Rago

Asi sto kilometrů za polárním kruhem se prostírá při hranicích Norska se Švédskem horská divočina plná rozeklaných vrcholů, rozsáhlých kamenných polí a ledovcem vyhlazených skalních ploten. V hluboce zaříznutých údolích se rozlévá množství jezer, jejichž vody se ve vodopádech valí přes skalní stupně, aby se nenadále uklidnily v pomalou meandrující řeku. Je to národní park Rago, který se sousedními parky na švédské straně tvoří největší chráněnou divočinu v Evropě.

Naše auta zastavují na konci silnice v osadě Lakshol, krčící se v uzoučkém údolí. Po obou stranách údolí vyrůstají strmé kamenité svahy, porostlé hustým lesem a výše přecházející v holé skalnaté srázy.

006.jpgVydáváme se do národního parku Rago na pěší okruh, který podle mapy odhadujeme zhruba na pětadvacet kilometrů.Stezka vede zpočátku do kopce, aby se asi po půlhodině přiblížila k řece, sevřené do stinného údolí. Okolní les se mění v hustý prales. Kličkujeme mezi balvany všech velikostí, které se během časů uvolnily z kolmé skalní stěny nad námi. Přes lávku z ocelových lan přecházíme na opačný břeh. Některé ze skalních bloků, které se nám staví do cesty, jsou větší než patrový domek.

Vymotáváme se na břeh řeky. Průzračnou vodou u břehu plují pstruzi. Oproti dosavadnímu prudkému proudu je řeka náhle klidná, i když na první pohled v ní teče více vody než jindy. Vzestup hladiny je způsoben teplým počasím, které má za následek tání sněhu a ledovců na horách.

Stezka opouští řeku a vydává se strmým údolím vzhůru podél potoka, stékajícím po skalních plotnách. Z holých skal kolem bystřiny se nám za zády otvírá krásný pohled na zelenomodré meandry řeky.

Borový les kolem se rozestupuje a my můžeme poprvé pohlédnout do nitra národního parku. Za řídce porostlým údolím se zdvihají holé kamenné stráně, nad nimiž ční rozložité hory s ledovci a sněhovými poli na úbočích.

Stezka se přibližuje k okraji hlubokého kaňonu řeky Nordfjordelva. Její tok na několika místech utváří klidná jezírka, aby náhle zrychlil až k místu, kde jej přerušuje vodopád. Na krátkém úseku řeky pod námi jsou podle mapy tři vodopády. Z hrany údolí můžeme obdivovat pouze Trollforsen, valící se přes několik prahů, zatímco Helligforsen se našim zrakům skrývá v úzké průrvě a Storskogvassforsen čeká až po kilometru u jezera Storskogvatnet.

Po necelých třech hodinách dorážíme na chatku Storskogvasshytta, která je rozdělená na placenou a volně přístupnou část. Uvnitř volné poloviny lákají k ulehnutí dvě patrové palandy. Na stěně visí pravidla a pokyny k užívání srubu tištěná ve čtyřech jazycích. Těmi jazyky jsou norština, angličtina, němčina a čeština. Mám z toho dobrý pocit. Pravidla v našem rodném jazyce znamenají nejen, že si Norové jsou vědomi velkého zájmu Čechů o jejich zemi, ale především to, že nás tady respektují.

007.jpgChata stojí na jihozápadním cípku jezera Storskogvatnet, sevřeném z obou stran prudkými skalnatými srázy. Vody jezera napájejí řeku Nordfjordelva, která po sto metrech přepadává přes skalní práh do dalšího jezera, ležící o dvacet metrů níže.  Je to Storskogvassforsen, první z kaskády vodopádů na řece.

Od chaty nejdříve překonáváme řeku po visuté lanové lávce a protější strání se vydáváme vzhůru. Po kilometru přicházíme na rozcestí. Doleva odbočuje stezka na chatu Ragohytta, vzdálenou odsud asi patnáct kilometrů. My se dáváme doprava, abychom se obloukem dostali zpátky nad řeku Nordfjordelva.

Vyšlapaná cestička nejprve stoupá vzhůru řídkým lesem mezi skalami a plotnami a potom schází dolů k jezírku, v jehož čistých vodách plave několik pstruhů. Napadá mě, jak se sem těmi vodopády vůbec mohli rozšířit.

010.jpgOjedinělé stromy zůstávají za námi a stezka stoupá pouze po hladkých žulových plotnách. Dostáváme se na široký hřeben, posetý balvany, které tu zanechal ustupující ledovec. U dolního jezera Sølvskardvatnet musí boty dolů a brodíme po hladkém kamenném dnu přes výtok z jezera. Po osvěžení vystupujeme na úbočí skalnatého hřebenu a stezka nás zavádí na šíji mezi jezerem Litlverivatnet a kaňonem řeky Nordfjordelva, ležícím o tři sta metrů níže.

011.jpgNa konci kamenné šíje vstupuje cestička na dlouhou lávku z ocelových lan. Překonává asi čtyřicet metrů široký výtok z jezera, který je zároveň začátkem vodopádu Litlverivassforsen, mizícího bezprostředně za skalní hranou. Za lávkou vede stezka vzhůru kamennými plotnami, z nichž si můžeme konečně prohlédnout celý dvě stě padesát metrů vysoký vodopád, řítící se po šikmé skalní stěně o sklonu osmdesáti stupňů.

Za skalní vyhlídkou se noříme do lesnatého úseku, ve kterém musíme ještě překonat pár podmáčených úseků a vytrpět závěrečný prudký sestup k silnici, po níž se po půlhodině chůze na zdřevěnělých nohách dostáváme k autům.