Po nebi přichází peklo

„Zavolej vrtulník a řekni, že tady je jeden horolezec, kterýmu se už nechce lízt“. Tak tahle Filipova slova mně vytanou na mysli pokaždé, když si vzpomenu na posledních pět délek našeho prvovýstupu na do té doby bezejmennou čtyřistametrovou stěnu na jižním pobřeží ostrova Austvagøya na Lofotech. V tu chvíli jsem měl úplně stejné pocity. A to přesto, že jsem o této stěně snil od chvíle, kdy se mně dostal do ruky nový lezecký průvodce, ve kterém mě zaujala fotka mohutné trojúhelníkové stěny a pod ní stručný popis, že na ni dosud nevede žádná cesta. Ale od začátku …

Slibně vyhlížejícím ránem kráčíme s Felipe del Surem po skalnatém pobřeží k strmému žulovému pilíři, který zdáli vypadá, jako by rostl přímo z moře. Na zádech neseme batohy s lezeckým materiálem a jídlem na dvacet čtyři hodin. Věci na spaní žádné, protože v létě za polárním kruhem je světlo celou noc. Nikdo z nás neví, do čeho jdeme. Před rokem jsem sice z tábořiště v Kalle podniknul pokus prohlédnout si stěnu zblízka, ale asi kilometr od cíle mě zastavily strmé skály, které se mi nechtělo slézat sólo. Dneska jsme zvolili schůdnější cestu od západu z rybářské vesničky Henningsvær.

Položenými pobřežními plotnami se dostáváme ke kolmým skaliskům, která díky odlivu můžeme přetraverzovat přímo nad mořem. V malém zálivu se schovává osamělý domek, jehož zarostlé okolí svědčí o ne příliš časté přítomnosti jeho obyvatel. Za zálivem se noříme do bludiště balvanů, které nás dovádí na úpatí šedooranžové žulové zdi. Pozorujeme stěnu a dohadujeme se, kudy by nás mohla pustit. Od moře vidíme pouze dolních dvě stě metrů, protože vršek se trochu pokládá. Stěna je rozbrázděná výraznými kouty a spárami, takže po chvíli máme o zamýšleném průstupu přibližně jasno.

Nebeské lezení

025.JPGPrvní délka připadá na mě. Nastupuji v nejnižším bodě stěny a hlubokou spárou na žáby ukrajuji první metry. Skála je pevná, jenom v dolní části je znát bezprostřední blízkost moře když sem tam udrolím kamínek. Střídavě za žáby a sokolíky se soustavou spár dostávám na poličku, o kterou se dělím s pichlavým jalovcovým keřem. Tady zřizuji první štand. Filip dolézá ke mně a bez otálení se pouští do druhé délky. Spárami za sokola se dostává do výrazného zářezu a hlásí, že asi pět metrů vpravo ve stěně jsou zapuštěny dva nýty. Takže s neposkvrněností této stěny to asi nebude tak horký. Ale aspoň že nelezeme tou samou cestou. Nad zářezem se Filip dostává pod kompaktní stěnu, traverzuje vlevo a na výrazném balkóně mě dobírá.

Dáváme malou svačinu. Hladinu pod námi křižují dva mořské kajaky. Chvíli zastavují a prohlížejí si naši stěnu. Pochybujeme však, že by si někdo všimnul dvou mravenců uprostřed mnoha hektarů žuly. Opačnou stranu fjordu lemuje dlouhá řada zubatých štítů. Temena některých z nich zdobí ledovce. Po chvíli kochání se opět pouštíme do práce. Mírně položenou hladkou stěnu nad balkónem zdolávám cik cak a dostávám se pod převislou spáru. Několikrát do ní nastupuji, ale žába nad převisem mě stále nechce držet. Asi deset metrů vpravo nahoře se rýsuje další slibně vyhlížející spára. Dolézám k ní, ale zblízka už tak slibně nevypadá a navíc se záhy nad převisem vytrácí. Zpátky to už neslezu, takže zakládám smyčku za hrot a slaňuji zpátky k původní spáře. Avšak i další pokusy o překonání převisu končí odsednutím do frendu. Nedá se nic dělat a kritické místo řeším přitáhnutím za jištění. Takže A1. Štand zřizuji na začátku výrazného kolmého zářezu a společnost mně opět dělá pichlavý jalovec.

Filip překonává převislou spáru za sokola a za chvíli je u mě. Obloha se zatahuje a začíná mrholit. Návrh na ústup přebíjím argumentací, že místní žula má tak dobré tření, že drží i mokrá. Filip tedy vyráží koutem vzhůru, ale v jeho třetině jej opouští spárou vlevo a mizí za hranou. Po nějaké době ticha a opatrného posouvání lan se kdesi nade mnou ozývá spásné Filipovo „Zruš!“. Jdu se tedy podívat, co vymyslel. Za hranou zářezu začíná svislá spára, ale lano mně vede do sousední spáry nějaké dva metry nalevo. Prolézám jalovcem a za nepříliš dobře držící žáby se posouvám třicet metrů dlouhou spárou vzhůru. Konečně jsem na polici. Na měkkém konci lana to musel být ale zážitek.

Dopřáváme si další svačinu. Máme za sebou čtyři krásné délky a naše euforie z fantastického lezení neutuchá. Nějakou dobu už nemrholí, když se opět ujímám vedení. Stěnou vlevo od štandu se dostávám do šikmého zářezu, z něho traverzuji plotnou do dalšího zářezu přímo nad štandem a navazující koutovou spárou  dolézám na stanoviště, na kterém nacházím dvě skoby a smyčku. Tak jsme se přeci jenom napojili na své předchůdce.

Na čelbě se ocitá Filip. Rajbasovou stěnku nad stanovištěm přelézá s přehledem, jakožto i následující kolmý zářez. Dále ho už není vidět, ale lana se už zdaleka neodvíjejí tak svižně, jako na počátku délky.

Další „Zruš!“ a opět můžu rozhýbat svoje ztuhlé údy. Rajbas není tak jednoduchý, jak se zdál při pohledu na Filipa, naproti tomu zářez zdolávám celkem snadno rozporem. Ale stěna nad ním, to je něco. Ručkování za jemné sokolíky, pečlivé vyvažování a dlouhé úkroky, to vše jsem musel vytasit, abych překonal další tříhvězdičkovou délku.

Peklo přichází

Štandujeme na malém balkónku. Cesta našich předchůdců se zase vzdálila, jejich nýt vidíme zatlučený asi pět metrů vlevo od konce zářezu. Prohlížíme terén nad námi. Sklon stěny se zmírňuje, ale zároveň se objevuje tráva. Jdu to tedy oprubovat. Pár metrů je ještě dobrých, ale pak se dostávám mezi kameny, čouhající ze strmého travnatého svahu, kde lze jistit jedině za větší drny. Stanoviště zakládám na nestabilní polici a dobírám. Ani Filip si moc nelibuje, ale to ještě netuší, co ho čeká v následující délce. Zalézá za hranu do rozchrastaného komína a potom slyším už jenom klení. Ze stěn tam čouhají vysunující se bloky velké jako skříně a na policích leží ostré kameny a desky, neustále hrozící pádem a přeseknutím lan. Další štand se nachází na polici pod rozlámaným výšvihem. Opatrně přebírám chyty o pevnosti perníku a snažím se najít takový, za který bych se mohl trochu přitáhnout. V půlce délky se naštěstí dostávám do zarostlého kamenitého svahu, kde se můžu spolehnout alespoň na trsy brusinek a vřesu.

V další délce Filip trochu bloudí, ale nakonec nachází cestu traverzem vlevo za hranu. Lezení nic moc, ale oproti předchozím dvěma délkám hrůzy alespoň něco. Už nějakou dobu lezeme za šera. Kolem se válí mraky a skála je vlhká. Ze štandu by šlo utéct vlevo do strmého žlabu, ale my chceme na vrchol stěny. Kouty a hranami se probíjím vzhůru a najednou je tady vršek. Dál už pokračuje jenom hřebínek vedoucí pod tmavé skály ve svahu nad stěnou.

Konečně jsme na vrcholu, ale na oslavy je ještě brzo. Je půl druhé ráno, začíná pršet a my nevíme jak se dostaneme dolů. Slaňování rozbitou horní částí stěny nepřichází do úvahy, takže nám nezbývá nic jiného, než sestoupit pěšky. Před výstupem jsme si pro návrat vytipovali žlab ani ne kilometr napravo od stěny, ale odtud jej zatím není vidět. Musíme tedy ještě vystoupat o něco výš a tam snad budeme moudřejší.

Zpátky do světa lidí

Obcházíme tmavá skaliska a dostáváme se do prudkého travnatého žlabu. Na mokré trávě vážíme každý krok. Kdyby nám tady ustřelily kecky, tak se kutálíme pěkných pár set metrů až na hranu stěny, odkud by naše salta změnila v střemhlavý let.

Dostáváme se na skalnatý hřeben a hned vidíme, že do sestupového žlabu se odsud snadno nedostaneme, neboť nás od něj dělí kolmá vrcholová stěna Kvanndalstindenu. Vlevo za hřebenem se však objevuje strmé travnaté údolí poseté kameny. Asi dvě hodiny nám trvá, než se dostaneme dolů do zátoky s osamělým domkem, který jsme včera ráno míjeli. Filip má více sil, a tak se nabízí, že dojde pod stěnu pro můj foťák a svačinu. Ta by se obzvlášť hodila. Pořádný hlad máme oba. Je mi jasné, že pro samotný foťák by se tam tak nehrnul.

Jsou čtyři ráno a muchničky začínají řádit. Schovávám se před nimi v kůlně, kde v sedě usínám. Několikrát se strachy probouzím, abych Filipa nepropásl. Po dvou hodinách se konečně dočkávám nejen Filipa a foťáku, ale hlavně půlky krajíce chleba.

Zpáteční cestu kolem vody nám uzavřel příliv, takže ještě musíme překonat skály třicet metrů nad hladinou. Až teprve potom si podáváme ruce s úlevou, že to máme všechno zdárně za sebou.

Cesta Heaven’n’Hell, 6+ (7 UIAA), A1, 11 délek, 480 m, 20. – 21.6.2011

Článek je věnován památce Felipe del Sura.