Lofoty - magické ostrovy za polárním kruhem

Stojíme na palubě trajektu, pomalu se vzdalujícího od norské pevniny. Opíráme se o zábradlí a pozorujeme kilometr vysokou hradbu, přehrazující celý severozápadní obzor. Blížíme se k Lofotům. Mořské úžiny oddělující ostrovy jsou skryty kdesi mezi horami, takže celé souostroví vnímáme jako jednolitý zubatý hřeben.
Připlouvám na Lofoty podruhé. Před rokem bylo mým hlavním společníkem horské kolo a o cíli své cesty jsem měl představy získané jenom čtením turistického průvodce.

Během pár dnů strávených na ostrovech jsem poznal kus divoké severské země s nespočtem horských stěn vystavěných z pevné žuly, z nichž nejkrásnější se tyčí přímo nad mořem. Ostrovy jsem opouštěl s odhodláním co nejdříve se sem vrátit.

Nyní připlouvám se skupinou kamarádů, kteří hodlají procestovat ostrovy na kolech. Čtyři z nás si však kromě kol vezou i objemné bágly s lezeckým materiálem.
Odpoledne stavíme stany na břehu malé zátoky, přímo na úpatí vysoké skalní stěny. Korby s Káčou berou lano a vydávají se na pobřežní útesy, kde se nachází boulderová a skalkařská oblast pojmenovaná příhodně Paradiset, čili Ráj. Když je po chvíli se Štěpánem, mým synkem a poslední dva roky zároveň i spolulezcem, následujeme, mají za sebou už jednu pětku s nástupem téměř rovnou z mořských vln. Na rozlezení si dáváme čtyřicetimetrový rajbas a dvě krátké převislé spáry. 
Další den vstáváme se Štěpánem časně a na kole vyrážíme na borůvky. Chceme tam být první, aby nás nikdo nepřeběhl a neotrhal nám je. Nejsou to však ledajaké borůvky, ale Borůvky s velkým B, místní lahůdka čili sedmidélková spárová cesta na Pillaren. Podle průvodce to je za 5- (5.6), tedy asi za V ve stupnici UIAA. To by mělo pustit. 
Po půlhodině jízdy schováváme kola pod převislou skalku a vydáváme se k nástupu. Pěšinka vede nejdříve podél úzkého fjordu, nad nímž krouží párek mořských orlů, a pak se ztrácí mezi kameny. Tady se ztrácíme i my. Zavinili jsme si to však sami, protože si cpeme břicha borůvkami a cestu moc nesledujeme. Po chvíli pěšinu opět nalézáme, ale zanedlouho zjišťujeme, že to není ta správná. Chceme chybu napravit a výsledkem je výstup borůvkovou strání o sklonu pětačtyřiceti stupňů. Koncentrace modrých bobulí dosahuje vrcholu a plně si uvědomujeme, proč prvovýstupci dali cestě název Bare Blåbær, Jenom Borůvky. Následuje sestupný traverz březovým pralesem a jsme pod nástupem. Nad námi se vypíná vyhlazená žulová stěna, kterou protíná soustava vertikálních spár.
První délka je krátká, seznamovací. A pak začíná třicetimetrová prstová spára. To snad nemůže být za pět. Ale je. S údivem zjišťujeme, jaké úžasné tření má místní žula. Prsty drží ve spáře jako ve svěráku a nohy v pohodě odšlapují po ukloněné plotně. Následující délky přelézáme jako v transu. Ostré sokolíky střídají perfektní žábovačky. Když už se zdá, že spára končí, stačí přesáhnout o metr a půl vedle do další spáry. Největší lahůdkou je pátá délka. Žábovací spára přechází v prstovku a pak i ta mizí. Následuje traverz na tření doprava k řetězu. Odtud se obvykle slaňuje, ale my si dáváme ještě další dvě délky, v nichž to malinko solí. Alespoň si užíváme trochu adrenalinu. Slaňujeme a po pěti hodinách jsme opět dole. Teprve u kol si uvědomujeme, že ten den jsme byli v celé dolině úplně sami.
Opojeni lezeckým zážitkem si další den přispáváme. Hlavně Štěpán, kterého budím až před polednem, aby se pustil do vaření oběda. Korby a Káča, kteří včera lezli dvou a třídélkové cesty na pobřeží kousek od nás, odjeli na Borůvky už ráno.
Chvíli po nich, asi v půl druhé odpoledne, vyrážíme do stěn i my. Naším cílem je další cesta, kterou třemi hvězdičkami doporučuje průvodce. Nechali jsme se nalákat na devítidélkový Rom & Cola na Alkoholveggen. Překládat nemusím, tomu snad rozumí všichni. Po hodince a čtvrt, během níž jsme opět lehce zabloudili, stojíme pod Alkoholovou stěnou. Klasifikace je 5+ (5.8), čili VI- UIAA.
Úvodní dvě kratší délky tahám najednou, protože se mi nechce na prvním štandu viset ve frendech. Další orientačně náročný úsek vyvádí Štěpán. Kličkuje sem tam a když už nemůže utáhnout lano, usedá do frendů, aniž by se dostal na štand. Když lezu kolem něj, vidím, že oba frendy má založeny pod odchlípnutou tenkou deskou. Radši na ni ani neklepu. Přichází nejtěžší místo, takový malý pilířek, přilepený ke stěně. Nikde žádná spárka ani chyt. Udělám krok na tření, ale ruce kloužou. Uvědomuji si v čem sedí Štěpán a že poslední jištění pode mnou představuje bídná dvojice protisměrně usazených stoperů. Nohy mi začínají šít tak mocně, až mně lezečky stojící jenom na tření ujedou. Kupodivu nepadám, protože se nohy zastavují o třicet centimetrů níže na malé bouli. Na druh pokus už to nějak dávám, ale pro dnešek už je morál v p…... Trvá pár délek, než se dostávám jakž takž dohromady. Na konci sedmé délky dolézáme pod čtyřicet metrů dlouhý horní zářez. Ten s přehledem zdolává Štěpán sokolíkem, který kombinuje s rozporem. Ze štandu pozoruji trajekt, jak proplouvá mezi ostrůvky a uvědomuji si, že jsme opět v celém rozlehlém údolí sami. 
Poslední délka, která má vést lehkým travnatým zářezem na hřeben, vychází na mě. Se slovy „Přeci se nebudu sápat trávou“ se vydávám pilířem vpravo. Že tudy nikdo nikdy neleze zjišťuji sice celkem brzy, ale na návrat už je pozdě. Vrstva suchého lišejníku, který pokrývá celý pilíř, se chová pod lezečkami podobně jako hrách rozsypaný na podlaze. Po chvíli, vyplněné napjatým mlčením na obou stranách, sebou plácnu na hřeben.
Legrace však nekončí. Průvodce říká: slanit od fixní smyčky patnáctimetrový výšvih. My však žádnou smyčku nevidíme a stejně by nešla nikam založit. Takže to slézáme. Průvodce dále píše: pokračovat podél hřebenu až k zelené rokli a tou slanit nadvakrát z řetězů. Že jsme si tuhle pasáž nezapsali, by nevadilo, ale my jsme si ji ani nezapamatovali. Nad stopadesátimetrovou stěnou nalézáme plocháč. Je založen v hodinách, které tvoří dva kameny plácnuté na sebe. Moc velkou důvěru to nebudí, ale snad se smyčka neprocedí ven. O vybátých šedesát metrů níže dosedáme na polici, na níž roste útlá břízka. Při slanění z jejího kmínku jenom doufáme, že má dlouhé a pevné kořeny. Nakonec ještě balancujeme na šikmé polici padesát metrů nad zemí a v půl jedenácté večer, celkem za solidního světla, se dostáváme k báglu pod stěnou. O hodinu později nám Korby u ohně líčí, jak se dají odjistit Borůvky pouze jedním frendem, vlastně se žádným, neboť si toho sirotka pokaždé šetřil tak dlouho, až se spára zúžila a frend se do ní nevešel.
Další ráno se budíme s pocitem, jako bychom alespoň týden vykládali na nádraží vagóny. S výjimkou předloktí, které v sokolících a spárách asi nedostává tolik pokouřit, nás bolí celá horní polovina těla. Nevadí, stejně máme na programu odpočinkový den. Ten vyplňujeme tím, že nejdříve vytáhneme z moře čtyři ryby a potom osedláme kola a vyrážíme na obhlídku.
Jedeme cenit zuby na Presten, obrovský pilíř, který se vypíná do půlkilometrové výšky přímo nad oceánem. Výška samotné stěny činí čtyři sta metrů a její sklon dosahuje sedmdesáti stupňů. Pravou částí vede proslulý Vestpillaren, Západní pilíř. Tato jedenáctidélková cesta, vůbec první, která byla na Presten udělána, vede systémem spár a zářezů. S využitím technických prostředků ji 18.června 1978, po čtrnácti hodinách boje, zdolali Arild Meyer a Brynar Tollefsen, když poslední délky dolézali v prudké bouři. O dvanáct dní později se Meyer vrátil a spolu s Finnem Tore Bjørnstadem dali výstupu logičtější a zároveň lehčí závěr, který je nyní považován za normální variantu. Netrvalo dlouho a celá cesta byla vylezena čistě. Klasifikace dvou nejtěžších délek dosahuje stupně 6 (5.10 a/b), což by podle převodní tabulky v průvodci mělo odpovídat VII- UIAA. Západní pilíř je považován za nejkrásnější výstup na Lofotech. Říká se, že každý, kdo se chce v Norsku honosit označením horolezec, musí mít tuto cestu přelezenou.
Podle zákresu určujeme, kudy cesta vede. Největší respekt budí šikmý zářez v osmé délce, jedné ze dvou klíčových. S včerejší formou ale nevím, co bychom tam nahoře hledali.
Další den jedeme na kolech do Svolværu, nad nímž stojí Svolværgeita, Svolværský Kozel. Není to žádný místní druh domácího zvířete, ale štíhlá věž, jejíž vrcholek je zakončen dvěmi vyčnívajícími rohy. Poprvé byl tento vrchol vylezen v roce 1910 a výstup se stal jedním z milníků lezení na Lofotech. Skok mezi oběma rohy Kozla jako první předvedl legendární norský horolezec Arne Randers Heen o dvacet let později. 
My máme políčeno na pětidélkovou Forsidu za 5+ (5.8), stejně těžkou jako Rum s Colou, kde jsme si předevčírem trochu zabojovali. Čekáme, co to s námi provede, ale cesta má nečekaně snadný průběh. Poslední dvě délky vedou exponovanými diagonálními spárami a celý výstup je korunován přeskokem mezi rohy. Korby a Káča zatím dávají pěknou Rapellrutu pod slaněním za 5 (5.7). Ten večer jdeme spát brzy, což na Lofotech znamená hodinu po půlnoci. Kolem ohně koluje flaška skotské whisky, ale dávám jen jediný lok. Čeká nás totiž perný den.
Když druhého dne ráno schováváme kola pod kámen, je celý Presten ještě ve stínu. Po deváté hodině jsme na začátku cesty Vestpillaren. Vlastně už lezeme dobrých sedmdesát metrů navázaní, protože nástupový kuloár s převislými travami nepůsobí příliš bezpečně. Cestu začínám traverzem doleva za roh. Brzo však zjišťuji, že jsem nalezl asi o dvacet metrů výše, a tak první délku spíše slézám. Zpočátku v rozlehlé stěně trochu tápu, ale pak podle hroznu smyček poznávám, že jsem na štandu. Další dvě délky vedou koutovou spárou pod převis, který se obchází zleva. Přilézám na velkou polici asi ve třetině stěny.
Prvním prubířským kamenem, který určí, jestli na to máme, je pátá délka za VI. Vede nejdříve tenkými spárami a potom nevýrazným zářezem. Štěpán vše plynule přelézá a dostává se na začátek první klíčové délky za VII-, která podle dohody vychází na mě. Tak teď by už mělo jít do tuhého. Lezu mělkým koutem, chvílemi sokolíkem, chvílemi rozporem, až se dostávám na jeho konec. Úkrokem doleva za jemné lišty přecházím do další spáry a tou v pohodě dolézám do velkého otevřeného zářezu. Zavěšený ve dvou frendech dobírám Štěpána a vysílám ho následujícím elegantním koutem vzhůru. 
Dolézáme na malou polici na začátku třicet metrů dlouhého, doprava otevřeného šikmého zářezu. Před námi je pověstná osmá délka, druhý klíčový úsek celé cesty. Do impozantního kouta se pouští Štěpán. Práce mu jde pěkně od rukou, jak jimi bere za sokola a pravidelně po čtyřech pěti metrech zakládá frendy. Netrvá dlouho a již si tuto delikatesu ve výšce čtyř set metrů nad zemí, nebo přesněji řečeno nad mořem, vychutnávám i já. 
Následují ještě dvě délky pěkného lezení v koutech a spárách a na závěr strmý travnatý zářez. Je něco po čtvrté hodině, když stojíme na vrcholu Prestenu a hledíme pod sebe na modrozelené moře. Shodně určujeme klasifikaci výstupu na stupeň Jde to. Obávané úseky Jde to, ale blbě a Nejde to se v cestě nakonec nevyskytly.
Sestup nám trvá téměř dvě hodiny. Je to tím, že se schází úplně na druhou stranu kopce a pak cestou dolů roste opět spousta borůvek. Navíc nás zdrží i jedno neobyčejně teplé jezírko, kam okamžitě na adama skáčeme.
A co nakonec? U ohně zasyčelo pár plechovek G10 a ráno jsme ostrovy opustili. Ale ne na dlouho. V průvodci už mám opět zaškrtnuto několik tříhvězdičkových lofotských klasik.