Grådalsveien

Úžlabiny na svazích horského hřebenu, vyrůstajícího z tmavých lesů na protějším břehu jezera, zaplňují mocné vrstvy sněhu, připomínka dlouhé a tuhé zimy. Sluneční paprsky již pár hodin ozařují hory a lesy, ale náš tábor se teprve probouzí. Není to však nic divného. Jsme totiž ve středním Norsku a slunce tady počátkem července vychází už ve tři ráno. Stanujeme u jezera Femund, snad nejkrásnějšího které jsme kdy navštívili.

Leží uprostřed borových lesů poblíž švédských hranic a kromě dvou malých osad stojí na jeho březích jen pár osamocených srubů. Jezero má podlouhlý tvar a z jihu na sever se táhne do vzdálenosti 55 km. V nejširším místě měří 9 km, ale většinou jsou protější břehy od sebe vzdáleny dva až tři kilometry.
Gradalsveien1.jpgS výjimkou uzoučkého jižního okraje, nevede po jeho břehu žádná silnice. V letní sezóně jezdí po jezeře malý parník, který obstarává spojení mezi osadami a rybářskými nebo loveckými sruby. Člověk by tady mohl strávit třeba půlku prázdnin a ani potom by se mu tohle kouzelné místo nechtělo opustit, ale my musíme balit, neboť naším cílem jsou kraje za polárním kruhem. Dneska tam ještě nedojedeme, ale do večera se musíme přesunout zase o kus na sever. Autobus nás veze silnicí Kopperveien, po níž se dopravovala do Švédska mědˇ, vytěžená v dolech v okolí Rørosu. Starý hornický skanzen Røros je také naším dnešním hlavním cílem, ale místo po vyasfaltované Měděné cestě to vezmeme přes kopce po šotolinové silničce Grådalsveien. Zastavujeme u dřevěné autobusové čekárny za vesnicí Tufsingdalen a vyndáváme kola z přívěsu. Naše stroje jsou po dlouhé cestě netrpělivé a stejně jako my se těší, až vyrazí. Krátce po startu přejíždíme přes malou říčku a ocitáme se na dvoře farmy Bakken. Cestu ven nám přehrazuje závora. Čelo pelotonu zastavuje a bezradně se rozhlíží. Během chvilky je však jasné, že jsme nezabloudili a cesta opravdu prochází mezi hospodářskými staveními. A závora na dvoře? Grådalsveien je soukromá cesta a na těch se v Norsku vybírá mýtné. Tahle patří nejspíš farmářovi a jeho rodině. U závory na dvoře nepostává žádný výběrčí, ale na sloupku je umístěna skříňka, z níž si návštěvník vezme obálku, napíše na ní svoje jméno a číslo auta, dovnitř vloží předepsaný poplatek a zalepenou obálku vhodí do kasičky. Za kola se žádný poplatek nevyžaduje a tak s čistým svědomím závoru podlézáme a vyrážíme dál.
Ačkoliv jedeme údolím říčky, šotolinová silnička se vlní nahoru a dolů jako had. Povrch je tvořen vrstvou kamínků, což horská kola zvládají bravurně. Jezdci na trekingových kolech to mají poněkud horší, neboť jejich užší pláště se do šotoliny občas zaboří. Po chvíli nás čeká překvapení. Na okraji cesty visí na bříze dámský bicykl. Chybí mu sedlo a přední kolo. Z toho usuzujeme, že nějaká cyklistka, s největší pravděpodobností blondýnka, tady píchla, s předním kolem se vydala do nejbližší, asi 50 km vzdálené opravny a ještě se nevrátila. Proč blondýnka? No přeci proto, že Norky jsou většinou blonďaté.

Jak tak stoupáme údolím podle vody, lesa ubývá a kolem cesty se ukazují rozlehlé plochy porostlé žlutým lišejníkem. Dojíždíme první skupinu, která společnými silami spravuje duši. Blondýnka Martina totiž píchla, tentokrát zadní kolo. Už se s ním chystala vyrazit pěšky do opravny, ale nakonec se ji podařilo přesvědčit, že ho stejně dobře opraví šikovné české ruce. Po této vítané přestávce, kterou využíváme k posilnění, pokračujeme dál. Gradalsveien2.jpgPovrch cesty už je tvrdší a poměrně rychlý. Míjíme pár osamělých chat a ocitáme se na nejvyšším bodě hřebene, který cesta Grådalsveien překonává. Holou planinu oživuje skupina velikých balvanů, rozesetých do dáli. Cesta na druhou stranu do údolí začíná pěkně padat. Bohužel, jak už to v cyklistice chodí, sjezd nikdy netrvá tak dlouho jako stoupání. Zanedlouho jsme dole, kde zastavujeme. Ocitáme se kousek od jezera, které láká ke koupání. Avšak zrovna se komáři vydali na lov či co, a tak většina nasedá a uhání pryč. Tomáš, Magda a já to nevzdáváme a jsme odměněni bílou písečnou pláží a vcelku osvěžující vodou. Na břehu žádní komáři nejsou, tak se svlékáme a několika vyjeveným domorodcům ukazujeme svoje efektní cyklistické opálení.A pak i my se vydáváme nejdříve kolem jezera a potom podél řeky do městečka Røros.
Tam čekáme, až dojedou rozcourané skupinky a v kompletní sestavě pokračujeme dál. Na kruhovém objezdu nevíme kam odbočit, a tak celá naše jednadvacetičlenná skupina notnou chvíli jezdí kolem dokola a zcela paralyzuje dopravu ve městě. Na příjezdových komunikacích ke kruháku se hromadí auta, jejichž řidiči nám dávají přednost a mají z našeho počínání zjevně srandu. Starý hornický Røros leží na kopci a měděná ruda se v něm už dávno netěží. Nachází se tu až tři sta let staré dřevěné domy. Kolem prostorného starého náměstí stojí původní skladiště, dílny a především hlavní hutní závod,kde se ve velké peci tavila měděná ruda. Tato rozložitá budova je nyní přeměněna na muzeum. Opodál stojí krásný kamenný kostel, který pojme 1600 věřících. Kolem stojí sroubené budovy huťmistrů a majitelů hutí. Malé domky horníků stojí stranou. Přejíždíme po můstku přes koryto dravé říčky a ocitáme se mezi dřevěnými ohradami a haldami, které tady vůbec nevypadají ohyzdně, jenom dokreslují zvláštní atmosféru starého hornického městečka. Po udusaných hromadách strusky se dá jezdit na kole a my toho hned využíváme. Jízda po haldách se nám líbí a z jejich vrcholků je navíc nejlepší výhled na celý skanzen. Naše túra tady ještě nekončí, autobus na nás čeká ještě o patnáct kilometrů dál na pusté bezlesé planině u dolu Olavsgruva, jednoho z nejstarších v oblasti. Ani tady se už nefárá, ale důl je zpřístupněn návštěvníkům jako technická památka. Konečně jsme po 56 kilometrech v cíli. V útulné hospůdce, kam se schováváme před větrem, dvě sympatické Norky prodávají dobré koblihy a navíc nám ochotně pomáhají naplnit kanystry s vodou. Příjemný konec naší dnešní túry.