Cathedral Valley

Desítky mil prašné cesty vedou do nitra Údolí katedrál, odlehlého místa, které kdysi zajímalo pouze kovboje a prospektory. Osamocený kus země, nad níž se vznášejí zlatí orli a shlížejí na štíhlé skalní monolity, čnící nad vyprahlou plání. Tak jsem to v duchu viděl a představoval si, jak se do srdce této divočiny někdy vypravím.

Blíží se konec září. U nás doma vrcholí příjemné babí léto se žloutnoucími stromy, ale tady v jižním Utahu pálí slunce a kolem se prostírá vysušená polopoušť.
Zastavujeme auto na parkovišti před osamoceným motelem. Podle společného úsudku je to jediné místo, kde by mohl náš vůz bez dohledu přečkat noc, aniž by doznal nějaké újmy. Sundáváme kola ze střechy a připravujeme se na dvoudenní výpravu. Pečlivě zvažujeme, co sebou vzít musíme a co nepotřebujeme. Víme, že nás nečeká žádný skvělý povrch cesty, a proto šetříme na váze, jak se dá. Spacák a karimatku vezmeme určitě, stan taky, ale bez tropika. S deštěm vůbec nepočítáme. Předpověď počasí, kterou jsme získali v návštěvnickém centru národního parku Capitol Reef, je totiž na příští dny stále stejná: sunny and warm, čili slunce a teplo. Jenom nevíme, zda je to právě ta nejpříznivější předpověď pro výpravu do pouště. Ač teploměr ukazuje dvaatřicet, balíme i fleesovku a dlouhé kalhoty, večer a po ránu bude určitě zima. Dále už jenom kartáček na zuby, ešus a jeden benzínový vařič značky MSR na celou naši pětičlennou skupinu. Ten se osvědčil už na několika předešlých výpravách a můžeme do něj lít prakticky všechno. Pak už jenom připravit jídlo a především vodu. Příručky doporučují galon, tedy téměř čtyři litry na jeden den pobytu v poušti. Při větší námaze pak samozřejmě víc. Předpokládáme, že naše výprava nebude trvat úplně celé dva dny a tak rozhodujeme se pro osm litrů na osobu. Majitelka motelu nám dovoluje, abychom si u ní naplnili kanystry a vůbec jí nevadí, že se k ní nejdeme ubytovat. Ještě pro nás shání šroubky, které potřebujeme, abychom Petrovi mohli upevnit nosič.
Symbolicky v pravé poledne, jako ve známém westernu, vyrážíme za naším cílem. Po kilometru stráveném na asfaltu odbočujeme na prašnou cestu, označenou jako Caineville Wash Road, která nás po dvaceti šesti mílích má dovést do Cathedral Valley. Nezbytné foto a pouštíme se do boje s cestou, sjízdnou pouze pro terénní vozy. Kola, zatížená kanystry s vodou a s nepříjemně zdvihnutým těžištěm, se zdají být od prvních metrů neovladatelná. Ztěžka si zvykáme na roletu, kamení a úseky hlubokého písku. Do toho navíc žhnoucí slunce a vedro. Počáteční euforie se rychle vytrácí. A to máme v tomto terénu před sebou rovných sto kilometrů.
Časem si zvykáme na skutečnost, že to sotva už bude lepší a úděl, který jsme na sebe vzali, začínáme brát stoicky. Na některých sjízdnějších úsecích máme dokonce čas rozhlédnout se kolem a pozorovat drsnou krásu okolní krajiny. Po pravé ruce se táhne skalnatý hřbet, tolik podobný mnohým dalším zdejším hřbetům, složeným z různých pískovcových vrstev. Na druhé straně se vine koryto vyschlé řeky. Občasné mokré fleky na dně prozrazují přítomnost vody pod povrchem. Písečné pláně po obou stranách cesty jsou řídce porostlé malými trsy bodlinatých rostlin, po horkém létě vyschlými na troud.
Křížíme písečné řečiště a cesta nás zavádí do bočního údolí a posléze i na úbočí rezavě zbarveného kopce. Zdoláváme první těžší stoupání, povrch cesty je naštěstí trochu lepší. Zakrátko zjišťujeme, že je snadnější jezdit do kopce, kde je povrch cesty většinou tvrdý, než po rovině, kde se často musíme brodit hlubokým pískem. Míjíme Charles’ Reservoir, uměle vyhloubenou nádrž, ve které není ani kapka vody. Zelené křoviny kolem a pár hbitých chipmunků, malých pruhovaných veverek, vyvolávají dojem malé oázy.
Na hřebeni tvořeném bílými kamennými plotnami se jede příjemněji. Radost z jízdy však netrvá dlouho. Sjíždíme do malého kaňonu, kde cestu kříží pískové koryto. Jiřina nestačí vypnout nášlapky a padá na bok. Dělám jako že neslyším, když jadrně dává najevo svoje čerstvé pocity.
Po dvaceti kilometrech jízdy vidíme v dáli před sebou osamělé věže Temple of the Sun a Temple of the Moon a zanedlouho míjíme dřevěnou ceduli s nápisem Entering Cathedral Valley. Nápis je to sice povzbuzující, ale k cíli nám zbývá ještě třicet kilometrů. Najednou přijíždíme na místo, kde se na cestě a v jejím blízkém okolí lesknou v prudkém slunci střepy. Ještě tohle nám scházelo. Jestli píchneme, tak se dozajista můžeme rozloučit s celým naším snem projet Údolím Katedrál. A nezbude nám nic jiného, než najít místo, kde přenocujeme a odkud se zítra chtě nechtě budeme muset vrátit. Jedu s Petrem jako poslední a dochází mi, že vepředu jedoucí trojice tento sklem posetý úsek projela bez defektu. Zastavuji a prohlížím jeden ze střepů. Tak tohle určitě není sklo. Beru do dlaně plochý slepenec několika krystalů průhledného minerálu, ale se svými chabými mineralogickými vědomostmi nejsem schopen určit, co to právě držím v ruce. Dva střepy si schovávám do kapsy a pokračuji dál.
Skupinka na mě čeká na odbočce k Chrámu Slunce a Chrámu Měsíce. Z jejich výrazu jasně čtu, že nemají nejmenší chuti si přidávat nějaké kilometry navíc a už vůbec ne v hlubokém písku. Posílám všechny napřed. Pro mě není žádné jiné volby, než si dojet zblízka prohlédnou dva skalní monolity, jejichž fotografie jsem si prohlížel v návštěvnickém centru národního parku s lehkým mrazením v zádech. Konečně stojím v těsné blízkosti monumentů, které kromě svých smělých linií, připomínajících gotické chrámy, mě lákaly také svojí odlehlostí a těžkou dosažitelností. Není to však všechno. Tabulka u cesty mě zve k návštěvě Skleněné hory. Vzpomínám si na pohádku z dětství a pln očekávání vyrážím k tajemné hoře. Před čtyřmetrovou hromadou, složenou ze slepených krystalů a písku, jsem sice trochu zklamaný, ale z tabule se dozvídám, že uvedený minerál se nazývá gypsum. Jasně! Gyps je přeci sádra, takže ta průhledná sklíčka budou nejspíš sádrovec.
Vracím se na hlavní cestu či spíše necestu. Další tabulka upozorňuje, že právě míjím oázu, ukrývající uprostřed zeleně louže vody. Užitečná informace, která by v případě nouze umožnila člověku přežít.
Cesta se téměř dotýká skalní stěny a právě tady, v prvním stínu po třiceti kilometrech, na mě všichni čekají. Sedí na kraji cesty a občerstvují se. Všichni až na Petra. Ten leží natažený v prachu cesty. Stěžuje si, že mu je slabo. Měřím mu tep. Má sto třicet. Na to, že tu leží už nejméně čtvrthodinu, je to docela dost. Pak se dozvídám, že zatím nic nejedl. Padá mi kámen ze srdce. Nic vážného mu není, je jenom pořádně ruplej. Posílám ostatní napřed a zůstávám s Petrem. Pomalu ho krmím a nutím pít. Po půlhodině, kdy mu tep klesá na sto dvacet, vyrážíme zvolna za ostatními. Kde to jde, tak se Petra snažím tlačit, ale časem si nachází svoje tempo a celkem se rozjíždí. Pomáhá nám také to, že začínáme mírně klesat do závěrečné pasáže Cathedral Valley.
Zřetelně vidíme konec údolí, z jehož dna vystupují špičaté věže, ostré jako zuby šelmy. Stěny po obou stranách cesty jsou poskládané z různobarevných pískovcových vrstev. Dole začínají červenou, tu vystřídá šedo modrá, nad tím se rozkládá hnědé suťovisko a úplně nahoře opět kolmé, červenohnědé stěny.
Povrch cesty je nyní tvrdší, jenom přejezdy hlubokého písku na dně vyschlých řečišť nám dávají zabrat. Nálada je však o poznání lepší, protože monolity před námi se každým šlápnutím přibližují. V šikmém večerním slunci jsou fantasticky vykreslené.
Přijíždíme ke sto metrů vysoké stěně, která se táhne napravo od cesty v délce téměř jednoho kilometru. Polorozpadlý plot přes cestu připomíná nedávnou kovbojskou minulost zdejšího kraje. Pohled na bodlinaté trsy a sporá stébla sluncem spálené trávy nám vnucuje otázku, kolik asi okolní polopoušť mohla uživit krav.
Nalevo vede odbočka cesta ke Gypsum sinkhole, což si volně překládáme jako Skleněná díra. Je to pravděpodobně místo, kde se kutal sádrovec. My tam však neodbočujeme, jednak už nemáme sil na rozdávání a potom se chceme k monolitům dostat dřív, než slunce zapadne za hřeben, zdvihající se nad západním okrajem údolí. Kousek za Gypsum sinkhole nás láká polorozpadlá dřevěná tabulka k cestě na Baker Ranch, dnes už zcela určitě opuštěný. Odoláváme i podruhé a míříme k monolitům. S údivem si prohlížíme ostré špičaté skály před sebou. Nic podobného jsme zatím neviděli. Je zřejmé, že materiál, ze kterého se skály skládají, je méně soudržný než vrstvy bílého a červeného pískovce, které utvářejí střední část parku Capitol Reef. Jak tak neustále koukám kolem sebe a nedávám pozor na cestu, vjíždím několikrát na okraj cesty mezi bodlinaté rostliny. V mžiku mám pláště poseté malinkými, ale neobyčejně ostrými bodlinkami. Nezbývá mně nic jiného, než pečlivě a trpělivě všechny bodlinky vybrat a doufat, že žádná nepronikla k duši.
Projíždíme kolem prvního pásu skal, do poloviny přehrazujícího údolí. Za nimi vidíme další pás věží, které, jak zjišťuji podle mapy, se nazývají Monoliths. Cesta se zhoršila a je opět plná hlubokého písku. V posledním slunci fotografuji a Petr se probíjí napřed. Ač veze sebou dva foťáky a v minulých dnech fotil kdeco, nezastavuje ani u těch nejlákavějších pohledů. Jeho celé snažení se smrsklo na jediný cíl a to dostat se do kempu. Po chvíli Petra zase dojíždím. Vidím, že blízkost cíle se odrazila i na jeho psychice a šlape opravdu odhodlaně. Domlouvám se s ním, že pojedu napřed a dovezu vpředu jedoucí trojici vařič, aby si po těžkém dni mohli připravit večeři.
Cesta objíždí skalní skupinu Monoliths a já neustále vyhlížím, kde by už mohl být kemp. Na konci údolí vidím prudkou, řídkým borovým porostem pokrytou stráň, kterou přetínají serpentiny. Při pohledu do mapy se mě zmocňuje neblahé tušení, že pokud budeme chtít přespat v kempu, tak tomu stoupání neujdeme. Ještě před začátkem kopce se nachází místo, kde zhruba před sto třiceti lety tábořil první bílý prospektor, který zavítal do těchto odlehlých míst. Když právě přemítám, jak tady asi bojoval s divočinou a nedostatkem vody, div že nepřejedu na cestě ležícího malého hada. Vypadá ztuhle a nehýbe se. Vím, že někteří hadi, když loví, předstírají smrt, ale radši to blíže nezkoumám, nerad bych se dočkal jeho nenadálého obživnutí.
V serpentinách nad sebou vidím vedoucí skupinku, kterak bojuje s posledním stoupáním. Asi už toho mají plné brejle, ani se nedivím, že tlačí. Cesta do kopce vypadá, jako by ji před nedávnem upravil buldozer a to ještě dosti nahrubo. Snažím se celý kopec vyšlapat, ale nakonec kapituluji. V jednom úseku se můj stroj pod tíhou vody v brašnách staví na zadní a s předním kolem ve vzduchu se nedokážu včas vyhnout velkému balvanu uprostřed cesty.
Konečně vyjíždím na plošinu a po dvě stě metrech mě ukazatel zve do kempu. Je nejvyšší čas, brzy bude tma. Na tachometru máme více než padesát kilometrů a za sebou sedm hodin boje obtížně sjízdnou cestou v pálícím slunci. Roztápím vařič a vydávám se naproti Petrovi. Ten však neuvěřitelně zrychlil, protože ho potkávám skoro na vršku.
Petr hrdinně dobojoval do dnešního cíle, ale na zítřek se už moc necítí. V kempu jsou obsazené ještě další dvě tábořiště, a tak je obchází, jestli zítra někdo nejede naším směrem a nevzal by jej s bicyklem zpátky. U prvního auta, se kterým sem přijelo několik bikerů, nepořídil. Plánují tu zůstat dva dny a chtějí trochu prozkoumat okolí. Zato však od druhého auta se vrací s pořízenou. Odveze ho chlápek, který původně neměl v plánu nazítří nikam cestovat a už vůbec ne směrem k našemu autu. Je to zajímavý člověk. Vlastní terénní automobil a s ním tráví většinu roku v divočině daleko od lidí. Jen občas si zajede do města pro zásoby a vodu. A čím se živí? Vozí sebou notebook a něco na něm vytváří. Když má práci hotovou, zašle ji po bezdrátových linkách svému zaměstnavateli. Elektriky na napájení počítače má tady dost. Stačí jen roztáhnout solární panely.
Stavíme stany a vaříme jídlo a čaj. Než se všechno uvaří, prohlížím si jednotlivé kempsajty. Je jich dohromady šest a navzájem jsou od sebe vzdálené alespoň padesát metrů. Na každém se najde pár rovných písčitých plácků pro postavení stanů, stůl s lavicemi a malé čtyřhranné betonové ohniště přikryté železným roštem. Uprostřed kempu stojí budka, která ukrývá poměrně prostorný a jaksi už samozřejmě čistý záchod. Není tu však žádná voda ani světlo. Kemp leží ve dvou tisících metrech na náhorní plošině, kterou na východě a jihu ohraničují srázy, padající do Cathedral Valley a na South Desert. Na severu a západě se zvolna zdvihají svahy hor, jejichž vrcholy dosahují výšky tří a půl kilometru. Do kempu se lze dostat třemi cestami. Dvě vedou od jihovýchodu. Jednou z nich jsme sem dneska dorazili a druhou se zítra vydáme zpátky. Třetí cesta přichází od západu. Tak jako tak je to k nejbližší civilizaci jakýmkoliv směrem aspoň tři hodiny neustálého natřásání terénním autem po mizerných cestách.
Po večeři smývám dvěma deci vody všechen pot a prach cesty a zalézám do spacáku. V noci se několikrát probouzím a skrz nylonovou kopuli stanu pozoruji zářící hvězdy.
Ráno je chladno. Snídáme a rychle balíme. Chceme vyrazit co nejdříve, abychom se vyhnuli polednímu žáru. Petr už sedí na korbě vozu, zachumlaný do všeho oblečení a loučí se s námi. Zanedlouho vyrážíme i my. Na křižovatce za kempem se obracíme na východ. Po včerejšku se cítíme řádně rozjetí, ale přesto si hned na počátku dopřáváme přestávku. Doleva vede krátká odbočka, která nás zavádí na skalní vyhlídku nad Cathedral Valley. Z rovného dna údolí, ležícího dvě stě metrů pod námi, vyrůstají ostře řezané skály, které osvětluje ranní slunce. Je to náš poslední pohled do Údolí katedrál. Každý se s ním v duchu loučí. Je to téměř jistě naposled, kdy jej můžeme očima přehlédnout a vidět celou tu jeho divokou krásu.
Zajíždím ještě na další vyhlídku, která se vypíná nad South Desert, Jižní pouští. Otvírá se mně pohled na rozlehlou teplem sálající písečnou pláň, obklopenou skalními stěnami. A pak už dlouho sjíždíme z mírného kopce po překvapivě slušné cestě. Je stále na co se dívat. Za námi zůstaly horské stráně porostlé do zlata zbarvenými osikami a před sebou stále zřetelněji rozeznáváme bílé kupole Capitol Reefu. Cesta ubíhá neočekávaně rychle. Najednou se ocitáme mezi oblými kopečky Bentonite Hills, jehož barvy přecházejí od bílé, přes růžovou, rezavou až po hnědou. Chvíli se motáme nahoře a pak se spouštíme na písečnou rovinu North Blue Flats. Název opravdu neklame, celá ta rozsáhlá a řídce porostlá planina má modrý nádech.
Potkáváme několik aut. Některé osádky nás zdraví a povzbuzují, jiné nechápavě civí odkud a na čem to přijíždíme. Vjíždíme opět mezi kopečky a dostáváme se ke zpola vyschlé řece. Ve stínu převisu vymletého vodou si dáváme svačinu. Kolem je plno zelených keřů. Pavel poznává tamaryšek. Má ho totiž doma v květináči.
Tušíme, že silnice už musí být někde blízko. Ještě pár krátkých stoupání a serpentinami sjíždíme do údolí zarostlého zelení. Jsme u Fremont River. Šťastní brodíme řeku na druhý břeh, ať už na kole nebo pěšky. Svlékáme propocené věci a koupeme se v čisté a chladivé vodě. Teď už není kam spěchat.
Směrem od silnice přijíždí ve vypůjčeném autě skupina Italů. Ptají se nás, jestli lze tady přejet přes řeku. Mrknu na jejich teréňák s náhonem na všechny čtyři kola a odpovídám, že to samozřejmě jde. A zároveň ukazuji trasu, kde je nejmíň vody. Když to šlo projet na kole, tak proč by to nemělo jít s takovýmto autem? Nějak se jim to ale nezdá a hledají jiný brod. Nakonec se jim sto metrů proti proudu podaří přejet na druhou stranu. Mají z toho nesmírnou radost a na památku svého smělého kousku se ihned fotografují.
Jejich dobrodružství začíná a naše je u konce. K autu nám zbývá ještě deset kilometrů po asfaltu. Tam na parkovišti před motelem nás už čeká Petr.
Ani si pořádně neuvědomujeme, že to máme za sebou. Na počest otvíráme několik plechovek piva a vůbec nám nevadí, že je řádně zteplalé. Majitelka motelu nám navíc nabízí, že si můžeme zaplavat v bazénu na zahradě. Sedíme kolem auta a vychutnáváme si tu slast. Už žádný hluboký písek, žádné kamení a žádné pálící slunce. Všichni jsou rádi, ale mně se do toho mísí také trochu smutku. Jako každému, komu se splní jeho sen a náhle si uvědomí, že o něco podstatného právě přišel.

Text a foto Radovan Kunc