Canyonlands - Island in the Sky

V severní části Národního parku Canyonlands se na ploše sedmdesáti čtverečních kilometrů rozkládá rozsáhlá stolová hora, příznačně nazývaná Island in the Sky, Ostrov na obloze. Na vyprahlých pláních zde v písku a kamení živoří nízké keře jalovců a vítr si pohrává s trsy sluncem sežehlé trávy. Jednotvárná krajina se táhne desítky kilometrů podél jediné silnice, vedoucí po náhorní plošině na temeni hory. Vše se však náhle změní, když návštěvník přistoupí k okraji plošiny a pohlédne dolů. Přímo pod nohama padají kolmo dolů červenohnědé skalní stěny, ukončené suťovým svahem. O tři sta metrů níže následuje rovná terasa, do jejíhož okraje se zakusují hluboké a rozeklané kaňony. Ze dna propastí vyrůstají skupinky štíhlých skal, z nichž některé vypadají jako obří indiánské totemy. Kaňon za kaňonem se táhnou na všechny strany a mezi nimi vyrůstají další a další stolové hory, ohraničené pancíři tmavých skal. Lidské oko marně hledá v celém tom labyrintu nějaký pevný bod nebo měřítko, které by mu pomohlo obsáhnout a pochopit rozměry tohoto obrovského bludiště skal a kaňonů, táhnoucích se až někam za obzor. Jediné, co si člověk uvědomuje, je pocit vlastní nicotnosti ve vztahu k obrovským silám, které během věků vytvořily celé to velkolepé přírodní divadlo.
Stolová hora je ohraničena řekami Colorado a Green River. Jejich vody se spojují v jeden mohutný tok v místě zvaném Confluence, který se nachází přímo v samém srdci Canyonlands. Přibližně v poloviční výšce mezi hladinami řek a náhorní plošinou se rozkládá rovinatá terasa, která ve tvaru podkovy obepíná stolovou horu ze západu, jihu a východu. Její povrch je tvořen silnou vrstvou tvrdého bílého pískovce, po němž terasa nese název White Rim, Bílá Římsa. Po ní vede vyhlášená okružní biková túra White Rim Trail o celkové délce 130 kilometrů. Kdo však chce absolvoval úplný okruh se startem a cílem v jednom místě, musí ujet navíc pětatřicet kilometrů po asfaltových a štěrkových cestách, vedoucích po temeni stolové hory.
Když jsem před časem shlížel z okraje Island in the Sky dolů na White Rim a viděl jsem pod sebou tenký proužek prašné cesty, klikatící se pod skalními stěnami nebo nad okraji propastí, cítil jsem, že se sem jednou musím vrátit na kole. Uplynuly dva roky a plně naložené auto naší výpravy uhání po temeni Ostrova na obloze.
Náš původní plán projet celou Bílou Římsu za tři dny už má malou trhlinu. Po zakoupení bikového průvodce okolím Moabu se totiž dozvídáme, že technická obtížnost téměř poloviny trasy dosahuje stupně 4 plus. A co tento stupeň obnáší, to jsme již zjistili v Needles. Tam totiž celá naše túra měla obtížnost 4 plus. Jenom v oblasti Elephant Hill a Devils Kitchen to byla pětka, čili nejtěžší stupeň klasifikační stupnice. V průvodci je znázorněn i výškový profil a ten na cestě White Rim Trail slibuje i prudké, i když ne příliš dlouhé stoupáky. Zajímavé, při pohledu seshora to vypadá na úplnou placku. A podle popisu jsou tam navíc i místa, kde se kola brodí pískem.
Do konečného rozhodnutí, zda se tohoto podniku pustit nebo ne, rozhodujícím způsobem zasahuje strážkyně parku v návštěvnickém centru oblasti Island in the Sky. Při vyřizování permitu, čili povolení k přenocování v národním parku, nám sděluje, že kempy, které jsme při své okružní cestě chtěli použít, jsou obsazené. Platí tady totiž pravidlo, že kemp může být obsazen pouze jedinou skupinou. Nepomáhá ani argumentace, že jeden kemp, kde jsme chtěli přenocovat, mají rezervován pouze dva lidé a nás je šest, takže se určitě v pohodě vejdeme. U rangerky jsme ale bez šance. Ve Státech se totiž veškeré řády a předpisy dodržují do posledního puntíku. Volné jsou pouze dva kempy na západním úpatí stolové hory Island in the Sky, které jsou od sebe vzdálené osm kilometrů.
Island_in_The_Sky.jpgZa dané situace se rodí plán, podle kterého první den dojedeme do Taylor Campu, který leží v bočním Taylor Canyonu. Další den se vrátíme na začátek kaňonu, kde leží naše druhé tábořiště, Labyrinth Camp. Tam necháme veškerý náklad a na lehko vyrazíme po White Rim Trail tak daleko, abychom se do večera stačili vrátit. A třetí den pojedeme nazpět stejnou cestou, kterou jsme přijeli. Sen o projetí celé White Rim Trail tedy zůstává i nadále snem. V tuto chvíli je však pro nás nejdůležitější skutečnost, že strávíme dvě noci uprostřed divočiny.
Po dvaceti kilometrech natřásání na hrbolaté a prašné cestě zastavuje naše fordka na plácku, kde parkují už dvě jiná terénní auta. Stojíme nad serpentinami, které úzkým kaňonem sjíždějí k řece Green River. Nakládáme na kola stany, spacáky, karimatky a především dvanáct litrů vody na každého. Je půl čtvrté odpoledne, když naše skupina vyráží vstříc neznámému. První část jde hladce. Po deseti minutách se zmáčknutými brzdamih se ocitáme na dně kaňonu a s řekou po pravé ruce se vydáváme po proudu dolů. Přestože řeka teče líně a šotolinová cesta je plná výmolů, jedeme poměrně rychle. Údolí je po obou stranách lemováno svislými skalními stěnami, dostávajícími v odpoledním slunci temně rudý nádech. Potkáváme i rodinku velice plachých ovcí tlustorohých. Samice stojí neohroženě pár metrů od cesty a soustředí na sebe pozornost potencionálního nepřítele. Nechává svoje mládě uniknout do bezpečí a potom jej suťovou strání následuje.
Cesta věrně sleduje tok řeky, která se údolím kroutí v obrovských meandrech. Po třinácti kilometrech přijíždíme k ústí Taylor Canyonu, kde leží Labyrinth Camp, místo našeho zítřejšího noclehu. Celé tábořiště tvoří čtyři malé dřevěné kůly, zaražené do země a vyznačující hranici kempu, a také nezbytná záchodová budka. Záchod je postaven z prefabrikovaných dílů v barvě okolních skal. Na stoprocentní čistotu toalet jsme si už tady zvykli, takže ani tady uprostřed pouště nás to nepřekvapuje. Zajímavější je však skutečnost, ze obsah kadibudek je pravidelně vyvážen a likvidován za hranicemi parku. Nic nesmí narušit křehkou rovnováhu pouštní biosféry. A navíc zde platí předpis, že do záchodu se nesmí házet žádné odpadky. Kdo si sem co přiveze, musí si to také odvézt zpátky.
Celá zdejší ochrana přírody není založena pouze na ochraně rostlin a živočichů, ale především na péči o jejich přirozené životní prostředí. Snad největší důraz je kladen na ochranu písečného povrchu, takzvané kryptobiotické půdní vrstvy, kde v dokonalé symbióze žije společenství baktérií a zvláštních druhů mechů, lišejníků, řas a hub. Tato vrstva je silná pouhé jeden až dva centimetry a její funkce spočívá v tom, že chrání povrch před větrnou erozí, zadržuje vláhu a především přeměňuje vzdušný dusík na dusíkaté sloučeniny, tolik potřebné pro růst ostatních rostlin. Pokud však na ní šlápne člověk, trvá mnoho let, než se rána zacelí. A k tomu, aby dosáhla své dřívější plné funkčnosti, potřebuje až dvě stě padesáti let.
V kempu necháváme zásoby vody na příští dva dny a takto odlehčeni se vydáváme Taylorovým kaňonem vzhůru. Hned od prvních metrů se nám staví do cesty hluboký písek. Tři kilometry s ním bojujeme ze všech sil, ale některé úseky opravdu nejdou projet, takže zabořeni po kotníky v jemném písku musíme kola tlačit. Kaňon se kroutí a v jeho polovině se před námi náhle objevuje impozantní sousoší vysokých a štíhlých skal Moses a Zeus, osvětlených zapadajícím sluncem. Tohle nenadálé zjevení na nás působí, jako když nás pokropí živou vodou. Šlapeme do pedálů co to dá, snad i cesta je o trochu lepší a zanedlouho zastavujeme v Taylor Campu, asi kilometr od Mojžíše a Dia.
Na tvrdém a kamenitém povrchu stavíme stany a dáváme si zaslouženou večeři. A pak už jenom sedíme a mlčky pozorujeme tmavnoucí oblohu a skály. K nejbližšímu lidskému obydlí bychom museli ujet sto kilometrů pouští. Hvězdy nad hlavou jsou tak blízko a my si uvědomujeme, že nesedíme jenom na tvrdém kamení, ale zároveň i na naší Zemi, a spolu s ní si připadáme zcela ztraceni v nekonečných dálavách vesmíru.
Druhý den nás probouzí slunce, které se vyhouplo nad stěny kaňonu. Děláme ještě malý pěší výstup ke stometrovému kamennému prorokovi Mojžíšovi a o něco menšímu bohu Diovi a po desáté hodině už sjíždíme na kolech zpátky k řece. V Labyrinth Campu necháváme veškerou nadbytečnou bagáž a vydáváme se po White Rim Trail. Křižujeme koryto vyschlého potoka, u něhož odbočuje pětikilometrová stezka ke kráteru Upheaval Dome. Jak vznikla tato díra do země o průměru tří kilometrů a hloubce tři sta padesáti metrů není úplně jasné. Jedni tvrdí, že je to pozůstatek pádu obrovského meteoritu, druhá teorie vysvětluje vznik kráteru rozpuštěním mohutného ložiska soli a odplavením pískovcových vrstev na povrchu.
V okolí vyschlého potoka nás zdržují vrstvy naplaveného písku, ale naštěstí to netrvá dlouho. Míjíme další kemp s názvem Handscrabble Bottom, který leží ukrytý v úzkém pruhu listnatých stromů, rostoucích v tomto místě podél řeky. Široké údolí Green River se náhle zužuje v úzkou soutěsku. Cesta tuto překážku zdolává tak, že prudce vystoupá pod skalní stěnu a sto padesát metrů nad hladinou řeky úzké místo přetraverzuje. A nám nezbývá nic jiného, než ji na nejlehčí převody následovat. Za skalní hranou se údolí opět rozšiřuje a nám se nabízí pohled na stolové hory, tyčící se před námi. Sjíždíme ke trojici tábořišť Potato Bottom, které leží poblíž řeky. Slunce praží a je už takové vedro, že se na chvíli schováváme do stínu velké osamocené olše.
Za tímto místem se Green River poznenáhle začíná zakusovat do úzkého kaňonu. Naše cesta se od řeky odklání a nyní vede po rovné bílé pískovcové plošině. Tady začíná vlastní Bílá Římsa. Až sem jsme jeli po vrstvách, které byly v pradávnu naplaveny na ní. Údolí je tady hodně široké. Od červených skal, lemujícím naši stolovou horu, jsme teď vzdáleni alespoň dva kilometry.
Potkáváme několik skupinek cyklistů, kteří vzhledem k panujícímu vedru vypadají celkem v pohodě. Mrkneme na jejich kola a je to jasné. Jediné, co sebou vezou, jsou lahve s vodou. Vše ostatní mají v autech, která jedou za nimi. Místní cestovní kanceláře nabízejí klientům projetí celé trasy za čtyři dny stylem na lehko, to znamená, že veškerou bagáž, vodu a zásoby jídla veze doprovodné terénní vozidlo. Mají sebou i kuchaře a celý výlet stojí šest set dolarů.
Cesta, vedoucí po bílých pískovcových plotnách, se stává technicky náročnější. Občas se nám staví do cesty kamenné schody a krátké prudké výjezdy. Slibovaná technická obtížnost 4 plus, kterou podle průvodce by tento úsek měl mít, to však zdaleka není.
Zastavujeme a děláme přestávku. Ve vzdálenosti necelých patnácti kilometrů směrem na jihovýchod ční nad Bílou Římsu příď gigantické lodě. Je to nejzazší výspa stolové hory Island in the Sky. Za tímto místem se cesta White Rim Trail otáčí k severu.
Po skalnatém povrchu pěšky přicházíme na vyhlídku nad Green River, která v tomto místě teče zaříznutá asi ve sto metrů hlubokém kaňonu. Stojíme na nejvzdálenějším místě našeho třídenního putování. Je totiž už půl čtvrté odpoledne, a my se musíme vrátit.
Na zpáteční cestě se sluncem v zádech obdivujeme skalnatou pustinu kolem nás. Cestou několikrát zastavujeme, abychom si vše vychutnali. Náš Labyrinth Camp je už ve stínu, když si stavíme stany. V kalné a chladné řece smýváme pot a prach právě končícího dne a chystáme se k poslední noci v srdci pouštní divočiny.
Ráno bouráme tábor a s naloženými koly jedeme tou samou cestou, kterou jsme před dvěma dny přijeli. Stoupání od řeky na náhorní planinu je sice vysilující, ale pohání nás vědomí, že tam nahoře na nás čeká náš pojízdný přechodný domov. Na vrcholu s úlevou slézáme a sedáme si do stínu naší kdysi bílé fordky. Teď už ji pokrývá vrstva červeného prachu, stejně jako nás a naše bejky. Ten prach za sebe ještě dneska umyjeme, ale vzpomínky na dny, strávené v kraji kaňonů, už nesmyje nic.

Text Radovan Kunc