White Rim - Bílá Římsa

Koncem října 1999 se odlepilo od startovací dráhy mezinárodního letiště v San Franciscu letadlo a tím skončila naše cesta po americkém jihozápadě. Zážitky z více než třítýdenního putování se přetavily v seriál článků, jehož poslední odstavec končil následujícími slovy.
„Brzy přelétáme hřeben Sierry Nevady a dostáváme se nad Coloradskou plošinu. Jasná obloha a čirý vzduch způsobuje, že nám připadá, jako bychom pohlíželi na obrovskou, do nejmenších detailů vyvedenou plastickou mapu. V červenohnědě zbarvené krajině, rozkládající se deset kilometrů pod námi, vidíme neuvěřitelné množství skal a kaňonů. Musíme být někde nad jižním Utahem, ale nemůžeme přesně určit kde. Napříč divokou skalnatou krajinou se prořezávají dvě klikaté řeky, které se do sebe vlévají. To musí být Colorado a Green River. Teď už je to jasné, shlížíme přímo na Canyonlands. Zřetelně poznáváme stolovou horu Island in the Sky a kolem ní se vinoucí prstenec Bílé Římsy. Tak tam někde v klínu skal, daleko od civilizace, jsme nedávno seděli pod hvězdnatou noční oblohou a připadali si zcela ztraceni ve vesmíru. Bílou Římsu jsme ale neobjeli úplně celou. A to je dobrý důvod, proč se sem ještě jednou musíme vrátit.“
Po dvou letech opět křižujeme vysušené pláně, pokrývající temeno stolové hory Island in the Sky, Ostrova na obloze. Na střeše auta vezeme pět bicyklů a v srdci odhodlání zdolat na kolech legendární White Rim. Tato kamenitá a prašná cesta vede po terase ve tvaru podkovy, kterou z jedné strany lemují třistametrové stěny z rudého pískovce a z druhé strany kaňony Colorada a Green River. Projelo po ní už mnoho cyklistů, ale drtivá většina z nich měla za sebou doprovodné vozidlo. Bylo by určitě příjemné pohodlně si šlapat nitrem národního parku Canyonlands jenom s bidonem vody a foťákem kolem pasu. Ani jídlo bychom si nemuseli vézt, protože by na nás čekal prostřený stůl, připravený průvodci cestovní kanceláře, která by každému z nás toto dobrodružství za šest set dolarů zprostředkovala. My však za tuto výpravu chceme utratit dohromady pouze třicet dolarů za povolení k nocování v kempech na Bílé Římse. Žádné podpůrné vozidlo si najmout nemůžeme a naše auto z půjčovny, které si hravě poradí se vzdálenostmi dlouhými tisíce mil, není uzpůsobeno pro jízdu v terénu. Takže veškeré vybavení, jídlo a vodu si budeme muset vézt na kole.
Zastavujeme u návštěvnického centra, kde si hodláme opatřit permit, bez něhož se nikdo na více dní na White Rim nemůže vydat. Před týdnem jsme sem posílali fax se žádostí rezervaci tábořišť. Od minula víme, že největší překážkou na cestě jsou přísné předpisy, omezující pohyb lidí na White Rim. Platí tady totiž pravidlo, že každé vyhrazené tábořiště může být obsazeno pouze jedinou skupinou. Na sto čtyřiceti kilometrech trasy se nachází sice devět kempů s celkovými čtrnácti tábořišti, ale z toho pouze tři jsou na východní straně nad Coloradem, kde při plánovaném rozvržení cesty na tři dny musíme strávit jednu noc. Další kemp se nachází úplně na jižním cípu cesty a zbývajících deset podél Green River. V sezóně bývá na White Rim díky výpravám místních cestovek dosti husto a tak jsem do faxu napsal asi šest kombinací tábořišť, které by nám umožnili objet celou Římsu. Před dvěmi lety na nás zbyla jen dvě tábořiště u Green River a navíc pouze osm kilometrů od sebe. A s takovým permitem se na kompletní okruh myslet nedá.
V příjemném chládku uvnitř budovy návštěvnického centra oslovuji rangera a ten přináší složku s rezervacemi. Mezi slušným paklíkem žádostí nachází i můj fax: „Yes, a group of Czech bikers. But I’m sorry. Uzávěrka rezervací je čtrnáct dnů před túrou.“ Po této větě mi padá brada. Takže ani napodruhé to nevyjde. S poslední nadějí zvedám zrak na tabuli za rangerovými zády. Je na ní zaznamenáno obsazení tábořišť na týden dopředu. Všechna políčka, zahrnující čtrnáct tábořišť krát sedm dní, jsou pokryta křížky. Všude je obsazeno. Ostatně není se čemu divit. Na konci září tady právě vrcholí bikerská sezóna. Pouze dvě políčka na tabuli jsou bílá. Už jenom ze setrvačnosti se dívám, která dvě tábořiště jsou kdy volná a zjišťuji neuvěřitelné. Zítra je volný kemp Gooseberry a pozítří Candlestick! To je vůbec nejvýhodnější kombinace, kterou lze pro třídenní túru po White Rim získat! Upozorňuji na to rangera a ani ten nemůže věřit svým očím. „You are very lucky“, říká. A permit je náš.
Zajíždíme se utábořit do Willow Flat, jediného kempu na Island in the Sky, a i tady máme kliku. Ač se tady nachází pouze dvanáct kempsajtů, několik jich je ještě volných. Odpoledne a navečer už jenom popojíždíme autem a ze skalních vyhlídek shlížíme na Bílou Římsu, rozkládající se hluboko pod našima nohama. Dole se klikatí úzká stužka prašné cesty, na které zítra máme zanechat stopu našich kol. Přemýšlím, zda jsme pro tento podnik dobře připraveni a nic jsme neopomněli. Ač se dá celá trasa zvládnout trénovaným cyklistou za jeden den, určitě by bylo škoda profičet kolem majestátních skalních věží, nepostát na hraně kaňonů a nechat bez povšimnutí všechny výhledy, které se za každou zatáčkou otevírají.
Limitujícím faktorem pro délku pobytu na White Rim je voda. Na celé sto čtyřicet kilometrů dlouhé trase není k dispozici ani jediný pramen nebo studna. Jenom na východní straně lze šestikilometrovou stezkou sestoupit ke Coloradu a nabrat si červeně zabarvenou vodu z řeky. Rovněž na západě je možné na několika místech získat vodu z Green River, na rozdíl od Colorada zeleno hnědou. Voda z řek je zakalená jemnými částicemi prachu a písku a před požíváním je nutné ji prohnat skrz velmi kvalitní filtr. Problémem nedostatku vody na White Rim se však nikdo nezabývá, protože doprovodné vozidlo uveze dosti vody nejen na pití a vaření, ale dokonce i do přenosných sprch. To však nebude náš případ. My si veškerou vodu povezeme sebou. Ze zkušeností z dvoudenní túry v Cathedral Valley víme, že by mohlo stačit deset litrů na každého. Když uvážíme, že dvěma ženám, které s námi pojedou, tolik vody na kolo naložit nemůžeme, rozhodnutí, že naše túra bude trvat pouze tři dny, se jeví jako prozíravé. Více vody bychom na kolech už asi neuvezli.
Ráno ještě zajíždíme autem pětatřicet kilometrů do státního parku Dead Horse Point, nejbližšího místa, kde lze načerpat vodu. Plníme všechny kanystry a vracíme se na místo, vzdálené asi kilometr od visitor centra. Tady začíná Shaffer Road, jedna ze dvou cest, kterými se sjíždí dolů na Bílou Římsu. Sundáváme kola ze střechy a věšíme na ně brašny, do nichž balíme jen to nejnutnější na třídenní výpravu. Nejvzácnějším nákladem je voda. Na tom, jestli ji uchráníme, záleží zdar celé naší výpravy.Vyrážíme ve čtyřech. Petr, který dostal zabrat na túře v Cathedral Valley, zůstává nahoře. Dáváme si s ním sraz pozítří na Horsethief Trail, místě, kde cesta po Bílé Římse vyjíždí zpátky na temeno stolové hory. Shaffer Road je cesta, po které kdysi honili kovbojové svá stáda krav. Cesta nad kolmými srázy bývala pro honáky i krávy velmi nebezpečná. V padesátých letech, kdy se v Canyonlands hledal uran, byla kovbojská stezka upravena pro nákladní vozy. Z tohoto období také pochází cesta po celé White Rim.
Zpočátku nám vůbec není jasné, jak se pískovcovými stěnami vůbec můžeme dostat dolů. Uznáváme, že ten, kdo tudy procházel poprvé, musel projevit značnou dávku odvahy. Cesta vede dva kilometry po úzké a téměř rovné terase. Od náhorní plošiny, odkud jsme startovali, nás dělí jedno třicetimetrové patro skal a pod námi zeje stopadesátimetrová díra. Dostáváme se k prudkému suťovisku a tady teprve cesta začíná trochu ztrácet výšku. Projíždíme několik míst, kde cestu těsně svírá kolmá stěna na jedné a hluboká propast na druhé straně. Potom cesta prudce klesá obrovským kotlem v zatáčkách dolů. Sklon je tak prudký, že naložená kola nejdou v prachu a kamení ani ubrzdit. Potkáváme protijedoucí doprovodné auto a několik roztroušených cyklistů, kteří v poledním žáru zdolávají poslední a zároveň nejtěžší úsek své cesty. Jiřině se před předním kolem mihne asi metr a půl dlouhý had. Každého jiného by ta příhoda vyděsila, ale ji ne. Během dosavadních deseti dnů na americkém jihozápadě spatřila nejvíce hadů a dívá se na ně asi jako my ostatní na vrabce.
Sklon cesty se zmírňuje a zanedlouho se ocitáme na úpatí tři sta metrů vysokých stěn. Doleva odbočuje Potash Road, která vyústí po padesáti kilometrech, vedoucích proti proudu Colorada, na hlavní silnici nedaleko Moabu. My zabočujeme doprava a vjíždíme na White Rim Trail.
Kamenitá cesta pokrytá červenohnědým prachem je poměrně tvrdá a jízda po ní s naloženým kolem není tak obtížná jako v Cathedral Valley. Zanedlouho odbočujeme po Gooseneck Trail na vyhlídku nad Coloradem. Stojíme na plošině z bílého pískovce, který tvoří celou Bílou Římsu. Asi pět metrů silná bílá vrstva je mnohem tvrdší, než usazeniny červeného pískovce, které se během věků tvořily pod ní i nad ní. A to je důvod, proč se z tohoto tvrdého pískovce vytvořila plošina, která obepíná ze dvou třetin stolovou horu Island in the Sky.
Hluboko pod námi se vine Colorado, které obtéká protáhlou šíji, vypadající doslova jako husí krk. Jako mohutná pevnost se vysoko nad řekou vypíná skalní ostroh Dead Horse Point. Tento výběžek, spojený s náhorní plošinou jen několik metrů širokým mostem, využívali Indiáni při odchytu divokých koní. Zahnali stáda pasoucí se na planině na úzkou výspu a tam je pohodlně pochytali. Vypráví se, že jeden z koní, prý vůdce stáda, volil raději skok do hlubiny, než aby ztratil svoji svobodu.
Na další cestě potkáváme rangera jedoucího v autě. Ptá se, jestli máme permit v podpůrném vozidle. Odpovídáme, že žádné auto nás nedoprovází a permit vezeme sebou. Podivuje se, že jedeme na těžko a ptá se, jestli máme dost vody. Uklidňujeme ho, že vezeme galon pro každého na jeden den. Když zjišťuje, odkud jsme, diví se, kolik Čechů dneska na Římse potkal. Prý za ním v terénním Isuzu jede další náš krajan. Zanedlouho jej vidíme, čekajícího na okraji cesty, až přejedeme. Zdravíme jej česky nazdar. Je značně překvapen a češtinou, značně poznamenanou dlouhým pobytem v cizině, nám povídá: „Tohle bych nedelal. Ja mam doma dva harley a ona nemuze stat venku any pod destnikem, jaky je hic.“ Dlouho pak přemítáme, co nám asi chtěl říci.
Další zastávkou je Musselman Arch, asi čtyřicet metrů dlouhý, dva metry široký a stejně silný kamenný oblouk, klenoucí se nad třicetimetrovou hloubkou. Dole se válí odlomené kusy skal, jako varování, že i tento oblouk jednou skončí na dně propasti. Odoláváme pokušení přejet jej na kole a vyrážíme dál.
Hladké pískové cesty se střídají s hrbolatými plotnami. Zdoláváme krátké, ale o to prudší stoupání. Za ním se nám otvírá pohled na hluboký Lathrop Canyon a rozložitou věž Airport Tower, pod níž leží první z kempů na východní straně. Lathrop Canyon je jediné místo na Bílé Římse, kudy se lze dostat dolů ke Coloradu. Úzkým kaňonem se mezi skalami vine sotva zřetelná cesta, po které by snad šlo sjet na kole, ale nahoru by to už šlo ztuha.
Přijíždíme pod dvojici bizarních skal, připomínajících lidské postavy. Menší z nich se jmenuje Washer Woman a představuje pradlenu, která v ruce pere prádlo. Její ruce, spočívající na obrovité valše, uzavírají kamenný oblouk, nazývaný Washer Woman Arch. Nad ubohou pradlenou stojí hrozivý a o polovinu větší Monster, který jako dráb dohlíží na její práci.
Po páté odpoledne dojíždíme do našeho kempu Gooseberry A. Celé vybavení tábořiště je tvořeno stolem s lavicemi a opodál stojícím záchodem. Stejně jako každý jiný kemp v divočině kdekoliv jinde v Utahu. Stavíme stany a zanedlouho přijíždí skupina Američanů, která rozbíjí svůj tábor v pět set metrů vzdáleném Gooseberry B. Zastavují se u nás a když zjišťují, že si všechno vezeme sebou, komentují to slovy: „Strong men and brave girls.“ Potom nás zvou na večeři. Zdvořile odmítáme, že máme svoje zásoby a ty musíme sníst, aby kola nebyla tak těžká. Nabídku na návštěvu po večeři však neodmítáme.
Je už tma, když přicházíme do tábora našich sousedů. Nabízejí nám sedačky a když vidí, že si neseme plechovky Milwaukee Beer, dávají nám jejich pivo. Je silné a chutí připomíná naše černé. Řeč se zpočátku točí kolem piva. O našem levném Milwaukee se nevyjadřují příliš uctivě. Mají rádi americký Budweisser, ale znají i Budvar a Plzeň. Chtějí vědět všechno o naší cestě, ptají se na naše zaměstnání a sami vypráví, odkud jsou a co dělají. Je mezi nimi zubní laborantka, hráčka na cello a počítačoví odborníci. Většina z nich žije v Coloradu, ostatní v New Jersey a Texasu. Zkrátka obyčejní lidé se svými obyčejnými radostmi a starostmi. Stejně jako všude jinde na světě.
Ráno vyrážíme po deváté a loučíme se s našimi sousedy, kteří se vydávají opačným směrem. My pokračujeme na jih. Naše první zastávka je u Monument Basinu, hlubokého kaňonu, z jehož dna vyrůstají sto metrů vysoké věže. Nejvýraznější mezi nimi je osamocený Totem Pole, který svojí výškou a průměrem nepřesahujícím deset metrů opravdu vypadá jako obrovský indiánský totem.
Již delší dobu před sebou vidíme rozložitý kamenný suk, oddělený od naší stolové hory několik set metrů širokou průrvou. Je to Junction Butte, jasná připomínka, že se blížíme k nejjižnějšímu bodu naší cesty. Tady odbočuje asi dvoukilometrová cesta na White Crack, kde se nachází další kemp. Předpokládáme, že cesta musí končit na nějaké skalní vyhlídce. Dlouho neváháme a jedeme se o tom přesvědčit. Naše úvaha se ukazuje jako správná a na jakémsi skalnatém poloostrově, vystupující vysoko nad okolní terén, si dopřáváme hodinovou přestávku na oběd.
Když se vypravujeme k odjezdu, přijíždí parta cyklistů s podpůrným terénním vozem. Opět nám nabízejí vodu, ale té máme dostatek. Zatímco průvodci chystají svým klientům oběd, obrací se na Pavla štíhlý, asi šedesátiletý muž a ptá se slovensky odkud jsme. Seznamujeme se s Tiborem Sternem, který se narodil v Dunajské Stredě a posledních čtyřicet let žije v Miami na Floridě. Jeho přítel, obchodník s vínem, nám dává sedmičku kalifornského marlotu. Takovou tekutinu už odmítnout nemůžeme.
Jedeme kolem kaňonu, na jehož okraji vyrůstají ze dna skály, které nápadně připomínají Starostu a Starostovou v Adršpachu. Potkáváme několik cyklistů a jejich doprovodných aut. Někdo nás povzbuzuje, jiní toho mají plné zuby a na nějaké přátelské projevy nemají ani pomyšlení.
Cesta se začíná kroutit a kopečků přibývá. Přijíždíme pod sto metrů vysoký hřbet. Podle mapy poznávám obávaný Murphy Hogback, nejhorší kopec na White Rim. Není na výběr, musíme přes něj. Prudké stoupání, kamení a hluboký prach nám dovoluje ukrojit jen pár desítek metrů. Zbytek tlačíme. V některých místech to jde značně ztuha. S rukama na řidítkách držíme kola nad sebou a boty utopené ve vrstvě prachu prokluzují na místě.
Po odpočinku na vrcholu stoupání se spouštíme dolů, ale ani sjezd z Murphy Hogbacku není žádným potěšením. Pak následuje ještě několik krátkých stoupání a sjezdů a ocitáme se poblíž Green River. Na rozdíl od úseku nad Coloradem je tady vrstva bílého pískovce silná až dvacet metrů. Cesta objíždí štíhlou věž, která nese příhodné jméno Candlestick, neboli Svícen. Ani se nenadějeme a přijíždíme do našeho druhého kempu.
Vaříme večeři a po ní otevíráme láhev darovaného vína. Pozorujeme, jak slunce zapadá v mezeře mezi dvěmi stolovými horami Buttes of the Cross. Okolní skály potemňují, ale tma nenastává. Po celou noc nám z oblohy svítí neobyčejně jasný úplněk.
Třetí den ráno se chystáme na poslední úsek cesty. Kontrolujeme zásoby jídla a pití. Na každého zbývá už jenom sendvič, tyčinka a jeden a půl liru vody. Cesta ubíhá naštěstí rychle. Míjíme další vyhlídku nad Green River a za půlhodinu poznávám místo, kam jsme se dostali před dvěma lety na svém výpadu po západní části White Rim.
Jak stále jedeme proti proudu Green River, snižuje se pozvolna vzdálenost mezi hladinou řeky a plotnami z bílého pískovce, po nichž vede naše cesta. Nakonec bílou vrstvu překryje červený pískovec. To už projíždíme kolem čtyřech kempů Potato. Břeh řeky je tady zarostlý keři tamaryšku, z jejichž hustého porostu vyčnívají staleté osiky. Terén se zdvihá a pouštíme se do boje s prudkým stoupáním na Handsrabble Bottom. Potom cesta traverzuje svah vysoko nad řekou. Skalní stěny visí přímo nad našimi hlavami a na druhou stranu se otvírá úžasný výhled na klidný tok řeky, obklopené zeleným houštím. Ve sjezdu zažíváme zajímavé chvilky, když boříme kola do třiceticentimetrové vrstvy prachu. Doprava odbočuje Taylor Canyon, v jehož závěru se ukrývají dva krásné skalní monolity, Mojžíš a Zeus. Právě pod těmito skalami jsme před dvěmi lety strávili naši první noc na White Rim.
Cesta vede nyní přímo po břehu Green River. Na obou březích padají hladké červenohnědé stěny až téměř k řece. Od Taylor Canyonu je povrch cesty pokrytý vrstvou hlubokého písku, který nám znepříjemňuje poslední kilometry. Míjíme malou polorozpadlou ohradu, částečně ukrytou pod skalním převisem. Památka na dávnou kovbojskou minulost Canyonlands nám připomíná, že se blížíme k výjezdu z národního parku. Konečně přijíždíme k ústí sevřeného bočního údolí, jímž se vzhůru klikatí serpentiny, které nás mají zavést zpátky na temeno stolové hory.
Poslední úsek s převýšením tři sta metrů jede každý za své. Je krátce po poledni, když zastavujeme u našeho dodge, kde na nás čeká Petr. Máme za sebou tři dny na Bílé Římse, během nichž jsme ujeli celkem sto čtyřicet kilometrů. Naše kola i my jsme pokryti vrstvou červeného prachu. Nepřivezli jsme zpátky ani jediné sousto a v lahvích nám zbylo jen posledních pár doušků vody.
Jsem šťastný, že se nám povedlo projet takovou cestu vlastními silami, bez jakékoliv vnější podpory. Před čtyřmi lety jsem se poprvé ocitnul v kraji kaňonů a hleděl z temena stolové hory na úzkou stužku prašné silnice hluboko pod sebou. Nyní stojím na konci cesty White Rim. Jsem chudší o čtyři roky trvající sen, ale bohatší o zážitky, na které já ani nikdo z těch, kteří se mnou strávili tři dny na této cestě, nikdy nezapomeneme.

Text a foto Radovan Kunc