěhujeme tedy do ní naše zásoby. Z auta vyklízíme i mýdla a zubní pasty, protože medvěd má spadeno i na voňavé věci a dovede je svým dobrým čichem velmi snadno odhalit. Do bedny putují i lahve na vodu. Fikaný medvěd totiž ví, že uvnitř podobných obalů lze vždycky něco dobrého najít.
Před túrou si vaříme ještě lehké jídlo. Když umývám nádobí v potoku vedle parkoviště, vidím, jak dva borci vytahují z vody takřka půlmetrovou rybu, pravděpodobně lososa. Před čtvrtou vyrážíme. Stezka se zpočátku noří do jehličnatého lesa s podrostem listnatých keřů. Nad námi se zdvihají prudké svahy a nad nimi téměř kolmé stěny z vyhlazené bílé žuly. Stezka však stoupá téměř neznatelně. Někdy nám připadá, že jdeme zcela po rovině. Nejlépe je to poznat v serpentinách nad sebou. Jednotlivé zatáčky leží sice pár metrů nad sebou, ale dojít k té příští vždycky zabere pár minut chůze. Inu, Mount Whitney nemůže být zcela zadarmo. Když už výstup trekařům nenabízí žádné lezecké obtíže, tak se ve slušné nadmořské výšce alespoň pořádně projdou.
Po čase stezka přeci jenom začne stoupat a po překonání prudkého prahu přicházíme na podlouhlou rovinatou plošinu, obklopenou bílými skalami a starými borovicemi. Plošinu pokrývá žlutohnědá, mrazem spálená tráva. Po okraji teče malý potok a je zřejmé, že před sebou máme zaniklé jezero, zanesené štěrkem a pískem. Na opačném konci již neexistujícího jezera se nachází Outpost Camp. Kromě pár plácků, vyčištěných od kamení a dřevěné boudy se záchodem, stojící opodál, nic nepřipomíná kemp. Stavíme stany a oblékáme na sebe všechno naše oblečení. Teplota se začíná blížit nule. Po večeři chceme omýt nádobí, ale voda je tak studená, že do ní nejde strčit ani ruka. Před spaním ještě pomocí smyček zavěšujeme bágl s potravinami ze skály dolů pod převis. Příliš netoužíme podělit se o naše zásoby s medvědem.
Druhý den vstávám ještě za šera a hned před stanem potkávám osamělého, rychle kráčejícího člověka. Zdravíme se a ptám se ho, jestli jde na vrchol. Přitaká a povídá, že ještě do večera chce být zpátky u auta. Jeden z mála, který dokáže vystoupit na kopec a zpátky za jeden den. A to je v této pokročilé roční době, kdy v sedm večer už je tma jak v ranci, dosti ojedinělý případ. 
Batoh s jídlem přežil noc v naprostém zdraví, a tak si máme z čeho uvařit snídani. Kemp opouštíme po skupinkách. V osm ráno jsme už všichni na cestě. Po překonání hranice tří tisíc metrů opouštíme pásmo, kde ještě rostou nějaké stromy. Kolem už jsou jenom skály a mezi nimi roste sporá travička. Po dvou hodinách přicházíme do Trail Campu. Na holých skalních plošinách kolem jezírka stojí pár stanů a kousek stranou opět dřevěná boudička. Horolezci, jak si říkají všichni Američané vystupující na vrchol, ještě většinou nevstali. Jenom pár postav se protahuje na sluníčku a zdraví nás.
Nad kempem se zdvihá prudká holá stráň, v níž se mezi sutí a kameny ztrácejí vlásečnice serpentin. Napravo se tyčí zubatý hřeben, padající půlkilometrovými kolmými stěnami do doliny, ve které právě stojíme. Ten poslední vrcholek je naším dnešním cílem. Východní stěnou na něj stoupat nebudeme, tudy vede jen pár lezeckých cest klasifikace 5.10. Musíme vystoupit do sedla a přejít na západní svahy hor, které už nejsou tak srázné.
Po svačině se vydáváme do nekonečných serpentin. Ve třech tisících a šesti stech už dýcháme pořádně zhluboka. Asi dvě stě metrů nad Trail Campem to znenadání přichází. Příznaky výškové nemoci. Hlava mě začíná bolet, nohy obtížně zvedám a mysl zahaluje zvláštní mrákotný stav. Není divu, když včera dopoledne jsme v Death Valley podnikli „aklimatizační“ túru ve výšce osmdesát šest metrů pod mořem. Tempo se rapidně snižuje. Přicházíme na místo, kde stezku pokrývá hladký led. Naštěstí tento úsek není dlouhý a někdy kolem poledne se dostáváme do malého sedla na hřebeni. Toto místo ve 4 170 metrech se jmenuje Trail Crest. V údolí, které se pod námi otevírá, se lesknou dvě tmavomodré oči jezer Crabtree Lakes a za nimi nekonečné množství štítů a hor Sierry. Nad sedlem trčí šikmo k nebi štíhlý, asi deset metrů dlouhý žulový hranol. Jeho tvary jsou tak pravidelné, jako by jej opracoval kameník. To asi Bůh tady zapomněl svoji tužku.
Před námi jsou poslední čtyři kilometry. Čtyři kilometry ve výšce nad čtyři tisíce. Pro neaklimatizovaného Středoevropana žádná procházka růžovým sadem. Traverzujeme západní, už celkem mírné svahy zubatého hřebene, jemuž dominují dva štíty, štíhlý Mount Muir a rozložitý Mount Whitney. Cesta se po chvíli větví. Doleva dolů odbočuje stezka John Muir Trail, která po 340 km končí v Yosemitském údolí. Poutník se na ní dostane do nejvyšších a nejkrásnějších partií Sierry Nevady. Přechod stezky trvá tři týdny, přičemž se ani jednou nesestoupí z divočiny do civilizace. Cestou není možné ani doplnit zásoby jídla, vše se musí nést na zádech. Její dobrodružnou přitažlivost zvyšuje fakt, že oblast je plná medvědů a člověk může jejich přičiněním ještě o jídlo přijít. b_250_171_16777215_00_http___vikingline.cz_images_stories_clanky_mw2.jpg
Vrcholový hřeben se zdá být nekonečně dlouhý. Z úzké štrbiny máme možnost nahlédnout do východní stěny. Je kolmá a její povrch je rozbrázděn nespočtem spár a odštěpů. Celá stěna vypadá, jako by se skládala z obrovských skříní, postavených na sebe.
Stezka začíná opět stoupat. Lezu z balvanu na balvan a okolí už moc nevnímám. Dědečkovi, který kráčí kousek vzadu, už taky nohy nejdou moc zdvihat. Pouze na vitální Toscu jako by výška vůbec nepůsobila. Ta si svoji krizi odbyla ráno ve stoupání pod Trail Campem. Ale než výškou to bylo spíše způsobeno hladem a žízní. Od té doby vypadá, jako by si vyšlapovala po Krkonoších. 
Někdy kolem půl druhé odpoledne dorážíme na vrchol, na němž stojí malá chatka za žulových kamenů. U ní se zapisujeme do vrcholové knihy. Na bílých balvanech ve výšce 14 494 stop si dopřáváme půlhodinovou přestávku na posilnění. Znenadání se u nás objeví malý ptáček podobný vrabcovi. Kouká, jestli nám neupadne nějaký drobek. Pak tu jsou dva, tři a nakonec dvacet. Oblíbili si Dědečka, kterému sedají na ruce. Pokud necháme svačinu chvilku bez dohledu, už do ní ptáci klovají.
Polomrákotný stav, ve kterém jsme kráčeli poslední dvě hodiny, nás opouští a začínáme se rozhlížet kolem. Na východě, souběžně se Sierrou, se táhne od jihu na sever dohněda zbarvený hřeben Inyo Mountains. Holé svahy pohoří vypadají odtud jako bez života. Sierra Nevada jim sebere takřka veškerou vláhu, ale přesto na několika místech ve větších nadmořských výškách, kde v létě nepanují tak veliká vedra, rostou normální jehličnaté lesy. Za tímto pohořím, ještě dál na východ, vidíme hřeben Panamint Range. A za ním leží Údolí Smrti, vražedně horké místo.
Kopce na jihu se ztrácejí v mlžném oparu. Západní obzor přehrazuje hřeben Great Western Divide, Velký západní předěl, který s několika svými čtyřtisícovými vrcholy tvoří jakousi páteř Sierry. Za tímto hřebenem, ve výšce kolem dvou tisíc metrů, leží pověstné háje obřích sekvojovců. 
Rozeklaný hřbet Great Western Divide přechází v obrovské moře hor a štítů, táhnoucí se nepřerušovaně stovky kilometrů dál na sever. Tak tam někudy vede stezka John Muir Trail. Teprve teď si uvědomujeme, jak obtížný musí být tento přechod nekonečné velehorské divočiny Sierry Nevady.
Když se vydáváme se na zpáteční pochod, doráží na vrchol Pepa a kousek pod vrcholem povzbuzujeme ještě Jochena. Je mu padesát devět, má bolavou kyčel, ale bojuje jako lev. Bez vrcholu se nechce vrátit. Jenom Blanka na vrchol nedošla. Zůstala sedět v sedle Trail Crest a tam na půl cestě mezi zemí a nebem si dlouhé hodiny vychutnávala božské pocity vysokohorské samoty. A navíc se svým výškovým rekordem, který si právě utvořila, byla velice spokojená. 
S posledními paprsky slunce, dopadajícími na Outpost Camp, balíme stany a před setměním dorážíme k autu. Až za úplné tmy přichází i Pepa s Jochenem. 
Joe potkal nahoře dva starší manžele, už mnoho let si užívající svůj důchod. Podle svého zvyku se dal s nimi do řeči. Vyprávěli mu, že se na vrchol se vydávají každý rok. A když vrcholu dosáhnou, jsou si jisti, že mají síly ještě na další rok života. Je dobré, když člověk stále kráčí za nějakým cílem.