Canyonlands - Needles

Národní park Canyonlands je odlehlá a vyprahlá země, ležící v jižním Utahu. Na jeho území příroda vymodelovala takovou škálu skalních útvarů, jakou si Středoevropan jen stěží může představit. Lze tady spatřit skalní města plné štíhlých věží, skalních hradeb a hrotů, odvážně klenuté oblouky a okna, mohutné stolové hory a štíhlé stometrové věže. To, co však dělá Canyonlands jedinečným, jsou stovky a tisíce kaňonů všech velikostí, které se táhnou až někam za obzor a podle nichž je národní park pojmenován. Kaňony vytváří celé složité labyrinty a na jejich stěnách je možno spatřit dvanáct různých pískovcových vrstev, podávajících přehled o tři sta miliónech let geologické historie tohoto kousku Země.
Oblast byla osídlena lidem kmene Anasazi už v dobách před Kristem. A až do počátku devatenáctého století, kdy bílí osadníci začali využívat části tohoto území jako pastviny, byli Indiáni jedinými zdejšími obyvateli. Pokud však mluvíme o pastvinách, nesmíme si pod tímto pojmem představovat louky s vysokou trávou, pohupující se větru, tak jak to známe od nás. Pastviny v oblasti Coloradské náhorní plošiny jsou vlastně polopouští, řídce porostlou trsy bodlinatých rostlin a keříků. Aby se z těch pár stébel trávy, které rostou mezi bodláky, mohla uživit nějaká zvířata, pase se na velikých rozlohách vyprahlých pastvin pouze několik krav.
Na území Canyonlands se ukrývali i známí banditi Butch Cassidy a Sundance Kid. Byla to ideální skrýš, skýtající desperádům naprosté bezpečí. V té době byly známy jen okrajové nebo dobře přístupné části, ale co se skrývá v nitru oblasti, nikdo nevěděl. Teprve během padesátých let dvacátého století, kdy se zde provádělo letecké snímkování, si mohli lidé udělat správnou představu o této nepřehledné a složité spleti stolových hor, skalních hřebenů a kaňonů. Snahy o ochranu přírodních skvostů v tomto jedinečném koutu Země vyvrcholily v roce 1964, kdy oblast o rozloze 1365 čtverečních kilometrů byla vyhlášena národním parkem.
Na území národního parku se stékají řeky Colorado a Green River, které rozdělují park na tři vzájemně od sebe oddělené části. Severní oblast, nesoucí příznačné jméno Island in the Sky, Ostrov na obloze, je tvořená nesmírně rozlehlou stolovou horou a hlubokými kaňony na jejím úpatí.
Na západě se rozprostírá Maze. Tento neskutečný labyrint kaňonů a skal je považován za nejobtížněji dostupné území Spojených Států. K hranicím Maze se lze dostat až po sto deseti kilometrech strastiplné jízdy po prašných a nerovných cestách, po kterých se lze pohybovat pouze terénním automobilem s náhonem na všechny čtyři kola.
Na jihovýchodě leží oblast Needles, čili Jehly. Je typická svými skalními oblouky a pruhovanými věžemi, jejichž špičaté vrcholky se zařezávají do oblohy jako ostré nože. Needles byly kdysi kovbojským srdcem jižního Utahu. Čas honáků krav je již dávno pryč, ale divoký kraj neosiřel. Míří sem bikeři, terénní čtyřkolky, vyznavači pěší turistiky nebo prostě jen milovníci samoty. A také naše zaprášená a plně naložená Fordka.
Canyonlands_Needles.jpgOdbočujeme z highway číslo 191 a po jediné asfaltce si to fičíme do Needles. Kolem nás defilují úchvatné scenérie a celých padesát kilometrů, si můžeme ukroutit hlavu. Na jihu, takřka na dosah ruky, se vypíná osamocené pohoří s nejvyšší horou Abajo Peak, vysokou tři a půl tisíce metrů. Horské svahy jsou porostlé borovými a osikovými lesy, které tady v okolní vyprahlé krajině působí značně nezvykle.
Silnice začíná klesat a pomalu se noříme do úzkého údolí. Zastavujeme u známé indiánské památky Newspaper Rock. Tyto skalní noviny, které stojí hned vedle cesty, tvoří stovky kreseb, vyrytých do tmavé skalní stěny o rozměrech deset krát čtyři metry. Postavy lidí, zvířat, ptáků a hadů spolu s různými symboly tady vyprávějí příběhy staré stovky let.
Ve stánku s indiánskou bižuterií si ještě kupujeme korále a potom už pokračujeme dál. Údolí, lemované oranžovohnědými skalními stěnami, se postupně rozšiřuje. Nacházíme se uprostřed Indian Creek, jedné z nejpopulárnějších lezeckých oblastí. Kilometry dlouhé skalní stěny protínají jedna spára za druhou a snad každou vede horolezecká cesta. Která z nich asi je ta slavná Super Crack, jejíž fotografie se objevila snad ve všech horolezeckých časopisech?
V dálce před námi se proti obloze objevuje zubatá silueta rozsáhlého skalního města. Jsou to věže Needles. Přijíždíme na hranice národního parku, kde nás chvíli zdržuje pedantická rangerka, které vadí náš Golden Eagle Passport, což je zlevněná společná vstupenka do všech národních parků. Neohroženě tvrdíme, že všichni v autě jsme jedna rodina, a tak jsme vpuštěni do parku.
Ani nepředpokládáme, že takhle pozdě odpoledne by v malém kempu Squaw Flat na úpatí skal bylo místo, ale přesto se tam jedeme podívat. Naše předpoklady se potvrzují, vracíme se před hranice parku a stany stavíme v soukromém kempu Canyonlands Needles Outpost. Na malém plácku je sice více bodlin jak písku, ale jsme rádi, že máme kde složit hlavy. Po večeři vylézáme na skalní terasu nad táborem a pozorujeme, jak slunce zapadá za stolové hory kdesi za Colorado River. Krvavě rudý západ a ticho pouště dokreslují atmosféru tohoto místa. Zůstáváme tady, dokud celé okolí nepohltí inkoustově černá tma.
Ráno ihned po snídani vyrážíme do Needles. Auto necháváme v kempu Squaw Flat a rychle vybíháme na skalní vyvýšeninu, z níž se nám otvírá krásný pohled na hřeben stovek červenohnědých skal a hrotů, ozdobených krémově bílými vodorovnými pruhy. Tak tam někde tímto bludištěm povede naše dnešní cyklistická túra.
Sedláme naše netrpělivé bejky a po prvním asfaltovém kilometru se dostáváme na šotolinovou cestu, která míří do nitra skal. Po dalších pěti kilometrech přijíždíme do jakéhosi uzavřeného amfiteátru. Kolem parkuje několik aut a my pátráme, kudy cesta vede dál. Potom spatřujeme něco, čemuž se zprvu zdráháme uvěřit. Do prudkého svahu vedou asi půlmetrové kamenné schody a na nich černé šmouhy od pneumatik. Tudy?!? To snad ne. Ale je to opravdu jediná možnost, jak pokračovat dál. Na jízdu není ani pomyšlení. Tak vytříbenou techniku, abychom tyhle velké schody dokázali vyskákat, nikdo z nás nemá. Skoro celý kopec tedy tlačíme, až takřka nahoře se dá trochu jet. Jsme asi padesát metrů nad parkovištěm na místě zvaném Elephant Hill. Olejové skvrny na kamenech prozrazují dvě věci. První je ta, že opravdu se tudy jezdí v terénních vozech a druhá, že občas při tom někdo prorazí olejovou vanu. Po vršku Sloního kopce vede písková cesta a my doufáme, že obtížím je konec. Jenže když je někdo jednou na kopci, bude z něj muset někdy sjet. A nás to potkává po pár set metrech. Stejný svah a stejné schody, ale tentokrát naštěstí dolů.
Následující pasáž vede úzkým kaňonem mezi červenými skalami s bílými čepicemi. Přijíždíme na rozcestí. Tady začíná malý, asi desetikilometrový okruh s přikázaným směrem jízdy ve směru hodinových ručiček. To aby se v úzkých místech nepotkala protijedoucí auta. Volíme samozřejmě cestu v protisměru a noříme se do dalšího kaňonu. Jedeme převážně korytem vyschlého potoka a v sypkém štěrku nemůže být o nějaké pohodové jízdě ani řeč. Opouštíme koryto a pokračujeme ve vyjetých kolejích, plných jemného písku. Zrovna když se na jednom takovém písečném úseku brodíme po ráfky, potkáváme dvě protijedoucí terénní čtyřkolky, vířící oblaka prachu.
Vysvobozením pro všechny je výjezd po kamenných plotnách na nevysoké návrší. Ocitáme se na dalším rozcestí. Náš okruh pokračuje doleva. Vpravo vede odbočka k vyhlídce na soutok řek Colorado a Green River. Přes značný časový skluz se vydáváme k soutoku. Tato asi pětikilometrová trasa se vine mělkým údolím, obklopeným nevysokými skalami. Téměř celá cesta vede hlubokým pískem. Technika jízdy v tomto terénu je jednoduchá. Musí se šlapat na plný pecky, aby cyklista vyvinul alespoň takovou rychlost jako kráčející člověk. Menší rychlost v hlubokém písku znamená zablokování předního kola, ztrátu rovnováhy a svalení se na bok. Moje horská Rock Mašina zvládá tuto pasáž velice dobře. Hůře je na tom jediné crossové kolo, ale jeho majitelka jej statečně tlačí.
Ve stínu několika stromů na konci strastiplné písečné cesty zanecháváme naše zaprášené stroje. Ještě půjčujeme lepení na duše a montpáky jednomu mladému Američanovi, který asi kilometr odtud píchnul duši o nějaký trn. Vydáváme se pěšky na poslední úsek. Přelézáme nevysoký hřeben a ocitáme se na vyhlídce. Tři sta metrů pod námi se vlévají zeleně zabarvené vody Green River do mohutnějšího hnědého Colorada. Nad soutokem se vypínají rozlámané červenohnědé stěny kaňonu. Dole na písčitém břehu kotví dva gumové čluny. Jsou to raftaři, kteří absolvují několikadenní putování po Coloradu.
Canyonlands_Needles2.jpgVracíme se ke kolům, kde na nás čeká Američan. S rozzářenou tváří nám děkuje a vrací soupravu na lepení duší Ferdus, které ho zachránilo od úmorného minimálně desetikilometrového tlačení kola. Znovu se pouštíme do boje s pískem a zpátečních pět kilometrů na rozcestí trvá pouhých pětatřicet minut. Odtud se vydáváme dále po našem okruhu. Vjíždíme do úzkého kaňonu, zvaného Devils Lane, čili Ďáblova ulička. Cítíme, jak se naše technika jízdy zlepšuje a v pohodě zdoláváme středně obtížné schody, vedoucí do tmavé průrvy. Následuje soutěska mezi černými skalami, která je tak úzká, že se divíme, jak tudy můžou projet auta. Za ní opět zápasíme s pískem a uprostřed Devils Lane odbočujeme po našem okruhu ke kempu Devils Kitchen.
V Ďáblově kuchyni se táboří pod převisy, které jsou tak velké, že kromě stanů se pod nimi schovají i dvě tři auta. Okolní skály vypadají jako obří houby. Po chvíli oddechu vyrážíme na poslední úsek. Není tady žádné odpočinkové místo. Schody a plotny jsou střídány pískem a tak to jde stále dokola. Cítíme, jak nám ubývají síly. Hluboký písek a výjezdy po skalnaté stupních nás pěkně vysály. Stejně důkladně jsme i my vysáli poslední zásoby tekutin. V oblasti není nikde žádný pramen, ale dobrých lidí kanystrem vody ve svém autě je naštěstí dostatek.
Ve stoupání na Elephant Hill nás dojíždí dvojice aut. Tuhle podívanou si nenecháváme ujít a pohodlně se usazujeme okolo cesty. Obě auta zastavují a zkoumají, kudy a jak by mohli stoupání zdolat. Muž z druhého auta je zřejmě zkušenější, než dvojice mladých žen v prvním autě, a ukazuje kudy se to má jet. První pokus děvčatům nevychází, ale na druhý už vysoké přírodní schodiště za vítězného jekotu vyjíždějí. Rychle se přesunujeme na opačnou stranu Elephant Hill, kde sledujeme, že i ve sjezdu si vedou stejně dobře.
Dole na parkovišti si mladý ranger se zájmem prohlíží moji Rock Mašinu a ptá se, kde takové stroje vyrábějí. Když mu pyšně sděluji, že v České republice, uznale pokyvuje hlavou. Poznamenává ještě, že můj stroj vypadá velice zachovale, až přímo nově. Z toho usuzuji, že na necestách v Needles se asi pohybují biky daleko otlučenější. Věřím však, že tak po týdnu stráveném v Needles by i můj bejk dostal tu správnou místní patinu. Šílených cest je tady na to dostatek.
Na pevné šotolinové cestě se nám už jede dobře. Je to však poněkud nudná jízda. Chybí nám neustálé vyvažování a balancování, prudké změny tempa šlapání, náhlé změny směru, dřina v hlubokém a sypkém písku a velké schody přes cestu, čili všechno to na co jsme si během dne zvykli.
Konečně jsme zpátky u našeho auta. Byla to nezapomenutelná trasa. A vůbec nám nevadí, že nám trvala celých šest hodin, během nichž jsme urazili pouhých třicet šest kilometrů. Ba právě naopak, cítíme zvláštní uspokojení. Kvůli takovým zážitkům jsme sem přeci jeli.

Text Radovan Kunc