Telemarkkanalen

Telemark je jméno krásného a divokého kraje na jihu Norska. Bylo to právě v těchto končinách, kde v minulém století začali sjíždět lyžaři zasněžené svahy elegantním lyžařským postojem s pokrčenou předsunutou nohou. A podle místa svého vzniku se pro nový lyžařský styl vžilo pojmenování telemark. Kraj Telemark sahá od moře až po náhorní plošinu Hardangervidda. Už nedaleko od pobřeží se začínají zdvihat vrchy, pokryté jehličnatými lesy. Směrem do vnitrozemí jsou kopce vyšší a skalnatější.

Celé svahy hor jsou tvořeny skalními plotnami, vyhlazenými ledovcem, který z těchto končin ustoupil teprve před dvanácti tisíci lety. Kraji vévodí posvátná hora Gausta. Se svými 1881 metry je jednou z nejvyšších norských hor na jih od Jotunheimen, Domova Obrů, nejvyššího skandinávského pohoří. Pouze dva vrcholy v hřebeni Hallingskarvet, ležícím východně od Hardangerviddy, ji o pár metrů převyšují. V hlubokých údolích Telemarku se rozkládají jezera, využívaná odjakživa pro dopravu dřeva. A právě potřeba dopravovat dříví z lesnatého vnitrozemí do měst a přístavů na pobřeží si vyžádala stavbu kanálu, který měl spojit fjord Langesund s lesnatou centrální oblastí kraje. V roce 1861 byla vybudována první část této vodní cesty, která spojila přímořské město Skien s jezerem Norsjo, ležícím patnáct metrů nad mořem. Tento kanál se dvěma zdymadly umožňoval spojení s více než padesát kilometrů vzdáleným Notoddenem, ležícím na severním cípu jezera Heddalsvatnet, které je s Norsjo propojeno splavnou řekou Saua. Kanál měl rozhodující význam pro rozvoj dřevařského průmyslu v oblasti a kmeny stromů se na této části vodní cesty plaví dodnes. V roce 1887 se z města Ulefoss, rozkládajícím se na břehu jezera Norsjo, začala budovat západní větev této vodní cesty.
Na pět set mužů pracovalo celých pět let, než vybudovalo spojení s jezerem Flavatn, ležícím ve výšce 72 metrů nad mořem. Tím se otevřela cesta k dalším jezerům Kviteseidvatnet a Bandak, ležícím ve stejné nadmořské výšce a oddělených pouze úzkými průlivy. Celkem bylo vybudováno šest vodních děl se šestnácti zdymadly a vyhloubena řada kanálů. Tak vznikl Telemarkkanalen, sto pět kilometrů dlouhá vodní cesta, která spojila moře s městečkem Dalen, ležícím na západním okraji jezera Bandak. Podél Telemarského kanálu vede cyklistická trasa, po které se dneska vypravíme. Naše cesta začíná na západním cípu jezera Kviteseidvatnet. Z Dalenu, ležícím na konci vodní cesty, se jet nedá, protože podél jezera Bandak nevede žádná silnice. Tak strmé jsou stěny údolí, které jezero svírají. Počáteční úsek naší túry se zdá snadný. Asfaltová silnička vede jehličnatým lesem po jižním okraji jezera. Po levé ruce se otevírají výhledy na klidnou hladinu, v níž se zrcadlí prudké skalnaté stráně, osvětlené poledním sluncem. Napravo od silnice vyrůstá strmý zalesněný svah. Kolem je spousta borůvek, ale na zastávku je ještě brzy. Zanedlouho jízda po rovině končí a co chvíli přehazujeme na lehčí převody. Silnice projíždí tunelem a poblíž osady Fjagesund vyjíždíme z lesa mezi obhospodařované louky, na nichž stojí několik farem. Nad jednou z nich se zdvihá pár set metrů vysoká kolmá žulová stěna, za kterou by se jistě nestyděli ani v kalifornském Yosemite. Tady jsme poprvé přinuceni zastavit. Vedle cesty se totiž červená tolik malin, že bez povšimnutí se tudy projet nedá. Kousek za malinami přejíždíme po úzkém zavěšeném mostě na severní břeh jezera, které na tomto místě už nese jméno Flavatn. Slunce začíná pěkně připalovat. Ve vesnici Kilen stojí pěkný dřevěný kostelík. Jezero s plochými skalisky na břehu láká ke koupání a opalování. V teplém a slunečném odpoledni však dáváme přednost jiné zábavě. Silnice totiž začíná pěkně stoupat. Za prožité strádání nás nahoře čeká odměna ve formě pěkného výhledu. Jsme tak vysoko nad jezerem, že si připadáme jako ptáci. Následuje táhlý sjezd, další tunel a druhá nucená zastávka, tentokrát borůvková. V lese vidíme kamarády, kterak se cpou plnými hrstmi, až jsou z toho celí zmodralí. Připojujeme se k nim, ale borůvkovou plantáž se nám nedaří vysbírat. Po půlhodině odcházíme s těžkým srdcem z lesa a s neméně těžkým žaludkem nasedáme na kola.
Na konci jezera Flavatn u osady Strengen přejíždíme po mostě zpátky na jižní břeh. Cyklistická trasa tady opouští asfaltku a pokračuje po štěrkové cestě. Jedeme podél vody a za chvíli přijíždíme ke dvojici zdymadel Hogga. Je to nejvýše položené dílo na celém Telemarském kanále. Odděluje soustavu jezer, okolo nichž jsme dnes projeli, od regulovaného toku v dolní části vodní cesty.
Dříví se Telemarským kanálem přestalo plavit v sedmdesátých letech, ale osobní lodní doprava funguje doposud. Slouží zejména turistům. Od května do září se můžou cestující vypravit z přímořského města Skien až do Dalen v nitru hor. Podle jízdního řádu trvá celá cesta téměř deset hodin. Dopravu na kanálu zajišťují čtyři lodě. Nejstarší z nich, Victoria, brázdí hladiny jezer a řek už od roku 1882. Mnoho lidí cestuje po vodě s vlastními čluny a zajímavým způsobem tak tráví svoji dovolenou. Na jezerech a kanálech plují rovněž kanoe a kajaky, které si lze pronajmout v půjčovnách podél trasy. Za zdymadlem se zase napojujeme na silnici a po ní pokračujeme do městečka Lunde. Krajina okolo kanálu se zvolna mění. Vysoké a strmé skalnaté kopce jsou vystřídány nižšími zalesněnými kopečky. Objevuje se více luk a zemědělských usedlostí. V Lunde se po silničním mostě opět dostáváme na severní stranu kanálu. Válcovaná štěrková cesta nás zavádí do lesa a k naší malé radosti i do kopců. Netrvá to však dlouho a po pár kilometrech sjíždíme k vodní propusti Vrangfoss, největšímu vodnímu dílu na trase. Pět zdymadel, postavených bezprostředně nad sebou, vyhlíží jako pět obrovských schodů. Lodě a čluny tady překonávají třiadvacetimetrový výškový rozdíl. Celé to nádherné dílo lze shlédnout z mostu, který se klene nad nejníže položeným zdymadlem. Po mostě opět přejíždíme na jižní stranu kanálu. Nedaleko stojí stará kovárna, která je dodnes v provozu. Poblíž zdymadel na celé trase lze spatřit množství dalších starých staveb, spojených s provozem kanálu. Jsou to strážní budky a rovněž domky, kde bydleli lidé, kteří zdymadla obsluhovali a hlídali. Je s podivem, že téměř celé vodní dílo je v původním stavu. Pouze narušené staré kamenné hráze v Lunde a Kjeldalu byly v roce 1989 nahrazeny novými. Za Vrangfossem nás šipky cyklotrasy zavádí na úzkou lesní stezku, která se napojuje na štěrkovou cestu, vedoucí ke zdymadlu Eidsfoss. Za ním cesta končí, a tak musíme znovu na opačný břeh. Po hrázi v pohodě přejíždíme, ale po úzké lávce na horním okraji vrat zdymadla už radši kola vedeme. Následuje pasáž nahoru prudkou strání, kde v tlačení kol pokračujeme. Dostáváme se na lesní cestu, která nás vysoko nad řekou dovede až do Ulefossu. Tady na nás čeká autobus a také po dnešních šedesáti čtyřech kilometrech zcela určitě zasloužený gambrinus.