Arches

Stojíme na začátku široké ulice, nesoucí jméno Park Avenue. Pravou stranu bulváru tvoří souvislá stěna, z jejíhož horního okraje vyrůstají odvážně vztyčené bloky. Jsou tak tenké, že budí dojem, jakoby se měly každou chvíli zřítit. Na levé straně, v kontrastu ke vzdušné architektuře naproti, stojí mohutné stavby pravidelných tvarů, jejichž majestátní důležitost narušuje pouze několik štíhlých mrakodrapů, vyrůstajících hned z okraje ulice. Je osm hodin ráno, ale neslyšíme žádný hluk velkoměsta. Kolem nejezdí žádná auta a nespěchají žádní lidé. Není na tom však nic zvláštního, neboť toto místo se nenachází v New Yorku, ale tři tisíce kilometrů na západ, v Národním parku Arches v Utahu.
Tato scenérie čeká na každého návštěvníka asi kilometr za Visitor Centrem, který je zároveň i vstupem do parku. U nízké budovy návštěvnického centra se od časného rána srocují ti, kteří chtějí přenocovat v Devils Garden, jediném kempu na území národního parku. Tak jako ve většině kempů v národních parcích, i tady funguje systém First come, first serve, čili Kdo dřív přijde, ten dřív mele, přesněji řečeno stanuje. Jediný rozdíl je v tom, že jinde se nejdříve uhání do kempu zabrat místo, tady se však poukázky na kempsajty přidělují hned u vstupu do parku. Je to dáno tím, že kemp se nachází až v nejvzdálenější části parku a návštěvníci by profrčeli celým parkem jako o závod ve snaze urvat kýžené místo. Takhle mají relativně dost času vychutnat si všechny místní přírodní divy, které se okolo cesty nacházejí.
Ani my jsme neponechali nic náhodě, přivstali jsme si a trpělivě čekáme ve frontě. Zájemců je jako obvykle mnoho a míst málo. Ostatní zatím využívají chvíli volna k doplnění zásob vody a také k prohlídce návštěvnického centra, kde se dozvídáme hlavní údaje o zdejší oblasti.
Národní park Arches, v překladu Oblouky, je tvořen náhorní plošinou, dosahující nadmořské výšky přes sedmnáct set metrů. Na ploše 295 čtverečních kilometrů se nachází několik rozsáhlých skalních měst, vyčnívajících z okolní polopouštní krajiny. Skalní útvary jsou vytvarovány do nejrozmanitějších tvarů. Nalezneme zde jehly, věže, hrady nebo dlouhé skalní hřebeny. Nejtypičtější pro tuto oblast jsou však bezesporu skalní oblouky, okna a brány, kterých se zde nachází přes dva tisíce.
Podnebí je tady obdobné jako všude jinde ve vyšších polohách na jihozápadě USA. V létě tady panuje neúprosné vedro, neboť denní teploty překračují čtyřicet stupňů. Na podzim dosahují teploty maximálně třicítky, ale v noci už ale může být pod nulou. Je to doba hlavní turistické sezóny. V zimě je krajina pokryta sněhem a po ní nastává krátké jaro. Sporé dešťové srážky jsou rovnoměrně rozděleny na všechna roční období.
Přes horké a suché podnebí žije na území parku mnoho druhů zvířat. Největší z nich jsou jelenec ušatý, ovce tlustorohá, kojot a puma. Nejčastěji jsou však vidět ještěrky a králíci. Žije tady i dost chřestýšů.
Po půlhodině našeho čekání ve frontě konečně přichází ranger a rozdává poukázky k přenocování. Jakmile dostáváme permit, naskakujeme do auta a serpentinami stoupáme do parku.
Stavby na Park Avenue vytvořila příroda z cihlově červeného pískovce a celý široký bulvár je poset balvany a řídce porostlý nízkými keři. Vede tudy naučná stezka, která se po jedné míli opět napojuje na silnici. Většina pěšáků stezkou prochází od jihu na sever. Jednak proto, že je to z kopce a také, že se tímto směrem pokračuje dále do nitra parku. Dole na konci Park Avenue se otvírá pohled na vysoké skály, jímž dominuje přes sto metrů vysoké sousoší Three Gosips, česky Tři Drbny. Tyhle tady mlčky klevetí už statisíce let a zdá se, že jen tak brzo neskončí. Napravo od nich se tyčí další impozantní skála, Sheeprock. Dnes stojí osamoceně, ale kdysi bývala boční opěrou obrovského oblouku, který byl tak dlouho obrušován větrem a vodou, až se pod vlastní tíhou prolomil. Přímo učebnicová ukázka pozvolného, ale neúprosného působení přírodních sil.
Jak vlastně oblouky vznikají a proč jich je na území Arches nejvíce? Pod mocnou horní vrstvou pískovce, která v dávné minulosti dosahovala tloušťky jednoho a půl kilometru, se nachází silná vrstva soli. Je pozůstatkem prehistorického moře, které se zde rozlévalo před třemi sty milióny let. Po jeho vysušení byla mohutná vrstva soli překrývána pískem, který na ni nanášely větry a povodně. Během miliónů let byla zdejší oblast ještě několikrát zaplavena moři a jezery, na jejichž dně se usazovaly další sedimenty. Nánosy písku a prachu se časem přeměnily v pískovec, který svojí obrovskou hmotností tlačil na spodní vrstvu. Tlak způsobil její plasticitu, to znamená že vrstvy soli začaly pomalu téci. Nepříliš tuhé podloží mělo za následek popraskání horních pískovcových vrstev. Do prasklin vnikla voda a během dalších miliónů let se vytvořily dlouhé skalnaté valy, sestávající se z nestejně tvrdých mezivrstev pískovce. Neúnavným působením vody, větru a mrazu byla hornina neustále erodována. Pokud se měkčí vrstvy nacházely ve spodní části valů, začala vznikat skalní okna. Ta se časem zvětšovala a oblouky nad nimi se neustále ztenčovaly. Nakonec se prolomily a zanechaly po sobě široké průrvy. Z jiných valů se vytvářely samostatné skalní věže a jehly. Tento proces je neustále v činnosti. Tam, kde se dneska klenou velkolepé oblouky, zbude jednou jen hromada kamení a naopak ze souvislých skalních zdí se vytvoří oblouky další, které budou možná ještě krásnější, než jaké můžeme pozorovat dnes. Jen doufejme, že je bude mít kdo obdivovat.
Zatím jsme však neviděli ani jediný oblouk, a tak vyrážíme za nimi. Okolo Babylónské Věže pokračujeme dále na sever. Při jízdě autem si můžeme ukroutit hlavu. Kdyby tohle viděli naši duraloví nebo chrom-molybdenoví oři, jistě by vyskočili na silnici a chtěli by se projet. Naštěstí jsou zavření v černých přepravních vacích, a tak nevidí, o co přicházejí. Máme na Arches jeden jediný den a kola hodláme vytáhnout až navečer.
Napravo se otvírá široký výhled na moře zkamenělých bílých dun a rozhledu na levou stranu brání dlouhá Great Wall. Přijíždíme k Balanced Rock. Na úzkém podstavci tady balancuje téměř desetimetrový balvan. Od zimy roku 1975–76, kdy se o kousek vedle zřítil jeho menší kolega, už tady se zemskou přitažlivostí bojuje sám. Jak asi dlouho?
Za Balancující Skálou odbočujeme po úzké asfaltce doprava. Po čtyřech kilometrech silnice končí ve Windows Section. Z okolních oranžovohnědých stěn na nás zírá několik obrovských skalních oken. Severní a Jižní Okno tvoří dvojici stejně velikých oblouků, zasazených vedle sebe do mohutného kamenného žebra. Obě okna mají oválný tvar a jsou patnáct metrů vysoká a třicet metrů široká. Naproti nim zeje Turret Arch, který spolu s vedlejší věží připomíná středověký hrad. My se vydáváme k Double Arch. Teď po ránu je to vděčný fotografický objekt, neboť se přímo do něj opírá slunce. Double Arch je neobvyklá kombinace dvou oblouků za sebou. Vypadá jako velikánská jeskyně jedním hlavním vchodem a druhým bočním a navíc s propadlým stropem uprostřed.
Mohli bychom tu jistě strávit celé dopoledne, ale dneska nás opravdu honí čas. Opět nasedáme do auta a míříme do kempu, kde si musíme vybrat vhodné místo pro naše čtyři stany. Tohle už máme nacvičené. Čím dříve přijedeme, tím bude větší výběr. V kempu v Ďáblově Zahradě máme štěstí a nacházíme volné místo přímo pod skálou a navíc stíněné několika jalovci. Na sloupku před tábořištěm zanecháváme útržek z obálky s číslem našeho auta. Do obálky strkáme deset dolarů a vhazujeme ji u vchodu do speciálního železného boxu. Tímto máme náš kempsajt rezervovaný až do zítřejšího poledne a můžeme se klidně vzdálit.
Důvodem našeho spěchu však nebylo zabrat pěkné místo v kempu, nýbrž spatřit náš hlavní dopolední cíl, nejdelší skalní oblouk na světě Landscape Arch. Je totiž natočený k severovýchodu, a proto se musí vidět ráno nebo časně dopoledne. Jakmile na něj dopadá slunce z boku nebo zezadu, ztrácí polovinu ze svého impozantního vzhledu.
Výchozí bod stezky, vedoucí k Lanscape Arch, je od našich stanů vzdálen pouhý kilometr, ale my si podle místních zvyklostí i na tuto vzdálenost bereme auto. V batůžku na túru máme jen foťáky, jídlo a vodu. Celá oblast Devils Garden je tvořena velikým množstvím rovnoběžných kamenných žeber. Tyto dlouhé valy vyrůstají těsně vedle sebe a jejich kolmé stěny sahají do výše dvaceti až padesáti metrů. Některé jsou i stovky metrů dlouhé, přičemž jejich šířka je jen pár kroků.
Landscape Arch lze spatřit už z dálky, ale málokdo si jej odtud všimne. Stojí za ním totiž další val, který má stejnou barvu jako oblouk a tím jej činí téměř neznatelným. Teprve až když člověk dojde téměř pod něj a zdvihne oči, doposud zabodnuté do pískové pěšiny, spatří tento div v celé jeho kráse. Přímo nad ním se proti obloze klene dlouhý a tenký oblouk. Jeho rozpětí je 94 metrů a v nejužším místě je pouhé dva metry silný. Jsme rádi, že jej můžeme takto spatřit. Vše nasvědčuje tomu, že nastala konečná fáze jeho života. V roce 1991 se z nejužšího místa odloupla deska dlouhá osmnáct metrů, široká tři metry a přes metr silná. Až se jednou Landscape Arch zřítí, a ta doba možná už není daleko, přijde zdejší krajina o část svého kouzla. Žádný jiný podobný oblouk se v oblasti nenachází a bude trvat statisíce let, než příroda zase takový vytvoří.
Teprve pod obloukem si dopřáváme první dnešní přestávku. Konečně máme čas posnídat. Po ukojení hladu se vydáváme k dalším obloukům. Stezka, po které se vydáváme, vede buďto stinnými koridory mezi skalními hřbety nebo přímo po jejich temenech. Přicházíme k oblouku Partition Arch, který je tvořen jedním velkým a dalším malým oknem. Průhledem skrz něj je vidět na Landscape Arch a okolní kamenné valy. Malá odbočka nás zavádí k Navajo Arch, který vypadá jako malý tunel ve skále. Přicházíme k nejvzdálenějšímu místu naší túry, k oblouku Double O’ Arch. Tento skvost tvoří dvě kruhová okna, přičemž menší je vespodu a větší nad ním.
Po návratu do kempu stavíme teprve stany, obědváme a chystáme se na podvečerní vyjížďku. Vedro a dlouhá, téměř čtyřhodinová pěší túra však zdecimovala naše mužstvo natolik, že nikdo nemá na kolo ani pomyšlení. Pouze můj bejk dostává příležitost projet se po Arches. Startuji po čtvrté odpoledne s vědomím, že slunce zapadá před šestou a v tu chvíli už musím sedět pod Delicate Arch. Tento oblouk je snad nejznámější a nejfotografovanější na světě. Za svoje zásluhy se dokonce stal i symbolem státu Utah.
Asfaltka vede mírně z kopce a hned kousek za kempem dělám zastávku. Padesát metrů od silnice na mne zírá Skyline Arch. Do roku 1940 to byl celkem nevýznamný oblouk. Pak se však z něj uvolnil veliký blok skály a jeho velikost se zdvojnásobila. Okno ve skále nyní dosahuje délky 21 a výšky 11 metrů. Slunce se naklání k obzoru nějak rychleji, než bych si přál, a tak po kraťoučké přestávce opět sedám na kolo a roztáčím pedály tak rychle, jak to jen dokážu. Po dvanácti kilometrech se na parkovišti setkávám s pohodlnější částí výpravy, která sem přijela autem. Opodál se nachází dřevěná bouda, která nese honosný název Wolfe Ranch. Na konci devatenáctého století se tady usadili otec a syn Wolfeovi, za kterými se později přistěhovala i dcera. Po celých dvacet let se prali s přírodou a chovali dobytek. Nebyl to žádný snadný život. V okolní vyprahlé písčité půdě rostou pouze jakési keře a jen na jaře se tato poušť na krátkou dobu zazelená. Vodu získávali z potoka Salt Wash, který teče opodál. I ten však, jak jsme se na vlastní oči přesvědčili, se v období sucha mění na koryto s několika tůněmi kalné vody.
Nemáme však moc času na rozjímání a rychlým krokem se vydáváme po pískovcových plotnách vzhůru. K našemu poslednímu dnešnímu cíli je to ještě dva a půl kilometru. Dostáváme se mezi oblé skalní valy a hřbety, které připomínají obrovské zkamenělé slony. Obcházíme jeden takový hřbet a na jeho konci zůstáváme jako přikovaní stát. Pár desítek metrů před námi se z hladké skalní plošiny vypíná štíhlý, odvážně klenutý oblouk z oranžového pískovce. Dopadají na něj paprsky zapadajícího slunce a na obzoru za ním se tyčí vrcholky vysokých hor. Stojíme přímo před Delicate Arch. Je sice vysoký „pouze“ čtrnáct metrů, ale skutečnost, že stojí zcela osamocen, z něj dělá krále všech oblouků.
Spolu s desítkami dalších lidí sedíme na pískovcovém svahu a s úctou se díváme na jedinečné dílo přírody. Připadáme si jako v chrámu. Nikdo nemluví, ostatně veškerá slova by tady zněla zbytečně. Zůstáváme ještě dlouhou chvíli potom, co zapadlo slunce. Uvědomujeme si naprostou převahu přírodních sil nad snažením člověka. Převahu, kterou přesně vyjadřuje jedno anglické rčení: Man made the town, but God made the country – Člověk postavil město, ale Bůh stvořil zemi.

Text Radovan Kunc