Grand Canyon. Nic na světě nemůže člověka připravit na jeho mohutnost, když stane poprvé na okraji srázu a ocitne se tváří v tvář nesmírnému divadlu. Neschopen slov shlíží na úchvatné panorama, které se mu rozkládá u nohou. Ze dna kaňonu vyrůstají jednotlivé hory a celé horské hřebeny, rozdělené spletí soutěsek v neuvěřitelné bludiště. Visuté terasy a suťové svahy přetínají vysoké skalní stěny, stupňovitě posazené nad sebou. Hra světla a stínu v rozeklaných stěnách kaňonu dotvářejí obraz, které tento přírodní div světa nabízí.
Pohled do Velkého kaňonu je pro každého návštěvníka povznášející a zároveň pokořující. Kaňon se stává součástí člověka, posiluje jeho ducha, ale zároveň mu umožňuje získat reálnou představu o jeho významu v nekonečném běhu času. Když návštěvník klouže zrakem po stěnách kaňonu, defiluje mu před očima dávná historie planety. Nikde jinde na Zemi se nelze jediným pohledem podívat tak hluboko do minulosti. Každá vrstva kamene znamená jiné období, každá z nich vypovídá o desítkách milionech let, po které se vytvářela. Ta nejstarší na dně kaňonu je stará téměř dvě miliardy let. Řeka se tady zařezává do krystalické břidlice, jedné z prapůvodních hornin naší Země z období před kambriem.
V místech, kde se dnes kaňon jako hluboká jizva zarývá do tváře naší planety, se v dávných dobách rozlévaly vody mnoha jezer a moří. Na jejich dně se usazovaly vápenaté skořápky těl mořských živočichů nebo částice rozdrobených hornin, přinášených sem řekami. V suchých mezidobích se tady rozprostíraly pouště, po jejichž povrchu se větrem přemisťovaly masy písku. Jednotlivé vrstvy se neustále ukládaly na sebe. Během geologických změn byla celá oblast vyzdvižena. Tam, kde kdysi bývalo dno moře, vznikla rozsáhlá náhorní plošina. Před deseti miliony let tudy začala řeka Colorado prorážet a hloubit svoji cestu. Rozrušenou horninu odnášela sebou. Kaňon se postupně rozšiřoval a pod úrovní okolní krajiny vznikaly vlivem eroze celé hory. Tento proces neustálých a nezadržitelných změn se nezastavil a trvá dodnes. Svými smysly ho však nejsme schopni postřehnout, na to je náš život příliš krátký.
Když se v kaňonu usadili první lidé, měl už dnešní podobu. Přibližně před čtyřmi tisíci lety tady žil záhadný kmen, který po sobě zanechal primitivní sošky. V pozdější době, kolem roku 500 po Kristu, byl okolní kraj osídlen kmeny Anasaziů. Tito Indiáni se živili pěstováním kukuřice, dýní, a fazolí a sběrem semen a jedlých plodů kaktusů. Pod skalními převisy stavěli svá kamenná obydlí, spojená do celků a připomínající puebla. Kolem roku 1300 však Anasaziové odešli, neznámo kam. Ve Velkém Kaňonu se po nich zachovaly jejich příbytky a malby na stěnách skal.
Oblast kaňonu potom osídlili indiánské kmeny, které tu žijí dodnes. V obtížně přístupné západní části národního parku, stranou od navštěvovaných míst, leží rezervace kmenů Havasupai a Hualapai. Pěstují stejné plodiny jako jejich předci před staletími a navíc chovají stáda dobytka. Někteří pracují v lese, turistickém ruchu, nebo vyrábějí náhrdelníky, náramky či proutěné košíky, které prodávají návštěvníkům národního parku. Na území Havasupai se nacházejí vodopády Havasu Falls, jejichž kouzlo umocňují modrozelená jezírka a tůně. Domorodí Indiáni považují toto místo za posvátné. K východní části parku přiléhá rezervace indiánského kmene Navajo. Návštěvníci parku se s nimi zpravidla setkají v indiánských obchodech, dřevěných boudách, stojících vedle silnic. Navajové tady nabízejí na prodej vlastnoručně vyrobenou bižuterii.
Prvními Evropany, kteří Velký Kaňon spatřili, byli v roce 1540 Španělé, když hledali bájných sedm zlatých měst Ciboly. Při pohledu dolů se domnívali, že řeka na dně kaňonu je široká asi dva metry. Ve skutečnosti je to téměř sto metrů. V roce 1776 putoval těmito končinami františkánský mnich Francisco Garcés a pojmenoval řeku podle jejího rudého zbarvení na Rio Colorado. Na další dlouhá léta se zde opět rozhostil klid. Kaňon stále zůstával bílým místem na mapách. Potom přišel muž, který byl odhodlán postavit se neznámému. Jmenoval se John Wesley Powell. Byl to major Unie a veterán Občanské války. V květnu 1869 nasedl ve Wyomingu s devíti dalšími muži do čtyřech dřevěných člunů a vydal se vstříc dobrodružství. Po řece Green River se dostal do vod Colorada a po něm proplul Grand Canyonem. Skupinka odvážlivců čelila mnoha nebezpečím. V divokých peřejích přišli o dva čluny, uplavala jim část zásob. Tři muži výpravu opustili a už je nikdo nespatřil. Po třech měsících se Powell se zbytkem výpravy vynořil z kaňonu a o svém objevu pověděl světu.
Jeho slova sem přilákala první návštěvníky. K jižnímu okraji kaňonu byla postavena silnice a počet turistů se stále zvyšoval. Na území Velkého Kaňonu se začaly těžit nerosty a dřevo. Se vzrůstajícími obavami o osud tohoto jedinečného místa sílily hlasy, volající po zřízení národního parku. V roce 1903 navštívil kaňon president Theodor Roosevelt. Nádherné scenérie na něj tak zapůsobily, že se z něj stal jeden z nejpřednějších zastánců ochrany zdejší přírody. V roce 1908 vyhlásil Grand Canyon národní památkou, což o jedenáct let později vyústilo ve vytvoření národního parku. V roce 1975 byla rozloha parku zdvojnásobena na nynějších téměř pět tisíc čtverečních kilometrů.
Grand Canyon leží v severozápadní Arizoně. Měřeno podél řeky Colorado, je kaňon na území národního parku dlouhý 443 klikatých kilometrů. V nejužším místě jsou jeho okraje od sebe vzdáleny 800 metrů, největší vzdálenost mezi nimi činí 29 kilometrů. Průměrná hloubka dosahuje 1600 metrů. Tato čísla sice hodně napovídají o velikosti Grand Canyonu, ale pravou představu může člověk získat jedině při pohledu z vesmíru.
Auto s naší výpravou přijíždí od jihu a míří na South Rim, Jižní Římsu. Kolem nás se prostírá rovinatá krajina. Silnice, rovná jako přímka, probíhá rozsáhlým lesem borovic a jalovců. Pak náhle stromy před námi řídnou až úplně mizí. Vpředu na obzoru vidíme pouze úzký tmavý pruh lesa. Mezi námi a vzdáleným obzorem se otvírá prázdno. Vystupujeme z auta a děláme pár kroků k okraji. Pod námi se rozkládá něco, pro co zpočátku marně hledáme nějaké přirovnání. Kaibab, tak se říká Grand Canyonu v jednom z místních indiánských nářečí. V překladu to znamená hora naruby a to je nejpříhodnější pojmenování toho, na co právě bez dechu hledíme.
Pod našimi nohami padá kolmá stěna sto padesát metrů dolů, pod ní následuje prudký suťový svah, který je ukončen další propastí. Stěny Velkého kaňonu se v gigantických stupních svažují až na samé dno. Řeka Colorado není seshora vidět, neboť protéká úzkou hlubokou průrvou. První pohled do kaňonu je pro každého nezapomenutelným zážitkem. Stejně tak i nám se tato chvíle nesmazatelně zarývá do naší mysli.
Navečer zajíždíme do Grand Canyon Village. Tohle nevelké turistické středisko na jižním okraji kaňonu je celé skryté v lese a každý návštěvník v něm najde vše co potřebuje. Jsou tu hotely i stanový kemp, restaurace i levné jídelny, velký obchod, návštěvnické centrum, banka, pošta, nemocnice, opravna aut. A především kanceláře, nabízející turistům všelijaké povyražení od výletu na koních až po vyhlídkový let nad kaňonem nebo splutí Colorada na raftu. Do vesnice vede i železnice a poblíž je malé letiště. Prakticky po celý rok tu jsou mraky lidí. Projevuje se to zejména večerními dopravními zácpami, když se každý chce dostat svým autem ke kaňonu a sledovat západ slunce. Moc nepomáhají ani autobusy, pendlující mezi vesnicí a blízkými vyhlídkami a vozící návštěvníky zdarma. Často uvíznou zablokovány parkujícími automobily.
Dnešní noc strávíme v kempu Mather. Naše čtyři stany stojí na jednom ze stovek kempsajtů, rozesetých mezi borovicemi. Sousední místa jsou naštěstí od sebe dostatečně vzdálená, a tak každý návštěvník má dostatek soukromí.
Plánujeme, co podnikneme zítra. Jízda na kole je v národním parku povolena výhradně po silnicích a ty vedou pouze na horním okraji kaňonu. Představa jízdy mezi auty není příliš vábivá, a proto se většina výpravy rozhoduje pro pěší sestup do kaňonu. Já se tvrdošíjně držím svého původního záměru sjet Grand Canyon na kole. Stezka, vedoucí dolů, je dosti široká. Denně po ní chodí desítky mezků. Vozí na svých hřbetech turisty a zásoby na Phantom Ranch na dně kaňonu, kde kromě několika chatek pro turisty stojí také stanice strážců parku. Kopyta mezků už vyryla uprostřed stezky pěkně hlubokou rýhu. Já však pojedu šetrně, aby moje Rock Machina při jízdě žádnou škodu neudělala. Vím, že správa parku zastává jiný názor a má radši mezky než bikery, ale doufám, že cestou žádného rangera nepotkám.
Ráno je jako vymalované. Stojím se svým kolem na horním konci stezky South Kaibab Trail a čekám na kamarády, kteří mají přijet autobusem. Jižní kaibabská stezka je jednou ze dvou možností, jak se dostat z Jižní Římsy na dno kaňonu. Začíná ve výšce 2213 metrů a po jedenácti kilometrech prudkého klesání končí na lávce přes Colorado, která se nachází 756 metrů nad mořem. Cestou dolů není žádný pramen. Až dole v kempu za řekou teče z kohoutku teplá nažloutlá voda, prohlašovaná za pitnou. Během sestupu se prochází šesti klimatickými pásy. Poutník se tak během pár hodin přenese z kanadských lesů do pouští Mexika. Ačkoliv nahoře v borových lesích bývá příjemné klima, dole mezi kaktusy panuje po většinu roku pěkné vedro.
Za mostem přes řeku začíná stoupat dvaadvacet kilometrů dlouhá North Kaibab Trail, Severní kaibabská stezka, která končí na Severní Římse ve výšce dva a půl tisíce metrů. Sever Grand Canyonu je navštěvován mnohem méně než jeho jižní část. Z Jižní Římsy jsou totiž na kaňon impozantnější výhledy a rovněž fotografie se lépe pořizují se sluncem v zádech. V neprospěch severní části hovoří také jeho odlehlost. I když vzdušná vzdálenost mezi Jižní a Severní Římsou činí pouhých šestnáct kilometrů, po silnici je to tři sta dvacet. V zimě navíc zavalí výše položenou severní oblast až pětimetrová vrstva sněhu a silnice je od října do května uzavřena.
Druhou cestou z Jižní Římsy dolů je Bright Angel Trail. Je sice delší, měří patnáct kilometrů, ale má menší převýšení. Začíná totiž o více než sto metrů níže než South Kaibab Trail. Navíc je možno cestou nabrat na třech místech vodu a to je další důvod, proč se tady pohybuje více lidí.
Naše výprava je konečně kompletní, a tak vyrážíme. Já na kole, ostatní pěšky. Začínám sjíždět první kolmou stěnu. Stezka je v ní vytesána a tvoří několik serpentin. Brzdy mačkám skoro pořád na doraz, ale současně dávám pozor, abych se nedostal do smyku. Pokud chci projet úzkými a ostrými zatáčkami, téměř v každé musím zastavit a celé kolo natočit ve směru další jízdy. Jakmile se dostávám pod stěnu, serpentiny končí a sklon stezky se zmírňuje. Plynulost jízdy občas narušují velké schody nebo příčně položené kameny. Přes překážky kolo přenáším, ale s postupujícím časem, jak se moje technika jízdy zlepšuje, si některé troufnu projet. Povrch cesty je pokryt vrstvou jemného červeného prachu, který se brzy usazuje na celém kole a navíc vyřazuje z činnosti nášlapné pedály. Ani mě nevadí, že je nemám zapnuté. Nad propastí je lepší umět rychle seskočit z kola, než se do ní řítit s botami dobře držícími v pedálech.
Turisty zatím nepotkávám. První třetina sestupu ubíhá v pohodě. Na pěší kamarády jsem získal náskok, a tak výšce 1740 metrů zastavuji a rozhlížím se. Z okraje Jižní Římsy, která visí téměř půl kilometru nade mnou, padají dvě žlutě zbarvené kolmé stěny, oddělené jen krátkým suťoviskem. Pod nimi následují prudké červenohnědé svahy, řídce porostlé keři a přerušované kamennými stupni. Jedna z tisíců s ničím nezaměnitelných scenérií.
Další část je dobře sjízdná s výjimkou série serpentin, které vedou kolmou vápencovou stěnou. Tady potkávám dvě skupiny na mezcích. Asi půlhodinu čekám, než průvod mezků přejde. S výhledem na kalný tok Colorado River mi tohle zdržení vůbec nevadí. Přijíždím na širokou terasu. Nacházím se na plošině Tonto, která v nadmořské výšce tisíc dvě stě metrů protíná jižní stěnu Grand Canyonu. Prochází po ní pěšina Tonto Trail, která s minimálním převýšením traverzuje vysoko nad řekou Colorado.
Poslední třetina cesty je asi nejsnazší. Stezka, pokrytá jemnou červenou šotolinou z okolních svahů, dovoluje popustit brzdy a užít si trochu rychlejší jízdy. Když zbývá poslední kilometr, jsem varován, že dole v jedné z posledních zatáček stojí strážce parku. Není pochyby, že čeká na mě. Kousek od cíle to už ale přeci neotočím. Poslední stovky metrů k řece Colorado nesu moji Rock Machinu na rameni. Ve čtyřicetistupňovém vedru jsem doprovázen nesmlouvavě se tvářící rangerkou Peggy Kolar, která mě eskortuje na Phantom Ranch.
Později, během neformálního rozhovoru se ukazuje, že je to celkem sympatická holka, jejíž předkové pocházejí ze severních Čech. S kolem však zpátky na stezku nesmím. Nezabírá ani návrh, že ho ponesu na rameni. Zpátky na Jižní Římsu stoupám tedy pěšky a kolo mě následuje v helikoptéře. Samozřejmě, že za úplatu.
Pocity mám značně protichůdné. Sjezd na dno Grand Canyonu se sice zdařil, ale sportovní hodnota výkonu je nižší, protože kolo mi zpátky nahoru nese někdo jiný. Trochu mě mrzí, že jsem se dostal do rozporu s nařízením správy parku, i když nesmyslným a diskriminačním. Kola jsou tím postavena na úroveň automobilů a cyklisté vyháněni ze zdravého přírodního prostředí mezi kouřící náklaďáky a autobusy. Nemůžou jezdit po cestách, kde je dovoleno jezdit koním a mezkům, jejichž kopyta způsobují silnou erozi. Ve Spojených Státech, a zejména tady na jihozápadě, existují silné snahy vypudit bikery ze stezek a cest v přírodě na komunikace s automobilovým provozem. Tento tlak je podporován i obecným povědomím Američanů, kteří většinou považují pohyb za něco nepatřičného. Ochrana přírody musí být samozřejmě prioritou, ale je třeba spravedlivě posuzovat, od koho jaké škody hrozí.

Na horní okraj se dostávám, zrovna když nad Grand Canyonem zapadá slunce. Stíny vykreslují každý vrchol, hřeben a skalní výběžek. Stojím nad propastí a poslouchám tichou symfonii, zvolna se nesoucí okolním prostorem. Přemýšlím o slovech Johna Wesley Powella, který hudbu Velkého Kaňonu vnímal takto: „…větrný orchestr v korunách borovic za soumraku, volání kojotů a nebeská píseň poustevnických drozdů v amfiteátrech bohů“.


Radovan Kunc