Dovrefjell

Posečenou louku na břehu řeky Drivy pokrývají různobarevné kupole stanů. Šum nedalekých peřejí, který náš tábor včera večer tak příjemně uspával, působí ráno jako neobytný budíček. Balíme a připravujeme se na túru ve východní části pohoří Dovrefjell, které chceme přejet od severu na jih. První polovina trasy je pro nás zcela neznámá. Víme jenom tolik, že nejdříve musíme vyšlapat údolím Vinstradalen nahoru na hřebeny hor.

Pak začne asi nejzajímavější místo dnešní výpravy, protože z cesty odbočuje tři kilometry dlouhá pěší stezka, která nás má dovést do horní části údolí Einunndalen. Pikantní na tom je skutečnost, že naše podrobná mapa tam už nesahá a budeme se muset spolehnout na instinkt a hodně hrubou automapu, která se stezkami v horách moc nezabývá. Pokud někde nahoře nezabloudíme, tak ještě přejedeme jeden menší boční hřeben a jsme v údolí Folldalen, odkud je to už jenom kousek do Hjerkinnu, kde na nás má čekat autobus.
Říčka Vinstra ústí do Drivy asi tři kilometry pod naším táborem a tam také údolím Vinstradalen začíná stoupat naše cesta do hor. Zpočátku však naše kola míří na opačnou stranu. Asi kilometr proti proudu se totiž nachází říční průrva Magalaupet, kterou si nemůžeme nechat ujít.  Kola necháváme u cesty a scházíme k řece. Ocitáme se na kamenných plotnách, svažujících se dolů k hučícím peřejím. Sestupujeme ještě kousek po vlhké skále na malou vyhlídku přímo nad vodou, odkud vidíme, jak se pětadvacet metrů široký tok řeky se zužuje do divokého proudu a ztrácí se v tobogánu mezi skalami, aby se po několika metrech opět prodral na povrch. Jako výstraha všem návštěvníkům působí tyč ukotvená do skály nad řekou a k ní dlouhým ocelovým lankem uvázaný červenobílý záchranný kruh. Z pohledu do vířící zpěněné vody je však jasné, že nešťastník, který by se ocitnul v moci nelítostného proudu, by měl jen pramalou šanci na přežití.
Po půlhodině už necháváme údolí Drivadalen pod sebou a stoupáme mezi loukami s pasoucími se stády krav. Míjíme několik farem a noříme se do březového lesa. Kolem cesty se rozkládá řada zákoutí jako stvořených pro táboření. Stan by však na žádném palouku postavit nešel, neboť všude je pěkně nastláno od všudypřítomných ovcí.
Přede mnou si to rozvážně šlape Dědek. Když ho předjíždím, sděluje mi, že už mu to pípá. Na moji udivenou otázku, jako že co, mi odpovídá: „Moje podprsenka“. Tak totiž říká sport testeru, na kterém má nastavenou horní tepovou hranici, doporučenou od doktora. Ačkoliv to na Dědkovi není vůbec znát, je mu už šedesát devět a na kole toho přejel požehnaně. A ještě toho má spoustu v plánu, a proto není divu, že si srdíčko šetří.
Po krátkém sjezdu nás cesta přivádí na můstek přes Vinstru, která protéká uzoučkou soutěskou čtyřicet metrů pod námi. Cesta potom mírně stoupá obklopená březovým porostem, v němž rostou křemeňáky. To se líbí zejména Pavle, která ze sedla svého kola sbírá houby na večerní smaženici. V jedné zatáčce na kraji cesty odpočívá cyklista s kolem obloženým brašnami. Zdravíme a pokračujeme dál. Dneska se s ním ještě jednou setkáme a prohodíme spolu pár slov.
Nad horní hranici lesa je široké údolí vystřídáno úzkou skalnatou soutěskou, jako stvořenou pro loupežná přepadení. Jelikož však žádní loupežníci tu dneska nečíhají, dojíždíme v pohodě k ceduli s velkým nápisem Ryphusan. V malinké osadě, kterou tvoří všehovšudy tři dřevěné baráčky a pár přístavků se střechami pokrytými drny, nepotkáváme ani živáčka, jenom dole u potoka se neustále točí malá turbína a generátor vyrábí elektřinu pro horskou samotu. 
Příjemně mírné stoupání končí a serpentina nás zdvihá nad údolí. Stará a otlučená závora označuje hranici národního parku Dovrefjell. Je to druhý nejvyšší horský masív ve Skandinávii a jeho východní část představuje díky přítomnosti vápence botanicky nejzajímavější oblast severní Evropy. Po třech kilometrech se ocitáme v nejvyšším bodě dnešní cesty. Podle mapy odhadujeme, že jsme přibližně ve čtrnácti stech metrech. Když fotíme, předjíždí nás onen cyklista s těžce naloženým strojem. Dáváme se s ním do řeči. Je to Nor, na cestě tráví už třetí den a míří do Osla. Svou cestu si vybírá tak, aby jel co možná nejvíce přes kopce a co nejméně po asfaltu. Sympatická trasa.
Naše cesta se obloukem stáčí zpátky na druhou stranu údolí a ani domorodý cyklista neví, kde začíná ona stezka, která by nás měla dovést do údolí Einunndalen. Automapa toho moc neprozrazuje a tak nám nezbývá nic jiného než slézt z kola a pěšky se vydat směrem na jih. Okolní pláň je porostlá nizoučkou trávou a lišejníkem, jen tu a tam se objevují zakrslé keříky. Povrch je překvapivě rovný, že se chvílemi dá jet celkem slušně na kole. Po čtvrthodině narážíme na hledanou pěšinu a vydáváme se po ní. Přijíždíme k potoku, který teče přes naši stezku. Přeskočit se nikde nedá, tak jej tedy musíme přebrodit. Rozjíždíme se z malé muldy na břehu a vjíždíme do kamenitého potoka. Usilovně šlapeme vodou a doufáme, že kolo nenajede na žádný větší kámen. U brodu čekáme na ostatní. Moc se nám tu líbí, zvláště když si někdo odšlápne do vody. 
Za dalším kopečkem dojíždíme ke srubu, u nějž postává postarší domorodec. Je udiven, odkudže se uprostřed hor vyrojilo najednou tolik cyklistů. Opodál vede přes říčku můstek, který kupodivu nepraskne, ani když ho najednou zatíží pět cyklistů se svými stroji. Na druhém břehu opět najíždíme na šotolinovou cestu, která nás zavádí na kopec, ze kterého se nám otvírá pohled na jezero Undalsvatnet a údolí Einunndalen. 
Pod kopcem se napojujeme na cestu, kterou jsem projížděl před několika lety. Tady na horním konci údolí Einunndalen se rozkládá přírodní rezervace, i když to tu vypadá jako v nějaké důlní oblasti. Všude samá terasa a výsypka. Všechno to kolem však nevytvořil člověk, ale příroda na sklonku poslední doby ledové. V ledovém příkrovu se tehdy tvořila jezera, která byla časem zanesena pískem a štěrkem, který sebou přinesla voda z okolních strání. Když všechen led roztál, zůstala po něm spousta štěrkových kopečků a teras, které svým tvarem připomínají výsypky hlušiny.
Ještě překonáváme okraj údolí a kolem podlouhlého jezírka přijíždíme na místo, kde stojí stará trollice se šátkem na hlavě. Vůbec se nehýbe a při podrobnějším zkoumání zjišťujeme, že je to jenom kámen přestrojený za babku. Na opodál stojícím patníku čteme nápis Kjerringa a údaj 1195 metrů nad mořem. Jako odměna za všechny vystoupané kopce nás nyní čeká půl kilometru hluboký sjezd po hladké válcované cestě do údolí Folldalen. Nakonec ještě překonáváme posledních deset kilometrů po asfaltu do Hjerkinnu a naše znavené tachometry se zastavují na číslici 74.
Dědek přijíždí mimochodem zcela v pohodě. Je to pro něj jenom malý trénink na cestu, na kterou se vydává za dva dny. Ve švédském Helsingborgu vystupuje z autobusu, stan, spacák a všechny svoje věci si nakládá na kolo, přeplavuje se do Dánska a přes Kodaň a dále Německem podél Labe doráží po vlastní ose domů do Varnsdorfu.