Bílá divočina

Divoká a těžko přístupná je severská tundra. To platí i o krajině národního parku Lemmenjoki, ležící v severním Finsku u hranic s Norskem. Ve srovnání s mnohem navštěvovanějším parkem Urhoko působí pustě a poutníkům nabízí jenom několik srubů na přespání. Před půlstoletím však tady uprostřed divočiny vládl čilý ruch. Našlo se zde zlato. S koncem zlaté horečky se do tundry vrátil klid. Dnes už jen několik samotářů prosívá písek na březích potoků a sní svůj zlatý sen.

Tento téměř tři tisíce čtverečních kilometrů velký národní park nás lákal naprostým nedostatkem zpráv, které jsme o něm mohli získat. Dosud jsme nenarazili na žádnou zmínku, že by se nějakým Čechům podařilo v zimě proniknout do nitra parku dále, než na dva dny pochodu. V mrazivém březnovém dopoledni zastavujeme naši dodávku po téměř dvou dnech non-stop jízdy v osadě Njurkulahti, pokud se ovšem osadou dá nazvat uskupení několika dřevěných domků rozhozených na břehu stejnojmenného jezera. Vytahujeme pulky, do nichž balíme zásoby na dvanáct dnů - jídlo, spacák, karimatku, teplé oblečení a povolený litr alkoholu na osobu. Mimo toho máme dohromady ještě několik vařičů, tři stany, žďárák a sněhovou lopatu.

Po jezerech údolím Lemmenjoki
V jednu hodinu po poledni se naše skupina dává do pohybu. Je nás devět - čtyři holky a pět chlapů. Dnes máme v plánu dostat se na srub Ravadasjärvi. Podle mapy nás čeká patnáct kilometrů jízdy po několika zamrzlých jezerech, ležících v údolí Lemmenjoki. Jezera jsou navzájem spojena říčkami, které mají minimální spád. Výškový rozdíl mezi prvním a posledním jezerem činí na celkové dvacetikilometrové vzdálenosti pouhých pět metrů. Pohodová jízda ve tvrdé stopě netrvá dlouho, protože široká skútrovka odbočuje na sever. Co naplat, musíme hlubokým sněhem. Když už se začínáme smiřovat s tím, že takto budeme muset šlapat až do večera, narážíme uprostřed jezera na zpola zavátou stopu, po které to jede hned lépe. Na konci přitéká do jezera Njurkulahti říčka. Stopa tady odbočuje do lesa, aby se vyhnula místům, kde by mohl být slabší led. Kličkujeme chvíli mezi stromy a po krátkém, ale prudkém sjezdu se ocitáme na dalším jezeře. Míjíme soukromý srub Härkäkoski, postavený ve svahu nad malou zátokou. Jezero je tady z obou stran sevřeno vysokými kopci a jeho šířka se pohybuje od padesáti do dvou set metrů. Na srub Ravadasjärvi, stojící mezi stromy na břehu jezera, dorážíme roztáhnutí do pořádně dlouhého štrůdlu. Srub má dvě místnosti, obě volně přístupné pro každého příchozího. V první jsou palandy pro dvanáct a v druhé pro osm lidí. Každá cimra je vybavena stolem, lavicemi, kamny na dřevo, dvouplotýnkovým plynovým vařičem s velkou bombou, hrnci, naběračkou a kýblem na vodu. Za srubem stojí dřevník se zásobou polen a suchý záchod. V návštěvní knize zjišťujeme, že jsme tady letos teprve devátou skupinou. Na to, že se jedná o nejbližší srub od civilizace, tady moc velká tlačenice není. Když chceme nabrat vodu dírou v ledu, poznáváme, že to nebude tak jednoduché. Led se do vzdálenosti dobrých padesáti metrů od břehu svažuje a to znamená, že hladina jezera poklesla a vrstva ledu dosedla na dno. Naštěstí sníh je v určité hloubce nasáklý vodou, takže stačí vysekat v ledu dostatečně hlubokou díru a voda do ní nateče. Po setmění pozorujeme polární záři. Včera jsme sice tento jev sledovali z auta cestou severním Švédskem, ale tato je pro nás ta první opravdová v severské divočině. Na noc se ukládám na lavici před srubem. Moc se však nevyspím. Do spacáku mi fouká ledový vítr, kolem srubu dupou sobi a k ránu mě budí sněžní kuři, jejichž hlasy připomínají děsivý chechtot.

Vzhůru na zlatokopecké claimy
Druhý den se vydáváme dál na jihozápad. Na konci posledního ze šňůry jezer leží Kultahamina, což ve finštině znamená Zlatý přístav. Jméno je to opravdu zasloužené. V padesátých letech dvacátého století, když na Lemmenjoki vrcholila zlatá horečka, byly sem po vodě dopravovány veškeré zásoby pro zlatokopy. Odtud se náklad vozil na koních nebo kárách vzhůru na zlatokopecké claimy. Nad přístavištěm stojí srub Kultasatama. Cesta se odtud vydává do prudkého kopce. Na hladko namazané lyže, s nimiž se ráno po jezeře tak krásně bruslilo, vůbec nechtějí stoupat. Není divu, slunce přeměnilo prašan v mýdlo, místy až v rozbředlou kaši. Nepomáhá ani tlustá vrstva červeného speciálu, zvaného sádlo. A protože klistry zatím odmítám mazat, visím celý pětikilometrový kopec na rukou. A když už to nejde, sundávám lyže a jdu pěšky jako ostatní, kteří jsou na tom úplně stejně. Ne bez příčiny pojmenovali zlatokopové toto místo Hengenahdistuksenmäki - Kopec, který ti sebere poslední dech. S přibývající výškou borový les pomalu přechází v porost pokroucených bříz. Stoupání končí a zanedlouho před sebou vidíme srub Morgamoja, náš dnešní cíl. Srub má opět dvě části, jednu volně přístupnou a druhou opatřenou petlicí a zámkem. Ta volná má deset míst, uzavřená čtyři. Klíče od zamčených srubů lze získat za poplatek. Trochu pofidérní výhodou v těchto liduprázdných končinách je skutečnost, že máte srub jenom pro sebe. Nevýhodou může být fakt, že tam musíte být v předem dohodnutý den, což ve zdejší divočině nelze vždy dodržet. Kousek od srubu stojí kromě nezbytného dřevníku a záchodu ještě sauna, bohužel opět na klíč, a také stará sámská zásobárna, připomínající chaloupku na kuřích nožkách. Sníh kolem srubu je hluboký a sypký. Usuzujeme, že pro náš další postup budou rozhodující stopy po skútrech, a proto se odpoledne vydáváme ještě na průzkum kopců nad srubem.

Sněhová vichřice
Lemmenjoki2.jpg Třetí den ráno vyrážíme dále na západ. Už první stoupání nám dává zabrat. Včerejší prudký vítr ještě zesílil a na holých pláních zuří opravdový blizzard. O návratu neuvažujeme. Jenom doufáme, že po překonání kopců se vítr v údolí zmírní. Nalevo pod námi rozeznáváme dva sruby, patrně zlatokopecké. Sjíždíme mezi břízy a vítr se jako zázrakem uklidňuje. U opuštěné chajdy se skútrová stopa rozdvojuje. Jedna míří na severozápad a druhá na jih. Žádná směrovka, jako ostatně ani nikde jinde v okolní divočině. Jediné tabule udávající směr a vzdálenost se nacházejí u turistických srubů. Přestože se potřebujeme dostat na západ, instinkt mi velí dát se na jih. Uprostřed téměř holé pláně, na samém okraji oblasti zlatokopeckých claimů, míjíme srub. Právě k němu přijel skútr se saněmi a nákladem polen. Zásoby dříví se tady dělají v zimě. Až sleze sníh, bude obtížné na podmáčené půdě cokoliv těžkého přivézt. V ploché a pusté krajině, kterou nyní procházíme, není snadné určit, kde právě jsme. Stále fouká, ale ranní vichřice už to dávno není. Stopa se naštěstí stáčí na západ a klesá do údolí mezi skupinky stromů. Terén je členitější a záhy se nacházíme i v mapě. Pohybujeme se oblastí velkých mokřin, ze kterých vystupuje několik vyvýšenin porostlých lesem. Lemmenjoki1.jpgSjíždíme z mírného svahu, řídce porostlého borovicemi a keři jalovce a na břehu potoka se objevuje srub Postijoki. Vnitřek srubu, kde je místo pro osm nocležníků, působí velmi útulně. V obvyklém vybavení není plynový vařič, ale to nám nevadí a z pulek si vytahujeme vlastní. Na potoce se prokopáváme metrovou vrstvou nafoukaného sněhu a zřizujeme studnu, dřez na mytí nádobí a umývárnu zároveň. Z návštěvní knihy se dozvídáme, že jsme tady teprve třetí výprava, která se na Postijoki dostala v tomto roce.

Ztraceni v tundře
Čtvrtý den se vydáváme na srub Vaskolompolo. Ten sice leží na západ, ale jediná skútrová stopa, která vede od srubu dál, směřuje na jih. Vyrážíme tedy po ní a doufáme, že se někde stočí. Včera odpoledne se už po ní vydal na průzkum Filip. Dojel prý k velkému jezeru, od kterého se vrátil. Buzolu sebou neměl, ale protože jel proti zapadajícímu slunci, předpokládáme, že jel na západ. V mapě ale na západě žádné jezero není, jediné větší je asi deset kilometrů na jihojihozápad a úplně mimo směr na Vaskolompolo. Oproti včerejšku je počasí nádherné. Svítí slunce a nefouká. Slepá odbočka nám připravuje chvíli zdržení, než přicházíme na to, že se tu jen někdo proháněl na skútru po lese. Při dalším postupu se dostáváme do volné krajiny, jenom místy porostlé skupinkami stromů. Pod sněhem se prostírají slatě, na kterých se stromy moc nedrží. Skútrovka míří na jihozápad a my bychom už potřebovali zabočit na západ. Filip a já tedy vyrážíme nalehko napřed, abychom zjistili, kam se stopa dostane. Po půlhodině se bez valného výsledku vracíme. Stopa si tvrdošíjně drží svůj směr. Kousek na jih jsme si však všimli staré téměř nezřetelné stopy, která míří vytouženým směrem. Plni nadějí odbočujeme po ní. Naše radost trvá jenom kilometr. Stopa se obrací zpátky. Průzkumníci však odhalili starou stopu po lyžařích. Vydáváme se po ní, ale je to namáhavé. Stačí šlápnout kousek vedle a už se boříme po kolena. Prodíráme se hustými břízkami a náhle se napojujeme na skútrovku. Ta se však po dalším kilometru ztrácí pod nafoukaným sněhem. Nacházíme se v úzkém údolíčku a podle mapy odhaduji, kde asi jsme. Bohužel špatně, ale to v tuto chvíli ještě nevím. Určuji směr a vyrážím. Sníh je na povrchu tvořen tuhou deskou. Když ji však zatížím nohou, deska se prolomí a já se propadnu po kolena do sněhu. Špičky lyží obvykle zajedou pod desku a ta nejde zespodu prokopnout. Abych tedy dostal lyže nahoru na sníh, musím pokaždé trošku vycouvat. Pak znovu opatrně našlapuji a opět se propadám. Po dvou stech metrech jsem zcela grogy a žádám o vystřídání. Jediný, kdo má sílu na šlapání je Filip. Jede jako pila a na čelbě se drží mnohem déle než já. Je na nás strašný pohled. Kličkujeme mezi malými keříky bříz a hledáme místa, kde by se sníh nemusel tolik bořit. První se potácí prakticky bez opory hůlek, protože ty se někdy zapichují do sněhu tak, že madla se ocitají někde u kolen. Druhý na tom není o moc lépe, ale aspoň mu lyže neváznou pod sněhem nebo mezi větvičkami. Ani pro další to není žádné pěkné lyžování. Až ti poslední si vykračují v celkem slušné stopě. Dostáváme se opět na volnou pláň. Nikde ani jeden výraznější terénní tvar. Podle mapy vůbec nejde určit, kde jsme. Na severu rozeznáváme velký zářez, jako by tam tekla řeka. Źe bychom dojeli teprve sem? Vyrážíme se chytit na sever k řece. Po půlhodině jsme u ní a podle vrstevnic v mapě poznáváme, kde jsme. Na srub je to ještě alespoň sedm kilometrů. Dupeme dál hlubočákem podle řeky. Náhle někdo za řekou vidí náznak stopy po lyžařích. Překračujeme tedy řeku a vydáváme se po stopě, která nás vede mělkým údolíčkem. Po dvou kilometrech stopa mizí, ale zaplať pánbůh za ní. Levou stranu údolí pokrývá větrem upěchovaný sníh a ten se vůbec nepropadá. Najíždíme na něj a lehce získáváme další dva kilometry. Pak se sníh opět začíná bořit a vracíme se do údolí. Přejíždíme jezírko a míříme si to podél potoka dál. Občas musíme přes vodu. Při jednom takovém přejezdu se led pod Járou prolamuje a ten padá na záda. Dostává se sice na břeh, ale záda a nohy má mokré. Na srub už to nemůže být dál než dva kilometry, pokud se ovšem nacházíme v tom správném údolí. Máme hlad a musíme něco sníst. Jenom Jára peláší napřed a zahřívá se prošlapáváním stopy. Potvrzuje se stará pravda, že člověk si i v té největší krizi zachovává smysl pro humor. Pozorujeme na dálku Járu a jeho lyžařský styl se nám opravdu nezdá nejlepší. Představujeme si, co bychom asi říkali, kdybychom takového nekoordinovaně se potácejícího lyžaře potkali třeba v Jizerkách na Hřebínku. Járu záhy dorážíme a střídáme jej na čele. Lemmenjoki3.jpgVšichni věří, že srub je nedaleko. Je to divné, ale také mapa pořád sedí. A pak se za jednou zatáčkou ozve vítězný ryk: Srúúúb! Na břehu podlouhlého jezera stojí vytoužený Vaskolompolo. Po dvaceti pěti kilometrech a sedmi hodinách boje jsme opravdu šťastní. Roztápíme kamna a jdeme na jezero vysekat díru pro vodu. Střídáme se všichni chlapi a sekyrou děláme díru o průměru jeden metr. Když se dostáváme do sedmdesáti centimetrů a voda stále nikde, přichází někdo s názorem, že led je u břehu vždycky silnější a že musíme jít sekat doprostřed jezera. Kopeme další díru, ale v sedmdesáti centimetrech to opět vzdáváme. Děvčata si na vaření berou alespoň ledovou tříšť. Naštěstí na přítoku do jezera objevujeme místo, kde je led docela tenký a díru sekáme tam. Zůstáváme zde i pátý den. Po obědě se ke srubu přichází podívat vlk, ale mizí dříve, než si ho stačíme vyfotit. Odpoledne trávíme průzkumem okolí. Doufáme, že se nám podaří objevit stopu, mířící na sever podél norských hranic. Jedna skútrovka vypadá zpočátku slibně, ale pár kilometrů od srubu se definitivně stáčí na jihozápad. Po vysilujícím včerejšku nemáme už sílu brodit se čtyřicet kilometrů neznámým terénem a rozhodujeme se vrátit na Postijoki a na sever proniknout odtud.

Filipovo jezero
Šestý den se vydáváme na jih po stopě, o které doufáme, že se stočí na východ a dovede nás někam k jezeru, které před pár dny při průzkumu objevil Filip. Je opět krásné ráno a naše cesta vede údolíčky, obklopenými řídkým porostem bříz, borovic a jalovců. Na rozlehlé pláni se stopa podle předpokladů stáčí k východu. Vítr fouká do zad, jede se nádherně a skútrovka nás dovádí k jezeru, které Filip okamžitě poznává. V mapě sice už nese jméno Hopiajärvi, ale my jej křtíme podle našeho objevitele na Filipovo jezero. Na protějším břehu stopa zabočuje na severovýchod a po deseti, dvanácti kilometrech by nás měla dovést na srub. Po chvíli se skútrovka rozdvojuje. Filip říká, že jel vlevo, ale mně se do břízek moc nechce a dávám pokyn jet doprava a přepokládám, že za lesíkem se stopy zase sjedou, stejně jako v mnoha případech předtím. Stopy se sice nesetkávají, ale směr se zdá být stále dobrý. Pohybujeme se mírně do kopce po obrovské pláni, sem tam porostlé keři nebo skupinami stromů. Kolem vidíme množství vlčích stop, ale vlky žádné. Pravděpodobně nás odněkud dobře skryti sledují. Nějakou dobu pozoruji, že slunce svítí trochu z jiného úhlu, než by mělo. Také buzola ukazuje poněkud jinam, i když uvážím více než šestistupňovou odchylku, zapříčiněnou vysokou severní šířkou. Ocitáme se ve výrazném sedélku a moje obava se potvrzuje. Jsme asi pět kilometrů na jihovýchod od srubu a pokračující stopa k němu evidentně nesměřuje. Určuji směr a s omluvou, že jsem vybral špatnou stopu, se pouštím do boje s hlubočákem. Střídáme se v čele pravidelně s Filipem. Brodění je ještě horší než předevčírem. Po kilometru vypřahujeme pulky, protože už nejdou utáhnout. Stopu prorážíme nalehko, ale i tak toho máme plné zuby. Narážíme na skútrovku, která nám ulehčuje pár set metrů, než zase odbočí jinam. Filip se vrací pro pulku a já produpávám dál. Za ohybem potoka konečně spatřuji náš srub. Vracím se naproti k ostatním a potkávám je půl kilometru od srubu. Vezou sebou moji pulku, jsou v dobré náladě a právě si vybrali místo na přenocování. Nijak jim to nerozmlouvám, jenom podotýkám, že srub je tady kousek za rohem. Za pár minut už vcházíme dovnitř a roztápíme kamna. Všichni žasneme, když Jarda vytahuje ze své vrchovatě naložené pulky třenou bábovku. Po setmění pozorujeme nejkrásnější polární záři, jakou jsme kdy viděli. Zeleně svítící závoje visí přes celou severní polovinu nebeské klenby a vlají, jako by si s nimi pohrával vánek. Obloha je stále v pohybu, vše se mění. Když nějaký závoj zmizí, na druhé straně se rozzáří další. Na západě se zjevuje červenožlutá koule a severním obzorem se žene na východ, kde zaniká. Jako koruna celého představení se na nebi na okamžik objevuje veliký ovál s písmenem S uprostřed. Divadlo nemá konce, ale patnáctistupňový mráz nás zahání do vyhřátého srubu. Všechny až na Filipa a Katku, ti už tradičně přespávají venku.

Setkání na Morgamoje
Sedmý den se vydáváme na sever po stopě, která vede podél potoka Postijoki. Po patnácti kilometrech dojíždíme k vysokému plotu, oddělující teritoria jednotlivých sobích stád. Za ním se prostírá neposkvrněná sněhová pláň. Stopa se před plotem rozdvojuje. Jedna vede na západ a druhá na východ. Jedu nalehko pár kilometrů na západ, jestli nenarazím na nějaký průchod, ale marně. Ani po potoce nelze jet. Led není nejpevnější a na březích se to dost boří. Vydáváme se tedy podél plotu na východ. Překonáváme holý hřbet a ocitáme se opět v oblasti zlatokopeckých claimů. Časně odpoledne vcházíme do srubu Morgamoja, který jsme opustili před čtyřmi dny. Ve srubu jsou však už nějaké věci, z nichž obzvlášť vynikají zdobené sámské boty ze sobí kůže. Po hodině se objevuje skupinka lidí, první, které po týdnu potkáváme. Jsou to čtyři Belgičané a jejich finský průvodce, který se představuje jako Mullis. Je to zlatokop, který celé léto tráví v Lemmenjoki rýžováním žlutého kovu. Má klíč od zamčené části srubu, a tak nám uvolňuje celou místnost. Jeden z Belgičanů je profesorem slovanských jazyků na bruselské univerzitě a tak se rozbíhá konverzace v ruštině, francouzštině a angličtině. Do hovoru se zapojuje i Filip, který naše nové sousedy šokuje už tím, že chodí bosý po sněhu, a snaží se prorazit španělskými frázemi.

Na vrchol Latnjoaivi
Osmý den se vydáváme nalehko na sever. Chceme prozkoumat přístupovou cestu na srub Vaskojoki. Podle Mullise by se tak polovina trasy mohla odjet po široké skútrové stopě. Po holých pláních se dostáváme k Mullisovu zlatokopeckému srubu a za ním vystupujeme na široké plató mezi dvěma hřebeny. Odtud se otvírá výhled na Latnjoaivi, který je se svými necelými šesti sty metry druhým nejvyšším kopcem v Lemmenjoki. Sjíždíme do údolí a tvrdou stopou pokračujeme na severovýchod. Po třech kilometrech opouštíme skútrovku a začínáme stoupat úbočím kopce vzhůru. Zpočátku se to ještě boří, ale ve vyšších polohách je sníh udusaný větrem a postup se zrychluje. Vyjíždíme do sedla pod Latnjoaivi, kde vyrušujeme třináctičlenné stádečko sobů. Ještě padesát výškových metrů a jsme na vrcholu. K návratu si volíme přímou cestu na jih do údolí. Asi do poloviny kopce sjíždíme v pohodě, ale pak se sníh začíná stále více bořit. Dostáváme se do údolí potoka, po jehož proudu se probíjíme dál. V údolí stojí stará zlatokopecká chajda, pobořená sauna a především dřevěná koryta, sloužící k vyplavování zlata. Po dvou kilometrech v hlubokém sněhu se napojujeme na naši stopu a po ní se vydáváme nazpět na Morgamoju. Odpoledne se Filip pouští do opravy lyží. Skluznici pod vázáním má úplně odchlípnutou. Pro někoho by to mohl být problém, ale ne tak pro Filipa. Kdesi ze srubu vytahuje dvacet hřebíků, zkracuje je na potřebnou délku a skluznici jimi přitlouká k lyži.

Nejsevernější bod naší výpravy
Devátý den se i s pulkami vydáváme na Vaskojoki. Na sedlo pod Latnjoaivi jedeme stejnou cestou jako včera. Země neznámá se před námi otvírá, až když sjíždíme z kopců na sever. Po tvrdém sněhu se lehce dostáváme na hranici lesa. Pak se sníh opět začíná bořit. Probíjíme se lesem a sníh kolem je rozdupán od sobů. V tomto terénu se hliníkové tyče přetížené Jardovi pulky mění na hromádku kovu, vhodného tak akorát k odevzdání do sběrných surovin. Naštěstí narážíme na skútrovou stopu a ta nás po malém zakufrování přivádí k brance v plotu a po kilometru i ke srubu Vaskojoki. Z pěšáků jsme zde v tomto roce zcela první. Desátý den se vydáváme nalehko na výlet. S větší skupinou směřujeme na jihozápad ve snaze objevit přímou cestu na Postijoki. Teplo a měknoucí sníh nás však po deseti kilometrech přinucuje k návratu. Jára a Filip mezitím jedou na severovýchod po zamrzlé řece, která teče za srubem, a dostávají se až k velkým peřejím. Cestou potkávají čtyři domorodé Sámy se skútry na obhlídce sobích stád. Prý se u nás na srubu cestou zpátky zastaví. Ti po západu slunce svůj slib plní a přivážejí nám k večeři tři čerstvě ulovené ryby.

Návrat do civilizace
Jedenáctý den vstáváme v pět ráno a v sedm už opouštíme srub. Chceme totiž co nejdále dojet na umrzlém sněhu. Stoupáme zpátky severními svahy Latnjoaivi. Pepa, který si před čtyřmi dny při pádu natrhl sval, do kopce dosti trpí. Filip si tedy přivazuje jeho pulku za svoji a statečně stoupá vzhůru do sedla. Po sjezdu na tvrdém sněhu se napojujeme na známou skútrovou stopu, po níž se vracíme ještě asi dva kilometry směrem k Morgamoje. Než však začne skútrovka stoupat na holé pláně, odbočujeme po staré stopě doleva do údolí Mattis Ravadas. Za jasného počasí se znatelně otepluje. Filip hned za vázáním láme opravovanou lyži. Aby mu neplandala, odřezává zlomenou patku nožem. Projíždíme kolem letního tábořiště Ravadasjarga a za ním se skútrovka noří do lesa. Následují čtyři kilometry po stopě ukrutně rozdupané od sobů. Sjíždíme na jezírko ve tvaru číslice osm. Za ním vylézáme na malý hřbet a stojíme nad srubem Härkäkoski. Odtud je to do Ravadasjärvi, našeho dnešního cíle, už jenom dva kilometry. Prosluněná stráň nad jezerem je beze sněhu a pulky musíme přenášet. Ve dvě hodiny jsme na srubu, na kterém jsme naši pouť před jedenácti dny začínali. Dvanáctý den nás čeká už jenom rovinatá trasa po jezerech v údolí Lemmenjoki. Po zmrzlém firnu se nám jede nádherně rychle, ačkoliv už máme v nohou přes tři sta kilometrů, z toho dvě stovky se zapřaženými pulkami. Každý si vezeme nějakou trofej, která nám bude připomínat výpravu do opravdové severské divočiny. Filip má losí paroh, já pokroucenou větev porostlou lišejníkem a všichni ostatní sobí parohy. Led za námi už praská a my si připadáme jako trappeři, kteří se po dlouhé zimě vracejí s nákladem kožešin.