Snøhetta – Sněhová hora v kraji pižmoňů

Všechno způsobil jeden snímek uvnitř starého turistického letáku. Byla na něm opuštěná horská krajina vyfocená z vrcholu kopce, na jehož úbočí sedí na kameni nějaký člověk a hledí do dálky. Pod obrázkem stál stručný popis, Snøhetta, 2286 m. Nekonečná dálka a volnost, která vyzařovala z této fotky, mě okouzlila a rozhodl jsem se, že  na tu horu někdy musím vystoupit.

První příležitost jsem měl, když jsem pro skupinu kamarádů dělal průvodce při naší nezapomenutelné červnové cestě po Norsku. Z údolí Folldal, kde stály naše stany, jsme dojeli do Hjerkinnu, odkud odbočuje prašná cesta pod Snøhettu. Hjerkinn se skládá z několika budov, z nichž většina patří vojenské posádce. Vojákům kromě toho náleží i rozlehlá oblast, jejímž okrajem vede cesta pod naši horu. Když jsem se jednoho důstojníka ptal, jestli tudy můžeme projet, odvětil, že dneska je prostor zavřený kvůli cvičení, které v něm právě probíhá.

Ale vojenské cvičení byl moc slabý argument pro nás, kteří jsme byli odhodláni na horu vystoupit. Předstírali jsme, že odjíždíme, ale místo toho jsme popojeli po souběžně vedoucí hlavní silnici kousek na sever a kola přenesli zpátky na zakázanou cestu. Byli jsme pevně přesvědčení, že žádné vojáky nemůžeme potkat. Ale už u první vojenské budky bylo všechno jinak. Skupinka vojáků hlídající vstup do prostoru se k nám chovala sice přátelsky, ale za závoru  nás nepustila.

Tak skončil náš první pokus o výstup na Snøhettu. Nezbývalo nám než najít si náhradní trasu. Rozdělili jsme se na dvě části. Jedna skupina projela kousek starobylé cesty Kongsvegen, po které jezdili norští králové z Osla na korunovaci do Trondheimu, a druhá prozkoumávala cesty, ale spíše necesty více v horách a náležitě si přitom užila.

Přibližně po měsíci jsem pod Snøhettou znovu. Poučen z minulého neúspěšného pokusu vyrážíme na kopec v sobotu, kdy se ve vojenské oblasti žádné cvičení nekoná. Z tábořiště u řeky Folla nejprve jedeme patnáct kilometrů po asfaltce do Hjerkinnu, pak odbočujeme na šotolinku a bez problémů projíždíme kolem vojenské posádky a opuštěných strážních stanovišť. Ačkoliv je pod mrakem, viditelnost je dobrá a  naši horu máme před sebou jako na dlani. Snøhetta tvoří spolu s dalšími dvoutisícovkami do oblouku zahnutý zubatý hřeben, který svírá rozsáhlý kotel vyplněný ledovcem. Východní část vrcholového hřebene pokrývá dlouhé firnové pole, přes které vede výstupová cesta.

Rozbitá cesta mírně stoupá zvlněným terénem a my se rozhlížíme, jestli náhodou někde neuvidíme nějaké pižmoně, kteří v oblasti Snøhetty žijí. Pižmoň je divoce žijící zvíře, které vypadá, jako kdyby se někomu podařilo zkřížit krávu s ovcí. Má dopředu čnící zahnuté rohy a srst z jeho boků dosahuje téměř na zem. Žije v malých stádech, je plachý, ale rozzuřený samec dokáže zaútočit i na člověka. Za druhé světové války byl v Norsku úplně vyhuben, ale v následujících letech proběhly pokusy o navrácení pižmoní populace do zdejších hor. Z Grónska bylo dovezeno několik stádeček a ta se k radosti biologů v místním drsném prostředí úspěšně rozmnožila.

Přijíždíme k opuštěné a pozvolna chátrající horské chatě Snøheim. Hlavní vliv na stav krásné kamenné stavby má zřejmě vojenský prostor, který brání volnému příjezdu k chatě. Cestou, jejíž povrch tvoří stále větší kameny, se snažíme jet ještě asi tři kilometry. Když už to opravdu moc nejde, necháváme kola u cesty a pokračujeme pěšky. Stezka začíná stoupat strmým kamenným polem. Namáhavá chůze po balvanech trvá až na hřeben, kde se dostáváme na pohodlný firnový svah, po kterém docházíme až na vrchol.

Podle obrázku ze starého časopisu, jenž mně utkvěl v hlavě, očekávám široký rozhled na prosvětlenou zvlněnou krajinu, kterou pokrývají šedozelené kameny porostlé lišejníkem, mezi nimiž se prodírá nízká zežloutlá tráva. Skutečnost je ale úplně jiná. Severním směrem se nám otvírá nezapomenutelný, téměř depresivní černobílý pohled. Kam až dohlédneme, vyrůstají jenom další a další černé hory pokryté ledovci a sněhovými poli.

Kolem nás se rozkládá národní park Dovrefjell, který zahrnuje pouze centrální část stejnojmenného pohoří. Park je rozdělen údolím říčky Driva na větší a zároveň vyšší západní část a menší, ale botanicky bohatší východní část. Z větších zvířat kromě pižmoňů žijí v Dovrefjellu ještě divocí sobi a vlci. Výjimečnost nejvyšší hory Snøhetta podtrhuje také skutečnost, že dále na sever už v Evropě neleží žádný vyšší vrchol.

Cestou nazpátek chceme přejít celý hřeben směrem na západ. Po sestupu do prvního sedla nás však zastavuje strmý výšvih a ke kolům se musíme vrátit stejnou cestou, jako jsme přišli.