Capitol Reef

Nikdo neví, jaké byly pocity lidí, kteří jako první spatřili strmé skalní stěny a vstoupili do úzkých soutěsek v mohutné kamenné hradbě, stojící jim v cestě. Vzhlíželi s úžasem k pestrobarevným skalním formacím, nebo své veškeré myšlenky upínali pouze k ukojení hladu a žízně? Uchvátili je pískovcové útesy fantastických tvarů a barev, nebo je po dlouhé cestě pouští považovali za další překážku ve snaze o přežití?
O odpovědích na tyto otázky se dnes můžeme stěží dohadovat, neboť tito lidé, kteří se zde objevili před deseti tisíci lety, po sobě zanechali jen velmi málo stop. Zato příslušníci lidu Fremont, obývající kraj mezi lety 700 a 1300 našeho letopočtu, vyryli zřetelně svoje svědectví o životě uprostřed skal ve formě kreseb do stěn kaňonů. Po dalších staletích sem přišli Navajové a očarováni barevností krajiny ji dali jméno Země Spící Duhy. Koncem devatenáctého století tady našlo útočiště několik rodin Mormonů. Tito lidé si během let, které byly naplněny prací a odříkáním, vytvořili na březích říčky pod skalními stěnami svůj malý ráj.
Capitol Reef, ležící v samém srdci Utahu, dostal svoje jméno po pískovcových skalních úvarech, které jsou pro něj nejtypičtější. Bílé kupolovité dómy připomínají kulaté střechy budov Kapitolu, stojící ve všech hlavních městech každého státu USA. A slovo reef znamená útes. Jako národní památka je Capitol Reef chráněn od roku 1937. V roce 1971 získal status národního parku a jeho rozloha dosáhla šestinásobku velikosti původního chráněného území. Na ploše devíti set osmdesáti čtverečních kilometrů se nachází několik unikátních přírodních divů, mezi nimiž dominuje Waterpocket Fold, sto mil dlouhý zlom v zemské kůře, táhnoucí se z jihu na sever.
Tato obrovská jizva, která vznikla vyzdvižením zemské kry a následnou erozí obrovských pískovcových vrstev, je nejlépe viditelná z letadla. Na západní straně se zdvihá několik set metrů vysoká skalnatá hradba z červeného pískovce. Směrem na východ následuje mírně se svažující náhorní plošina, pokrytá bílými zkamenělými písečnými dunami. Ta potom přechází v další červenohnědý pás skal, který končí v širokém údolí, táhnoucím se po celé východní straně zlomu. Údolí je navíc podélně rozděleno několika hřbítky, pozůstatky odolnějších vrstev, takže připomíná obrovskou čtyřproudovou dálnici.
Capitol_Reef.jpgBěhem desítek miliónů let odkryla eroze patnáct mocných pískovcových vrstev, jejichž stáří se datuje od 65 do 270 miliónů let. Každá vrstva má svoji zvláštní barvu a když je člověk spatří naskládané v jednotlivých pásech nad sebou, uvidí stejně jako Indiáni před staletími duhu zakletou do skal. Přírodní síly a zejména čas vymodelovaly na území parku širokou škálu kamenných útvarů. Kromě zmíněných útesů a kupolovitých dómů lze tady spatřit rozsáhlé kamenné plotny, zvané slickrock, dále kaňony, úzké soutěsky, štíhlé věže a několik skalních oblouků a přírodních mostů.
Naše výprava přijíždí do parku od východu. V místě, kde z kaňonu, který protíná hradbu Capitol Reefu, vytéká říčka Fremont River, se noříme do nitra skal. Fordka spolehlivě zdolává jednu zatáčku za druhou. Počáteční červenohnědou barvu skal střídá krémově bílá. Tento světlý kámen, nazývaný Navajský pískovec, vytváří ony typické kupole střech Kapitolu. Ta nejtypičtější nese jméno Capitol Dome a nachází se pár set metrů od silnice, po které projíždíme. Její tvar je tak pravidelný, že vypadá, jako by byla dílem lidských rukou.
Vyjíždíme z úzkého kaňonu a ocitáme se uprostřed zeleně. Po obou stranách silnice v pravidelných řadách za sebou vyrůstají z nízkého pažitu ovocné stromy. Mezi sady stojí několik nízkých dřevěných staveb. Domky, stodoly a další hospodářské budovy bývaly součástí staré osady Mormonů. Tito nábožensky hluboce založení lidé byli pronásledováni pro své názory, a proto se vydávali na rozlehlý a neobydlený Divoký Západ. Federální úřady jim zazlívali mnohoženství. To bylo také důvodem, proč Utah nemohl být dlouho přijat do Unie. Stalo se tak až v roce 1890, kdy byla bigamie v tomto státě oficiálně zakázána.
Na louce vedle silnice stojí osamocený malý srub o půdorysu tři krát pět metrů. Je to stará škola, kde se v malé jednotřídce učili děti Mormonů. Jako jediná veřejná budova však byla využívána také pro konání obecních schůzí, voleb a rovněž k bohoslužbám, protože v osadě nebyl kostel. V dobách rozkvětu žilo v osadě Fruita, jak bylo toto místo v roce 1902 pojmenováno, deset rodin. Hlavním zdrojem jejich obživy byl prodej ovoce, známého široko daleko svojí kvalitou. V zájmu co největší soběstačnosti pěstovali Mormoni také obilí a chovali dobytek.
S postupujícími léty však lidé začali osadu opouštět. V roce 1941 byla pro nedostatek žáků zavřena škola a v šedesátých letech odtud odešla poslední rodina. Místo však nezpustlo. O budovy a sady se stará správa parku. Na stromech stále dozrává ovoce a pod nimi se pasou krávy. Návštěvníci si sami mohou za malý poplatek načesat třešně, meruňky, broskve, hrušky nebo jablka, podle toho, kdy národní park navštíví. Je to zvláštní, že národní park zahrnuje vedle divoké přírody i fungující zemědělskou usedlost. Američané se však na věc dívají tak, že stará Fruita a přírodní divy okolo patří nerozlučně dohromady. Přispívá k tomu i skutečnost, že americká historie je velmi mladá. Každý stoletý srub už je považován za velice starou stavbu a podle toho je i chráněn.
Po zhlédnutí naučného filmu v návštěvnickém centru zajíždíme do kempu. Stany stavíme na trávníku pod košatou osikou. Travička ve stínu, to je ve srovnání se všemi předchozími parky nevídaný luxus. Doposud naše stany znaly pouze písek, štěrk nebo v nejlepším případě jehličí a šišky. Ještě večer vyrážíme vysoko do stráně, kde se nachází skrytý vstup do malého Cohab Canyonu. V záři posledních slunečních paprsků dne shlížíme z vrcholků skal dolů na starou osadu, schovanou mezi stromy, jejichž zeleň ostře kontrastuje s oranžovou a červenou barvou okolních stěn.
Capitol_Reef2.jpgRáno následujícího dne vyrážíme na kolech směrem na jih po vyhlídkové asfaltové silnici Scenic Drive. Jako vždycky vymetená obloha slibuje celodenní opalování. Vezeme sebou hodně vody. Hned od začátku je na co se dívat. Jedeme po úpatí vysoké rozeklané skalní hradby, z níž občas vystupují osamocené věže. Stěny skal jsou pruhované, podle toho, kterými vrstvami pískovce jsou tvořeny. Jejich barvy přecházejí od žluté přes oranžovou, červenou až po hnědou. Někde jsou barevné pruhy jsou tak tenké, že skály vypadají jakoby oblečené do fotbalových dresů. Po dvou kilometrech se do souvislé skalní hradby zařezává úzký kaňon Grand Wash. Při jeho ústí vidíme dva vchody do podzemních slují, kde se ve dvacátých letech těžila v malém množství uranová ruda pro léčebné účely. Radioaktivní hornina se přidávala do vody, která ve formě koupelí měla pomáhat proti revmatismu a artróze.
Odbočujeme z vyhlídkové silnice na kamenitou cestu. Nápisy na cedulích nás varují před přívalovou vodou. Stačí, aby se na nějakém nevhodném, třeba i poměrně vzdáleném místě spustil prudký liják, jehož voda se soustředí do jediného koryta a v úzké soutěsce překvapí nic netušící návštěvníky. Během okamžiku může prudce tekoucí voda dosáhnout až tří metrů. Její nebezpečí tkví také v tom, že sebou unáší balvany. Na obloze však není ani mráčku, a tak se bez obav noříme do kaňonu.
Cesta se kroutí mezi kolmými červenými stěnami a po chvíli dojíždíme na její konec. Tady necháváme kola a pěšky se vydáváme ke skalnímu oblouku Cassidy Arch, pojmenovaném po legendárním desperátovi, který si spolu se svým komplicem, zvaným Sundance Kid, právě v této soutěsce ukrýval lup z přepadených bank a vlaků.
Jak tak stoupáme stezkou uprostřed rozpálených skal a přemítáme o dvojici banditů, spatřujeme náhle před námi dvě siluety. Bohudík to nejsou Butch ani Kid, ale ovce tlustorohé. Chvíli pozorujeme tyto odolné živočichy, kteří v těchto nehostinných skalách dokáží přežít a vydrží teploty, přesahující v létě čtyřicítku a v zimě klesající pod mínus dvacet. Na území parku žijí i další zvířata, jako například dikobrazi, skunkové a drobní hlodavci. V údolích lze spatřit jelence ušaté, jak v poklidu spásají trávu. A právě mezi nimi si vybírá svoje oběti puma, dva metry dlouhá šelma, žijící v samotě zdejších skal.
Po okrově a červenohnědě pruhovaných skalách přicházíme na odbočku stezky Frying Pan Trail. Název stezky ani trochu nelže a v poledním slunci si opravdu připadáme jako usmažení na kuchyňské pánvi. Docházíme na vyhlídku na Cassidy Arch. Stojíme ve stejné výši jako oblouk a oknem o průměru dvacet metrů zíráme dolů do propasti. Na opačné straně, pár kroků od vyhlídky se skalnatá plošina ztrácí v prázdnu. Ocitáme se na horním okraji stěny, která padá dvě stě metrů dolů do kaňonu, kterým jsme právě přijeli. Nad námi, směrem k tmavomodrému nebi, ubíhají pruhované pískovcové stráně, poseté děrami jako ementál. Sem tam na příhodných místech rostou pokroucené zakrslé borovice a především utažské jalovce. Tento zajímavý strom má zvláštní vlastnost, že umí za nepříznivých podmínek zastavit přísun vody a živin do jednotlivých větví a za cenu jejich odumření se tak zachránit před uschnutím.
V poledním slunci pokračujeme po Scenic Drive dále na jih. Naším cílem je kaňon Capitol Gorge, protínající napříč celý hřeben Capitol Reef. Nalevo od nás defilují další a další kamenné divy. Jeden z nich, nazvaný Egyptský Chrám, opravdu vypadá jako by stál na březích Nilu. Silnice několikrát kříží koryto vyschlého potoka. Aby proudící voda neničila vozovku, vedou napříč široká, více než jeden metr hluboká a pro auta sjízdná betonová koryta. Ze silnice se tak stává úplná houpačka a při jízdě s kopce si připadáme jako na horské dráze.
Na začátku Capitol Gorge vyhlídková asfaltová silnice končí a do kaňonu pokračuje šotolinka. Stěny podél cesty jsou v jednom místě od sebe vzdálené pouhé čtyři metry. Značky na skalách vypovídají, že při povodních tady voda dosahuje až pěti metrů. Tady bychom průtrž mračen zažít nechtěli. Dojíždíme na konec cesty, kde necháváme kola. Dál vede už jenom stezka. O půl kilometru níže vyryli v roce 1871 na stěnu kaňonu svoje jména dva prospektoři, kteří zde hledali zlato. Po nich psali na pískovcové stěny jména i další běloši a dnes je toto místo chráněno jako památka. Ještě o kousek dál v boční soutěsce se v řadě nad sebou nacházejí tři elipsovité přírodní nádrže, ve kterých se po dešti zachycuje voda, tekoucí z okolních strání. Toto místo dříve využívali lidé procházející kaňonem a doplňovali si tady zásoby v poušti tak vzácné tekutiny.
Vydáváme se na tříkilometrový výstup k pískovcové hoře Golden Throne. Musíme obejít čtyři hluboce zaříznuté soutěsky, než staneme pod mohutným, zlatožlutým pískovcovým sukem, vyčnívajícím z okrově zbarvené náhorní plošiny. Dokola se otevírá nevídané panorama světa pruhovaných skalních stěn, bílých kupolí a temných propastí.
Na zpáteční cestu se vydáváme až v podvečer. Stráně a stěny, nasvícené zapadajícím sluncem, vypadají jako v jednom plameni. Sjíždíme do údolí k našemu kempu a myslí nám běží slova, kterými kdosi popsal zdejší krajinu. „Smělé řeky, tekoucí strmými kaňony, ohromné bílé dómy, korunované zářivě modrou oblohou, krása zeleně v nesmírné poušti, tajemné útvary, vytvořené vrtošivými silami – to vše je Capitol Reef.“


Text Radovan Kunc