Barevná tundra

Za polárním kruhem začíná podzim brzy. S posledními prázdninovými dny bere krátké polární léto rychle za své a na počátku září už noční mrazíky nejsou nijak výjimečné. Mráz je malířem podzimu. A tady na severu obléká přírodu do ještě pestřejších barev než kdekoliv jinde.

Vidět na vlastní oči jak vypadá podzim v tundře a užít si trochu dobrodružství pří několikadenním přechodu v oblasti nejvyšších kopců Finska má v plánu naše skupina, když  nastupuje v teplém babím létě do mikrobusu, aby se po dvou dnech a téměř třech tisících kilometrech ocitla uprostřed severského podzimu.

Na okraji osady Kilpisjarvi, ležící asi deset kilometrů od finsko-norských hranic, necháváme na malém parkovišti auto. S batohy na osm dní se v pozdním odpoledni vydáváme do divočiny. Stoupáme vzhůru porostem pokroucených nízkých bříz, které navzdory oblačné obloze září paletou barev od světlé zelené přes žlutou až po oranžovou. Asi po kilometru stoupání se na břehu jezera Tšahkaljarvi porost trochu řídne a umožňuje výhled na protáhlý oblý kopec s prstencem strmých skal na úbočí. Je to Saana, finská národní hora, se svojí nezaměnitelnou siluetou. Za jezerem se napojujeme na značenou stezku, která nás má dovést na první srub. Pěšina prochází plotem, který odděluje oblasti, na nichž se pasou jednotlivá sobí stáda. Po zdolání dalšího stoupání se dostáváme na plošinu, na které se za sebou rozkládají čtyři jezera. Přecházíme cípek Norska a v šeru docházíme na srub Saarijarvi, stojícího nedaleko stejnojmenného jezera. Ve srubu jsou už ubytovaní dva Finové, a tak si někteří z nás stelou v předsíni na podlaze. Venku začíná padat sníh s deštěm, což pro pár z nás, kteří se umýváme venku v potoce, ještě zvýrazňuje beztak silný zážitek.

Ráno jsou všechny kopce kolem zasněžené a my vyrážíme stezkou dál. Ve stoupání na hřeben narážíme na první soby. Za sedlem opouštíme značenou cestu a sestupujeme šikmo svahem dolů. Obdélník zelené trávy a stopy ve sněhu napovídají, že v údolí někdo strávil noc pod stanem. Kousek od nás pozorujeme dva čilé ptáčky, ve kterých amatérský, ale velmi znalý ornitolog Olda bezpečně poznává kulíky.

Míříme na sever širokým údolím, které se stává čím dál tím víc kamenitější. Vše pokrývá mokrý sníh a na šikmé kmeny vůbec nejde stoupnout. Solidní stup se najde pouze v úžlabí. Nejhorší úsek nás čeká při překonávání sedla, kde dobré tři kilometry musíme používat k postupu občas i ruce. Ne však všichni. Zkušený chodec Jirka má trekové hole a v kamenném poli se pohybuje dvakrát rychleji než ostatní.

Ve svahu za sedlem kamení ubývá ve prospěch travnatých úseků. Všem se kráčí už daleko lépe a možná je to i tím, že náš nocleh už je v dohledu. Uvnitř dřevěné chatky Luosujarvi jsou však nastěhovaní tři Finové. To znamená, že se sem všichni nevejdeme a musíme se rozdělit. Tři z nás zůstávají a ostatní kráčíme ještě dva kilometry na sousední srub Loassohytta, který leží už v Norsku.

Přes noc zase něco nasněžilo, ale svítání vypadá nadějně. V mrazivém ránu vyzvedáváme ve finském srubu zbytek výpravy a vydáváme se údolím po proudu Urtasjoki.  Kousek za srubem vidíme na potoce čtyři morčáky, vodní ptáky, kteří se na zimu stěhují také do Čech. V nižších polohách sníh mizí a my si můžeme poprvé za slunce užívat barevné tundry. Kolem nás převládá červená barva, kterou vyniká zejména borůvčí. Některé lístečky zakrslých bříz jsou také červené, ale většina jich je zatím ještě žlutá nebo oranžová, protože mrazíky trvají zatím jen krátkou dobu.

Během polední svačiny vylézá z nedalekých kamenů hranostaj a panáčkuje. Zkušený zálesák Sup začíná vydávat pištění jako myš a hranostaj běhá mezi kameny, vždy se na krátký okamžik zastaví a pídí se po domnělé kořisti.

Šlapeme v pohodě dál údolím. Včerejší kamenná pole jsou zapomenuta. Občas se přižene malá sněhová přeháňka, ale zakrátko je tady zase slunce. Červenou tundru v údolí  obklopují pocukrované kopce. Jednu chvíli vidíme nad hlavami kroužit orla mořského.

Scházíme ke dvěma soukromým srubům, za nimiž přitéká z bočního údolí dravá říčka. Z pohledu na řeku i do mapy je jasné, že budeme muset brodit. Nalézáme příhodné místo, kde se dá většina přeskákat po kamenech a brodíme jenom asi pět metrů. Stezka vedoucí ke srubu stoupá podél vzhůru říčky, přerušené desetimetrovým vodopádem. Zatím po ní ale nekráčíme všichni. Několik z nás totiž nějak nechce uvěřit skutečnosti, že budou muset do studené vody a výše proti proudu hledají místo, kde by šlo přeskákat po kamenech. Až jezero, ze které říčka vytéká, je přesvědčuje o nutnosti přebrodit na naši stranu. Tok je tady sice klidnější, ale v nejužším místě má dobrých třicet metrů.

Pár set metrů před srubem, zrovna když si libuji, jak jsme udělali dobře a přebrodili už dole, se mně smeká noha na kameni a padám do potoka. S batohem se mně nedaří vstát zrovna rychle, a tak voda má dost času natéct snad úplně všude. Naštěstí srub Pitsusjarvi je blízko. Roztápíme kamna a já se komplet suším. V pěkném večeru ještě pozorujeme na jezeře vodní ptáky, kachnu strakatou a hejno poláka kyholky.

Dalšího dne je zataženo a už v prvním stoupání od srubu začíná foukat. Na hřebeni se přidává i sníh a my se marně snažíme schovat za malá skaliska, abychom v závětří posvačili. Zkracujeme přestávky na nejmenší možnou dobu, abychom se dostali z vánice co nejdříve.

Vichr polevuje, teprve když scházíme do úzkého údolí říčky Kobmajohka. Ta se nám sice ještě dvakrát postaví do cesty, ale pokaždé se nám ji daří překonat po kamenech. Na druhé straně údolí pozorujeme asi třicetičlenné sobí stádo. Jak se blížíme ke srubu Kobmajoki, mění se sníh v mrholením s větrem.

Nazítří vítr i déšť zesilují. Rozhodujeme se počkat na srubu jeden den. Někteří vyrážejí na průzkum okolí a nedaleko objevují prázdné sámské laavo, stan ze sobích kůží podobný indiánskému týpí. Stačí však hodinová procházka venku a lidi se vrací úplně mokří. Ostatní jsou úplně spokojení uvnitř. Pozorujeme oknem soby a vaříme. Sup trpělivě vyřezává běžícího soba a já z borového polínka vytvářím bělokura, který od tohoto dne zdobí vnitřek srubu.

Další den se vydáváme na pochod, i když stále drobně prší. Kličkujeme mezi kopečky, údolíčky a jezírky a po hodině se dostáváme k řece Valtijoki. Musíme se dostat na druhou stranu, ale nikde to nevypadá na nějaký brod. Postupujeme širokým údolím podél řeky dolů. Cestou občas nacházíme sobí parohy, ale většina je už okousaná od lumíků nebo myší. Přesto ale pár z nich putuje na batoh jako trofej. Chůze tundrou není obtížná, pokud se ovšem nepostaví do cesty bažina. Ta se potom musí obcházet. Rozvodněné potoky překonáváme po kamenech. Že se na ně musí přesně a opatrně našlapovat, o tom se poněkud pozdě přesvědčuje Milča, když se smeká do vody i s batohem.

Mapa ukazuje, že za meandry v březovém porostu by se měl nacházet brod. Podle tvaru řeky a ostrého hřbítku, který je nakreslen i v mapě, místo bezpečně nacházíme. Sup svléká kalhoty a vstupuje do řeky. Dno se však od břehu svažuje tak prudce, že to spíše vypadá na plavání a to na to nemá dneska nikdo chuť. Pokračujeme tedy dál tundrou po naší straně řeky. Ta se náhle zužuje do úzkého kaňonu, aby se po kilometru opět rozlila do širokého údolí.

V dáli vidíme, že v jednom místě je řeka široká a posetá spoustou kamenů, což znamená, že by tam šlo přebrodit. Docházíme tedy na vyhlédnuté místo, sundáváme kalhoty, přezouváme se do sandálů a po třiceti metrech po kolena v ledové vodě jsme na správném břehu řeky.

Není to však dnešní poslední brod. Abychom se dostali k našemu srubu, musíme ještě překonat řeku Poroeno dva kilometry odtud. Prodíráme se hustým po kolena sahajícím keřovým porostem, který střídají kamenná pole. Docházíme k řece a zíráme na druhý břeh, který je vzdálen dobrých sto metrů. Určitě jsme na správném místě. Řeka tady překonává nízký kamenitý práh a je zřejmé, že v tom místě bude nejméně vody. Většina z nás se přezouvá do sandálů. Já však už na ledovou vodu nemám morál a začínám brodit v pohorách. Na druhém břehu ždímu ponožky a boty a přitom pozoruji, jak ostatní bojují se studeným proudem. Hlavně obdivuji Janu, která s námi statečně překonává všechny nástrahy pochodu severskou divočinou. A vím jistě, že se na mně nebude zlobit, když prozradím, že už si užívá důchodu.

Poslední tři kilometry vedou zpočátku mokřinami porostlými křovím, takže do bot a oblečení opět nasáváme vodu. Přecházíme ještě několik kamenných polí a v řídkém březovém porostu plašíme bělokura. Konečně se po devíti hodinách dostáváme na srub Porojarvi, ležící na břehu stejnojmenného jezera. Okamžitě roztápíme kamna a ke stropu rozvěšujeme všechno mokré oblečení a boty.

Když druhý den ráno vyrážíme na cestu, stále mrholí. Nám to však už připadá jako normální stav. Po kilometru zabočujeme k jednomu soukromému srubu, kde stojí sauna a břehu jezera také laavo. Další cestou se opět střídají mokřiny, tundra a kamenná pole. V začínajícím dešti se schováváme v malém srubu Jogasjarvi pro čtyři osoby. Podle velikosti postelí je však jasné, že nocležníci musí být hodně malých postav, aby jim moc nečouhaly nohy.

Po svačině se vracíme do mírného svahu, kde je méně mokřin a balvanů. Okolní tundra je pokryta červenohnědým podrostem zakrslých bříz, střídaným na některých místech žlutozelenými křovisky jív nebo řídkými lesíky nízkých břízek, zbarvených snad všemi odstíny barev od žluté po červenou.

Do cesty se nám staví dva rozvodněné potoky, ale ty překonáváme suchou nohou s pomocí Jirkových hůlek, které si vzájemně přehazujeme přes vodu.

Přicházíme ke srubu Meekonjarvi. Podle čerstvého dřeva na podlaze a palandách vidíme, že je čerstvě renovovaný. Bohužel dvě místa jsou už obsazená. Vyspali bychom se v pohodě na podlaze, ale protože do tmy zbývají ještě tři hodiny, vyráží čtveřice z nás k dalšímu srubu, vzdálenému deset kilometrů.

Jemný ale vytrvalý déšť přechází ve vyšších polohách ve sněžení. Monotónní cestu kamenitým úbočím nám zpestřují dvě malá stádečka sobů. Po několika dnech jdeme opět značenou stezkou, po které se pohybuje více lidí, takže není jisté, jestli v dalším srubu bude volno. Máme však štěstí. Vítá nás takřka úplně nový velký srub Kuonjarjohka se třinácti  místy, postavený na místě starého šestimístného. Srub má i placenou část, ve které už přebývá skupina Rakušanů. Zcela novým vybavením, se kterým jsme se ještě na srubech nesetkali, je sušárna, vyhřívaná rourami od kamen z obou obytných místností.

Další den čekáme do dvanácti, než dojde skupinka, která nocovala v Meekonjarvi. Jsou nevyspalí z noční pitky, do které je neobytně nutili oba Finové.

Překonáváme potok pod srubem a vydáváme se přímo na jih. Poměrně schůdná kamenná pole střídají úseky travnaté tundry. Překonáváme mělké sedlo a scházíme jezeru Kohpejavri. Ve svahu nad ním naráží Sup na vybělenou sobí kostru. Docela si umíme představit, že stejně by mohl v tomto místě daleko od cest skončit i osamělý poutník. Přicházíme ke kilometr dlouhému skalnatému kaňonu Saimikuru, který protéká divoká bystřina. Je nám jasné, že jediná cesta vede kolem vody. Sestupujeme dolů a mezi balvany, většími než my, se pomalu probíjíme kupředu. V polovině průrvy se říčka schovává mezi kameny a my můžeme přejít na druhou stranu, kde se už kráčí o trochu lépe. Se závěrem soutěsky končí i balvany a už snadno scházíme tundrou ke srubu Terbmisjarvi, které nese jméno blízkého jezera. V noci se obloha po pěti dnech vytrhává a objevují se hvězdy.

Mrazivé ráno nás vítá čistou oblohou a východem slunce za úbočím hory na konci jezera. Vyrážíme na závěrečnou etapu našeho putování. Kráčíme červenou tundrou mezi břehem jezera a kamenitý úbočím hřebene. K postupu občas využíváme vyjetých stop po čtyřkolkách, na kterých jezdí do Kilpisjarvi domorodí Sámové ze svých sezónních osad ztracených v tundře. Překonáváme nízké sedlo a před námi se po osmi dnech opět objevuje Saana. V dáli vykukují mezi mraky zasněžené štíty hor, ležící už ve Švédsku a Norsku. Mezi roztroušenými břízkami sestupujeme k jezeru Tšahkaljarvi. Tady se náš okruh uzavírá. Tundra se s námi loučí těmi nejzářivějšími barvami, jako by nám poslední den chtěla vynahradit svoji předchozí zachmuřenost.

Napojujeme se na stezku a scházíme k našemu čekajícímu autu. Po sto padesáti kilometrech tundrou, mokřinami a kamennými poli jsme opět v civilizaci. Čeká nás dlouhá cesta domů, ale na sever se určitě vrátíme. Abychom zase mohli prožít barevný podzim v tundře.